[ 28.2.2011, Tomáš Tožička, Česko proti chudobě Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Multikulturně > Ženy ve světě ]

Rozvojové cíle tisíciletí se staly zásadním projektem začátku tohoto milénia, jehož úkolem bylo odstranit chudobu, hlad a zajistit důstojný život všem obyvatelům Země. Bohaté státy však dosud prokázaly jen málo odhodlání k jejich naplňování. Krize, kterou způsobily nekontrolované finanční skupiny Severu, situaci v nejchudších zemích ještě dále zhoršila.

Po čtyřiceti letech neúspěšných pokusů odstranit extrémní chudobu sužující třetinu populace planety vznikla na půdě OSN Deklarace tisíciletí. V roce 2000 vlády všech členských zemí na Summitu tisíciletí vyhlásily své odhodlání odstranit extrémní chudobu a hlad a zajistit všem lidem bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství či světového názoru svobodu, rovnost, solidaritu a toleranci. Slavnostně se zavázaly k ohleduplnosti vůči přírodě a přihlásily se ke sdílené odpovědnosti, která by na multilaterální úrovni měla garantovat sociální a ekonomický rozvoj, mír a bezpečí.

Součástí Deklarace tisíciletí se následně stal program zaměřený na odstranění nejhorších forem a dopadů chudoby. Byl přijat pod názvem Rozvojové cíle tisíciletí – MDGs (Millenium Development Goals). Politici se v něm dohodli na osmi základních bodech, které rozpracovali do dalších úkolů a jež mají být splněny do roku 2015.

1. Odstranit extrémní chudobu a hlad.

 Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří mají příjem nižší než 1 americký dolar na den.

 Odstranit nezaměstnanost a zajistit důstojnou práci pro všechny včetně žen a mladých lidí.

 Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí hladem.

2. Dosáhnout základního vzdělání pro všechny.

 Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu.

3. Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti.

 Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základním a středním školství a do roku 2015 na všech úrovních vzdělávacího systému.

4. Snížit dětskou úmrtnost.

 Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do pěti let.

5. Zlepšit zdraví matek.

 Snížit míru mateřské úmrtnosti o tři čtvrtiny do roku 2015.

 Zajistit dostupnou zdravotní péči v mateřství pro všechny.

6. Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi.

 Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS.

 Do roku 2015 zastavit a zvrátit výskyt malárie a dalších závažných onemocnění.

7. Zajistit udržitelný rozvoj životního prostředí.

 Integrovat principy udržitelného rozvoje do státních politik a programů a zvrátit úbytek přírodních zdrojů

 Zbrzdit ztrátu biodiverzity - do roku 2010 dosáhnout významného pokroku v tomto směru.

 Snížit na polovinu počet lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě a základnímu sanitárnímu zařízení.

 Zlepšit životy nejméně sta milionů obyvatel chudinských předměstí (slumů) světových velkoměst.

8. Vytvořit světové partnerství pro rozvoj.

 Obrátit pozornost na speciální potřeby nejméně rozvinutých, vnitrozemských a malých ostrovních rozvojových států.

 Dále rozvíjet otevřený, předvídatelný a nediskriminační obchodní a finanční systém.

 Komplexně vyřešit problém zadlužení rozvojových zemí.

 Ve spolupráci s farmaceutickými firmami zajistit dostupné základní léky pro obyvatele rozvojových zemí.

 Ve spolupráci se soukromým sektorem umožnit rozvojovým zemím užívat výhody nových technologií, zejména v oblasti informatiky a komunikace.

Tento program nespadl z nebe, měl za sebou několik let tvrdých jednání. Na jedné straně stály neoliberální finanční instituce skupiny Světové banky a Mezinárodní měnový fond, jejichž hlavní ideologií boje proti chudobě bylo omezování sociálních výdajů, omezování práv zaměstnaných a otevírání trhů nadnárodním firmám. Tento tzv. Program strukturálního přizpůsobení byl napadán představiteli rozvojových zemí i ze strany agencií OSN, církví a občanských iniciativ. Situace se nakonec stala neudržitelnou a pod rostoucím tlakem nakonec i OECD podpořilo OSN, čímž se otevřela cesta novému, více na chudé zaměřenému programu.

Rozvojové cíle si nestanovily žádné nesplnitelné závazky, naopak, šlo spíše o skromný krok, na němž se mohli státníci domluvit. Již v devadesátých letech bylo jasné, že s uvolněnými prostředky ze zbrojení, novými technologiemi, koncem bipolárního rozdělení, je možné efektivně spolupracovat s rozvojovými zeměmi na zajištění důstojného života pro všechny obyvatele. Navíc jako referenční rok pro MDGs byl zvolen rok 1990. Bohužel se již poměrně záhy ukázalo, že i tyto nepříliš ambiciózní cíle nebude lehké splnit.

Základním problémem je fakt, že bohaté země odmítají plnit svůj závazek přispívat na mezinárodní rozvoj 0,7 % hrubého národního důchodu. I když byl přijat všemi státy kromě USA již v roce 1970 a splněn měl být do roku 1980, dodnes jej plní pouze čtyři země. Česká republika, která jako nástupce tehdejšího signatáře ČSSR patří mezi ty země, které přispívají velmi málo, v současnosti kolem 0,12 % HND.

Ovšem samotný nedostatek financí není jediným faktorem ovlivňujícím negativně mezinárodní rozvoj. Nástrojem, který je ještě důležitější než peníze rozdělované v rámci rozvojové pomoci, je mezinárodní obchod. Bohužel právě ten je díky protekcionismu bohatých států největší překážkou rozvoje. Obrovské finanční prostředky věnované v bohatých zemích na dotace především zemědělského exportu nejenže znemožňují konkurenci jinak levnějších produktů z méně rozvinutých zemí, ale při vývozu likvidují celá národní a makroregionální hospodářství. Světová obchodní organizace nadto zatím neprokázala schopnost těmto negativním jevům čelit a naopak potenciálně je nástrojem, který celou situaci ještě zhoršuje.

Dalším kritickým bodem rozvoje se stala začarovaná spirála katastrofální zadluženosti – úroky z dluhů v některých zemích převyšují již dávno zaplacené dlužné částky. Chudé i středně bohaté země se dostaly do dluhové pasti, aniž by se jí mohly nějak vyhnout. Studená válka, v níž mocnosti na obou stranách podporovaly diktátory bez ohledu na jejich skutečné činy, což mnohdy vedlo k vyčerpávajícím občanským válkám, ropné krize v důsledku válek na blízkém východě a propady cen surovin, stály v zárodku dluhové krize. Naivistické vládní koncepce a korupce situaci jen dále zhoršily. Na korupci musí ovšem být dva, korumpující a korumpovaný. Korupčnímu tlaku firem, jejichž příjmy mnohonásobně převyšují rozpočty chudých zemí, se odolává jen těžko. Oddlužení části nejchudších zemí se ukázalo jako efektivní nástroj rozvoje a země, kterým se takto uvolnily prostředky, prokázaly významný pokrok v boji s chudobou.

Rozvojové cíle se do roku 2015 splnit nepodaří. V mnoha ukazatelích navíc můžeme sledovat zhoršení. Jde především o rostoucí počet lidí trpících hlady a narůstá i ohrožení dětské podvýživy na venkově. Zvýšil se také počet zaměstnaných lidí, kteří žijí pod hranicí extrémní chudoby (pracující chudí), s tím souvisí nárůst osob samostatně výdělečně činných.

Situace se nelepší ani pro lidi, kteří museli uprchnout ze svých domů, ať již za hranice, nebo do jiné oblasti. Více než 42 miliony lidí jsou uprchlíky z důvodů válečných konfliktů či perzekucí. Ale ani tzv. ekonomická migrace, spojená mnohdy se snahou zachránit se před smrtí hladem či pandemií, není méně závažná.

Politici mluvící o MDGs neustále připomínají důležitost zapojení žen do rozvojového procesu. Otázka rovného přístupu žen ke vzdělání, a rovnoprávného podílu a participace v politice a ekonomice se vždy udává jako klíčová. Zní to logicky, není možné dosáhnout rozvoje, pokud z něj vyloučíme polovinu lidstva. Ovšem v realitě je od deklarací k činům až příliš daleko.

Přes pozitivní vývoj i tady stále zaostáváme za vytčenými cíly. Problémem zůstává přístup dívek, především z chudých rodin, ke vzdělání. Ženy nadále představují hlavní sílu samozaměstnaných a jsou to zase ženy, které jsou hlavní silou neformálního zaměstnaneckého prostoru. Téměř čtyřicet procent rodiček v rozvojových zemích rodí bez jakékoli asistence odborného zdravotního personálu, to postihuje dvakrát více žen na venkově než ve městech.

S otázkou rozvoje je úzce spjata také problematika energie, která však není explicitně zmíněna v Rozvojových cílech tisíciletí. Jak řekl Generální tajemník OSN, Ban Ki Moon při zahájení rozvojového summitu OSN Millenium+10 v minulém roce: "Všeobecný přístup k energiím je klíčovou prioritou globální rozvojové agendy. Je základem všech Rozvojových cílů tisíciletí.“ Bez zajištění univerzálního přístupu k moderním zdrojům energie si jen těžko můžeme představit další rozvoj vzdělávání, venkovských zdravotních center, péči o matku a dítě či boj proti pandemiím. Zásadní dopad má také na podporu zaměstnanosti, především malého a středního podnikání.

Čtvrtina obyvatel planety nemá přístup k elektrické energii a téměř polovina planety využívá jako hlavní zdroj energie pálení biomasy. Venkovské oblasti i městské chudinské čtvrti potřebují nová řešení v přístupu k energiím, především lokální a ostrovní elektrifikaci prostřednictvím obnovitelných zdrojů energie. Proto také sílí tlak, aby se výzkumné kapacity i nové finanční zdroje soustředily více na zajištění přístupu k energiím pro nejchudší. Rozvojové cíle tisíciletí přes své nedostatky v záměrech i v jejich naplňování stále zůstávají nejambicióznějším a nejzáslužnějším počinem mezinárodní politiky. Krize způsobená bohatými zeměmi má bohužel lavinovitý dopad na ty nejchudší, což se ukazuje i ve stagnaci či poklesu dosaženého pokroku. Zlomek prostředků věnovaných na záchranu bank a automobilek by dokázal zásadně tuto situaci zvrátit. Technologický vývoj i rozvoj lékařství poskytují dostatečné prostředky pro zajištění důstojného a bezpečného života pro všechny lidi na této planetě. Je jen otázkou zdravého rozumu, svědomí a politické vůle, zda tento úkol dokážeme splnit.