[ 29.7.2011, Veronika Norková Násilí > Znásilnění ]

V obecných představách lidí znásilnění znamená sex, vynucený, děsivý, zlý, ale pořád je to sex. Málokdo na sexuální násilí pohlíží jako na způsob, na zbraň, kdy je sex použit pouze jako nástroj k dosažení jiných cílů. O co jde sexuálním násilníkům, kteří často vedou uspokojivý sexuální život? Jedná se opravdu o náhlý příval nezvladatelného chtíče, když jsou znásilnění často dopředu naplánovaná? Proč jsou to nejčastěji muži, kdo znásilňují, a ženy, které jsou znásilňovány? Je mužská sexualita agresivní, nebo jsou muži k agresivitě vychováváni? Na tyto otázky se můžeme snažit hledat odpovědi mimo jiné skrze gender. Povaha sexuálního násilí je totiž úzce spjata se společností, ve které žijeme. Znásilnění předpokládá a nutně potřebuje jisté vzorce chování, které mezi lidmi fungují a jsou zažité. Jedním z vzorců, které „umožňují“ znásilnění, jsou právě genderové stereotypy uplatňované na ženy i muže.

Dívky jsou v naší společnosti obvykle vedeny k větší pasivitě. Mají být hodné, usměvavé, poddajné, neagresivní, a to i ve chvíli, kdy tím vlastně ubližují samy sobě. Čas a prostor ženy jsou neustále omezovány jejím okolím a ona sama proti tomu nevystupuje, protože to „správná žena“ nedělá a ani k tomu nebývá vedena. Mnoho žen se také ostýchá být asertivní, protože to považují za neženské.

S výchovou úzce souvisí postavení ve společnosti. Ačkoliv to mnozí popírají, nerovnosti mezi pohlavími stále existují. Nerovnost mezi pohlavími je někdy těžko uchopitelná, ale můžeme snadno poukázat na rozdíly v platech, na rozdíly v zastoupení pohlaví ve vedoucích (mocenských) funkcích, v množství vykonávané neplacené, méně prestižní až podřadné práce, na disponování společenskými zdroji – ekonomickými, symbolickými, sociálními, politickými. Tyto mocenské nerovnosti ve společnosti spoluvytváří kontext, ve kterém lidé žijí a tvoří své osobnosti. Příměr silné a slabé pohlaví je více než výmluvný. Genderová identita žen a mužů se však tvoří právě v jejich kontradikci. Muž je ten silný právě proto, že je silnější než žena. Stojí výše, protože stojí nad ženou. Zobecněně řečeno, součástí identity „správného“ muže je být „silnější a mocnější“ než žena, součástí identity „správné“ ženy je být po vůli a předávat zabezpečení své ochrany muži. Jelikož je mužská a ženská genderová identita takto vztahová, jedním ze způsobů, jak ji realizovat a potvrdit ji, je právě ve vztahu k opačnému pohlaví.

Z rozvržení sil a rolí v sexuálním násilí je jasné, že je tématem genderovým, ale je nutné se zeptat na sexuální násilí samotné, na to, o co při sexuálním násilí doopravdy jde, proč se mezi námi odehrává a jaký to má význam. Naše chování je do značné míry společensky utvářeno, včetně toho sexuálního. A pokud je „mužská“ sexualita považována za agresivní, je vhodné tento jev zasadit do širšího kontextu, do kontextu společenského a genderového, zda nejsou muži k sexuální agresivitě vedeni, zda není takové chování do značné míry bráno jako normální, a tím pádem i schvalováno. A dále, ačkoliv je zřejmé, že sexuální násilí je se sexem nedělitelně spjato, je nutné se ptát, jakou roli zde sex samotný hraje. Zda sex je opravdu tím hlavním motivem sexuálního násilí a zda bude znásilnění existovat stejně dlouho jako sexuální touha. Je důležité ptát se, co opravdu stojí v pozadí naší sexuálně násilné atmosféry. Pokud si ze znásilnění odmyslíme sex, spatříme násilí a mučení, situaci hlubokého nerespektu jednoho člověka k druhému, výraz moci a nadvlády v té nejhrubší formě. Sexuální násilí se tak projevuje jako moc jednoho člověka nad druhým, a to v té nejintimnější rovině. Tyhle způsoby chování mohou být realizovány i během sexuálního aktu, protože naše kultura sex a násilí spojují a nevidí v tom ani velký problém. Sexuální násilí mimo jiné existuje proto, že jsou lidé, kteří se cítí nadřazení druhým nebo se jimi tímto aktem nadřazenosti stávají, souvisí to se stavem společnosti, kde jsou nadřazenost a dominance ceněnými hodnotami, kde se nadřazenost přijímá jako něco přirozeného a automatického. A konečně existuje v takové vysoké míře proto, že muži a ženy jsou si jako společenské skupiny stále nerovné (v tomto kontextu lze sexuální násilí vnímat jako extrémní projev sexismu). Znásilnění se také používá jako nástroj sociální kontroly. Společnost/systém (s patriarchálními pozůstatky) tímto strašákem může velice snadno manipulovat lidmi. Strach se znásilnění je pak jeden ze způsobů, jak udržet ženy co nejvíce doma, v soukromé sféře.

Motivy k sexuálnímu násilí nám může také osvětlit typologie násilníků. Nejčastější je mocenský pachatel, kterého uspokojuje pocit nadvlády nad někým jiným. Další kategorií je pak pomstychtivý a sadistický pachatel, kdy se může jednat o prostředek k vybití vzteku a frustrace. Znásilnění je tak dost často pácháno jako projev moci jednoho člověka nad druhým, jako dobře čitelný příklad nám může posloužit znásilňování ve válečných konfliktech či ve věznicích. Také výrazy spjaté se znásilněním jako „zmocnit se, pokořit, ponížit, pošpinit někoho“ jasně poukazují právě na mocenský aspekt znásilnění.

Těžko tedy věřit argumentu, že sexuální frustrace a mužská sexualita stojí za hrubým násilím, a snad už vůbec ne tomu, že by si ženy říkaly o znásilnění svým chováním. Studie o sexuálním násilí nám naznačují, že je mnohem více spojeno s mocí než se sexem samotným. K projevům sexuálního násilí tak přispívají i genderové stereotypy se svým dominantním mužem a submisivní ženou, nerovnosti mezi pohlavími na různých úrovních a v neposlední řadě i hodnotový systém společnosti, kde jsou moc a nadřazenost uznávanou kvalitou.