[ 30.6.2011, Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce ]

Nedávno jsem na jedné akci Gender Studies k věkové diverzitě slyšela mluvit španělského profesora Juana Díeze-Nicoláse o postavení starších a mladších lidí na španělském trhu práce. Padlo tam tolik překvapivých informací odrážejících lokální legislativní a kulturní specifika, že jsem se rozhodla podělit se o ně s vámi formou rozhovoru.

Španělský důchodový systém je docela restriktivní – nutí lidi určitého věku, kteří jsou zaměstnaní v jistých sektorech, aby šli do důchodu bez ohledu na osobní preference. Můžete nám o tomto fenoménu a jeho kořenech říci více a vysvětlit, proč je problematický?

V 19. století, kdy byl ve Španělsku přijat první zákon týkající se odchodu do důchodu, považoval se tento krok za obrovský sociální výdobytek a tím skutečně i byl, protože poskytl zaměstnaným ekonomickou ochranu a umožnil jim na sklonku života přestat pracovat, i když tedy ve věku, který byl daleko za očekávanou průměrnou délkou života. Ve 20. století byl věk odchodu do důchodu stanovený na 65 let, kdy ale průměrná očekávaná délka života byla okolo 60 roků, což znamená, že jenom menšina zaměstnaných odchod do důchodu zažila a důchodu si užila. V současnosti je průměrná očekávaná délka života okolo 80 let, tj. kolem 15 let po obvyklém odchodu do důchodu. A tady říkám „obvyklém“, protože v soukromém sektoru ve Španělsku je věk odchodu do důchodu definován v kolektivní smlouvě podepsané mezi odbory a danou firmou, a ten je pak někdy nižší než ten „obvyklý“.

Ve veřejném sektoru je věk odchodu do důchodu stanovený na 70 let, ale většina zaměstnanců a zaměstnankyň musí požádat o to, aby mohli zůstat pracovat dál již po završení 65. roku života, pokud o to stojí. V uplynulých pěti letech se veřejná správa navíc řídila dost nevyzpytatelnou politikou. Na jednu stranu se snažila motivovat zaměstnance a zaměstnankyně v komerčním sektoru, aby pokračovali co nejdéle v práci tím, že poskytovala ekonomické pobídky těm lidem, kteří do důchodu neodešli. Zaměstnaní ve veřejném sektoru však tuto možnost nemají. Na druhou stranu vláda podporuje a stimuluje brzký odchod do důchodu jak v soukromém, tak ve veřejném sektoru, a to dotováním komerčních podniků takovým způsobem, že část nákladů za brzký odchod do důchodu pokryjí veřejné finance ze sociálního pojištění. Zaměstnanci a zaměstnankyně ve veřejném sektoru zažívají tedy dvojí diskriminaci – v tom, že mají povinný odchodu do důchodu v určitém věku a v tom, že nemají možnost (dostupnou v komerci) zůstat pracovat i v důchodovém věku, a to ještě s finančním bonusem za toto rozhodnutí.

Současné zákonné normy říkají, že aby kdokoliv měl nárok na důchod, musí do sociálního systému přispívat minimálně 15 let (i když existuje sociální penze poskytovaná vládou těm, kteří nikdy, ať je důvod jakýkoliv, do sociálního systému nepřispívali). Abyste obdrželi 100% důchodu, musíte do systému přispívat 35 let (a vláda zvažuje, že to postupně navýší na 40 let) a do zákonného věku odchodu do důchodu. Za každý rok, kdy jednotlivec do systému nepřispíval, dochází k redukci výše penze o 8%. Proto osoba, která jde do důchodu ve věku 60 let, tedy pět let před zákonným důchodovým věkem, bude mít důchod snížený o 40%.

Co se ve Španělsku dělá pro to, aby došlo k odstranění problémů a kontroverzí jmenovaných výše?

Různé průzkumy ukázaly, že si veřejnost, ale také experti a expertky v této oblasti přejí, aby došlo k úplnému zrušení povinného důchodového věku. Určitě mnoho z těch, kteří jsou oponenty odchodu do důchodu v určitém věku, by si sami pro sebe přáli brzký odchod, ale roste i skupina těch, kteří by chtěli pokračovat v práci, obzvláště pak ve veřejné správě a podobně. Není to tedy tak, že by si většina přála věk pro odchod do důchodu zvýšit, ale spíše že většina populace odmítá jakýkoliv povinný věk odchodu do důchodu, protože se chce v této věci rozhodovat sama. Ozývá se stále více a více hlasů a vzniká stále více sociálních platforem bojujících za právo rozhodnout se o době odchodu do důchodu samostatně. Samozřejmě, že ti, kteří požadují takovéto právo, také tvrdí, že by výška penze měla proporčně odpovídat sumě, kterou daný člověk přispěl do sociálního systému. Hlavní obstrukci pro realizaci změny dělají odbory, které by si přály, aby starší odešli do důchodu a „vytvořili“ tak místa pro mladé.

Jaký je postoj španělských zaměstnavatelů k lidem generace 50+?

Jak ukázal průzkum realizovaný madridskou organizací CEOMA, zaměstnavatelé upřednostňují (někdy až vynucují) brzký odchod zaměstnaných do důchodu. Důvodem je, že je považují za drahé – mají relativně vysoké platy. Na základě dohod s odbory je totiž výška mzdy ve Španělsku navázaná na tzv. senioritu, tedy dobu strávenou v zaměstnání, nikoliv na produktivitu. Zaměstnavatelé zcela jistě oceňují u svých zaměstnanců a zaměstnankyň zralost a zkušenost, ale odmítají náklady, které pro ně starší pracovní síla znamená.

Mám ale pocit, že mladá generace Španělů a Španělek na tom také není nejlépe, co se týká uplatnění na trhu práce. Je toto pravda?

Situace se dá shrnout následovně: jenom před pár desetiletími Španělé a Španělky vstupovali na pracovní trh, když jim bylo kolem dvaceti a, téměř bez přestávky z důvodu nezaměstnanosti, pracovali až do šedesáti let. Do sociálního systému tedy přispívali po dobu přibližně 40 let, a to v období, kdy byla průměrná očekávaná délka života 60-65 let. V současnosti mladí vstupují na trh práce, když je jim kolem 30, někdy dokonce 35 a až jim bude 55 budou buď dlouhodobě nezaměstnaní nebo v brzkém důchodu, takže do systému budou přispívat jenom 20 let v době, kdy je průměrná očekávaná délka života 80 let. Je pravda, že lidé ve Španělsku jsou stále více a více považováni za mládež až do věku 35 nebo i více let a kvůli jejich vysoké míře nezaměstnanosti (40%) zůstávají doma u rodičů, kteří je finančně podporují takhle dlouho. Někteří se dokonce po odchodu zase domů k rodičům navrací, když například jejich manželství skončí rozvodem.

Juan Díez-Nicolás získal na madridské univerzitě Complutense magisterský a pak doktorský titul v politologii a na americké michigenské univerzitě v Ann Arbor v USA navíc magisterský titul v sociologii. V roce 1971 začal působit na katedře sociologie na Univerzitě v Malaze, v roce 1975 pak přešel na madridskou univerzitu Complutense. Spoluzakládal, zakládal nebo vedl dva významné výzkumné instituty (Instituto de la Opinión Pública a Centro de Investigaciones Sociológicas (CIS)). V letech 1973-1982 aktivně participoval na politické tranzici Španělska k demokracii, ve vládě Adolfa Suáreze držel několik veřejných postů. V současnosti působí jako hlavní výzkumník pro Španělsko v několika mezinárodních výzkumných projektech, je členem Evropské akademie věd, atd. Hojně publikuje k tématům demografie, imigrace, veřejného mínění a společenských hodnot.