[ 28.2.2011, Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s., Markéta Ciprová Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Multikulturně > Ženy ve světě ]

Na rozhovor s Janou Hradilkovou jsem se moc těšila. Jednak z toho důvodu, že konečně blíže poznám jednu z osob, která stála u zrodu Gender Studies – organizace, kde již šestým rokem pracuji – a jednak proto, že jsem velmi fascinována aktivitami sdružení Berkat. Proč a jak Berkat vznikl, co to slovo vůbec znamená a že mezilidská pomoc může mít pozitivní dopad na všechny zúčastněné strany – o tom se mnou v následujícím rozhovoru s energií sobě vlastní Jana Hradilkova ochotně a otevřeně mluvila.

Jak se to stalo, že jste se od budování základů organizace Gender Studies v devadesátých letech nakonec přesunula do Berkatu a k práci pro Čečensko?

Když jsem začínala s Čečenskem, tak jsem ještě byla jednou ze dvou ředitelek Gender Studies. K Čečensku mne přivedla vlastně válka a vyprávěná historie. To je projekt (projekt s názvem „Paměť žen“ – pozn. redakce), který mě v Gender Studies hodně zaujal. Pamatuji si na jeden důležitý moment v devadesátém třetím roce, kdy k nám do knihovny Centra pro gender studies (tehdy ještě v Klimentské) začaly chodit starší dámy a chtěly po nás, abychom jim pomohly založit občanské sdružení, něco, co by jim umožnilo se někde setkávat. No a já jsem jim tenkrát říkala: „Ano dámy, určitě máte dveře otevřené, pomůžeme vám, ale za to vy nám předáte své vzpomínky, paměť, ano? Budeme si povídat a budeme to zapisovat.“ Tak vznikla „Paměť žen“. Ten projekt jsem pokládala za výbornou pojistku toho, že neulítneme do nějakých příliš abstraktních principů, ale že život žen a role žen budou reflektovány z hlediska každodennosti, kterou orální historie zachycuje. Nejdřív projekt probíhal pouze zde v Čechách, v roce 1997 vznikla myšlenka rozšířit ho do dalších postkomunistických zemí a koordinovala to tenkrát Pavla Frýdlová, která měla blízkou přítelkyni v tehdy již válčící Jugoslávii. Párkrát jsme se sešly a vjem jugoslávské války na mě tenkrát udělal hrozně hluboký osobní dojem.

Jak do toho všeho zapadá Čečensko a vznik Berkatu?

Když se začalo v devadesátém devátém roce v Čečensku válčit, oslovil mě člověk, kterému jsem byla doporučena svým známým, že potřebuje pomoc s organizováním občanské petice proti válce v Čečensku. Začala jsem dávat dohromady lidi, které jsem znala z různých nevládek. Cílem bylo zformulovat a vydat memorandum neziskových organizací, neudělat jenom individuální podpisovou petici, ale vlastně takovou koalici proti válce v Čečensku. Hlavní ideou bylo vyjádření protestu proti porušování lidských práv v Čečensku, jakožto solidární gesto České republiky, která zažila osmašedesátý. Kromě memoranda jsem ještě požádala o pomoc Jima Ottawaye (americký sponzor, který finančně pomohl Gender Studies vydat několik publikací – pozn. redakce), jestli by nepodpořil sestavení antologie rozhovorů se ženami z Grozného. V té souvislosti jsem se seznámila s novinářkou Petrou Procházkovou a začaly jsme si velice intenzivně psát. Zlanařila jsem ji do tohoto projektu, protože to mj. znamenalo i peníze, které ona potřebovala, aby tam mohla provozovat dětský stacionář pro bezprizorní děti.

Postupně se začaly shromažďovat zcela spontánně prostředky z veřejných sbírek, ale i potom, když jsme začali objíždět ČR s různými dokumenty, které tam Petra Procházková s Jaromírem Štětinou dělali, a s první putovní fotografickou výstavou, lidé začínali dávat peníze. Já jsem však byla frustrovaná z toho, že kromě toho, že ten občanský aktivismus bylo slyšet a že se na nás lidé obraceli a ptali se, co můžou dělat, se vlastně nic moc nedělo. Situace v Čečensku se zhoršovala a zhoršovala. No a tak nás nakonec motivovaly dotazy těch lidí, kteří se ptali, co mohou udělat oni. A Berkat vznikl jako servis těm lidem, kteří chtějí něco dělat.

Co znamená slovo Berkat?

To je čečenské slovo, v čečenštině to znamená štěstí, ve smyslu požehnání. To si vymyslely děti v Grozném, když diskutovali o tom, jak se bude jmenovat ten domeček. A v arabštině to znamená hojnost z mála. To jsme se dozvěděli potom zase dál, když jsme se smočili v Afghánistánu. Protože Petra Procházková pak odjela do Afghánistánu po 11. září a byla tam několik let jako válečná zpravodajka. Což zase znamenalo pro Berkat rozšíření činnosti. Vytipovali jsme tam čtyři vesnice jihozápadně od Kábulu, kam se přistěhovali uprchlíci a kde nebylo vůbec nic. V jedné vesnici, co se jmenovala Fakiro (což je v překladu Chudí), tak tam nebyla ani studna, tam ti lidé pili vodu z louží a byli úplně odkázaní na pomoc zvenčí. Vznikla myšlenka, že naučíme tamější ženské komunity podnikat. Proto jsme vymysleli projekt „Šťastné létající koberce“, protože tu byla taková naivní představa ze začátku, že perské koberce tady všichni budou kupovat. Prostě jsme měli představu, z níž jsme museli slevit, protože výroba koberce je poměrně náročná a kapitál, kterým jsme disponovali, nebyl takový, abychom mohli koupit pro ty ženy všechno potřebné. Takže jsme se domluvili na tom, že budou dělat to, co umí každá Afghánka. Ony mají všechny úžasný smysl pro barvy a umí vyšívat, tak jsme jim řekly: „vyšívejte“. A ty nejhezčí výšivky jsme od nich vykupovali a časem jsme s nimi dohromady vymysleli takové produkty, které jsou příjemné k nošení a které jsou lidem atraktivní. A to jsou většinou takové ty tuniky ke kalhotám, šály a čepice. Takže tradiční na tom, co dělaly, byla ta výšivka, ale ta podoba toho bylo něco, co jsme si my objednali. Opravdu tam vznikl nakonec obchodní vztah, což jsme my chtěly, protože jsme si říkaly, že to je něco, co je pozvedne na jinou úroveň.

Jak vznikla InBáze?

Do ČR byl z Čečenska i z okolních kavkazských zemí poměrně výrazný exodus uprchlíků. Stejně tak z Afghánistánu. Ti lidé se na nás začali obracet, protože věděli, že v jejich zemích pracujeme, a chtěli po nás třeba vyřizovat různé vzkazy domů. Chtěli, abychom pro ně byli spojka, paradoxně, s domovem. V roce 2003 pak vznikla myšlenka komunitního centra pro uprchlíky. No a o rok nato byla založená InBáze, na kterou Berkat získal už peníze z dotací EU. No, a tím pádem byl založený princip komunitní svépomocné práce s migranty.

Jaký je přístup Čechů a Češek k pomoci zemím, jako je Afghánistán nebo Čečensko, o kterých mnohdy ví jenom to, že jsou muslimské?

Berkat začínal tím, že přivezl skupinu Čečenců, která tady potom byla nějakou dobu, a v té souvislosti jsme zjistili spoustu věcí. Že totiž oni jsou lidé, jako my, že tam je daleko více společných věcí než rozdílů, že tam i Islám funguje trošičku jinak, než si našinec myslí, že jsou to do velké míry ruští lidé, protože zvlášť ta střední generace pamatovala velmi podobný životní styl, jako jsme vedli my. Takže těch styčných zkušeností zakódovaných, ať už v genech nebo v životní praxi, bylo daleko víc, než determinace muslimstvím. To je ale zase na druhou stranu věc, která je hodně vidět a která je z novinářského, mediálního hlediska daleko uchopitelnější a z marketingového hlediska použitelnější. Situace na Kavkaze byla médii představována spíše skrze vnější atributy, které jsou ale z té životní praxe dost neuchopitelné. To je ta druhá realita, mediální realita, která žije svým vlastním životem a pracuje s kontrasty. A pak, samozřejmě, vnímání té společnosti ovlivňují i další velká témata: terorismus, bezpečnost a tak dále.

Jaké jsou konkrétní, hmatatelné výstupy práce Berkatu a InBáze?

Nejdříve to byl servis těm, kteří chtějí pomoct. Například někdo tady chtěl přispívat na určitou rodinu měsíčně třeba pět stovek. My jsme dali dohromady takové „menu“ rodin, které tu pomoc potřebují a předložili jsme to tady na naší straně lidem, kteří si vybrali, podle svých možností a podle toho, kdo jim byl sympatický. My jsme se snažili přiblížit k sobě ty dvě strany - informacemi, dopisy, atd. Samozřejmě, že spoustu z těch věcí se časem ukázalo být neuskutečnitelných. Že prostě ne každý člověk je schopen o sobě podávat informace a už vůbec se tím nedá podmiňovat pomoc. To bylo velice křehké a my jsme brzy došli k tomu, že to přibližování se můžeme dělat různými formami. Z toho vznikla myšlenka přivézt sem děti, které tady zatancují, prostě pokusit se dostat ty lidi sem. Protože právě v momentě, kdy se setkáme tváří v tvář a na místě, oni zjistí, jak to tady opravdu chodí, a mají pak šanci pochopit, jací jsme a proč. Teprve pak také slyší, co jim říkáme. A totéž platí i naopak.

Takže vlastně šlo o takovou oboustrannou výchovu. My jsme si řekli, že nechceme, aby oni na nás byli závislí, a že jim pomůžeme vytvořit si nějaké svépomocné centrum, kde si budou vymýšlet přesně to, co potřebují a budou to sami dělat. Když jsme pak seděli a říkali jsme si, co by nejvíc uživili, tak všechny dámy chtěli salón krásy. Jenže na salón krásy se dost těžko shání peníze, tak jsme šli dál – vzdělávací program: kurzy práce s počítačem, kurzy angličtiny, kurzy šití. Poslední kurz, který si sami vymysleli a který se tam hrozně uchytil, je kurz vaření. Takže to jsou konkrétní výstupy naší práce, ta naše služba je v tom, že je provokujeme a inspirujeme. Inspirujeme tím, že jim ukazujeme své osvědčené metody práce zdola – jako ten Berkat, z ničeho hodně.

Co genderový rozměr Vaší práce?

Ono to už bylo předznamenáno tím, že vznikla knížka Aluminiová královna, kterou vydala společnost Gender Studies společně s Lidovkama (nakladatelství Lidové noviny – pozn. redakce), což byly rozhovory, které vedla Petra Procházková se ženami z Grozného. Ač jsme se v praxi vůbec nevymezovali na ženy, tak jiná možnost vlastně nebyla, než začít komunikovat a spolupracovat s nimi, protože jejich aktivita tam byla nejvíc vidět v té každodennosti. A podpořit ženskou znamenalo také podpořit rodinu, děti. Tím pádem logicky vyplynulo, že naše první komunitní centrum bylo ženské centrum. I místní muži tenkrát, a to mě hrozně překvapilo, reflektovali to, že na těch ženách je toho strašně moc naloženo, a že ta komunita žen má smysl. My jsme u toho modelu nakonec zůstali, a co se týče Berkatu, tak na začátku bylo to zastoupení skupiny z osmdesáti procent ženské. Spolupracovníci, aniž bychom to chtěli, se daleko lépe rekrutují z ženských řad. Třeba naše nejvýznamnější spolupracovnice v Čečensku, která teď vede místní organizaci, sama řekla, že už někdy v roce 2003, 2004 jí šíleně pomáhá pomáhat. Že je to pro ni lék, že se dostává z neřešitelnosti vlastních problémů touhle prací. Což jsem si já uvědomila, že platí tady taky. Že pomáhat někomu znamená pomáhat i sobě.

Mají aktivity Berkatu, dle Vás, nějaký dopad na českou společnost?

Berkat to v popisu práce nebo v nějaké kodifikované ideologii nemá. Ale vyplývá to samo ze své podstaty. Já, když to sleduju na prostoru těch let, vlastně deseti už téměř, tak si uvědomuji, že právě ten princip toho, že můžeš pomoci i tam, kde se to zdá být nemožné, má svůj smysl, a ten se zabydlel velice pevně a nezmizel. Nechci to přisuzovat jenom Berkatu, já si myslím, že je takových organizací určitě více. Je to hodnota, kterou Berkat pomáhá zviditelňovat a dává jí razítko smysluplnosti, dobrovolné, nezištné pomoci. A je to alternativa ke klasické charitě, v tom, že to integruje možnost tvůrčího přístupu, že každý člověk a to na obou stranách, si nakonec je a má být vědom svého vkladu a pracuje s ním. A pracuje s ním tak, že se vlastně vytváří nové a nové nápady, jak věci dělat.

V čem je ještě Berkat unikátní, zvláštní, v čem je jeho specifický přínos?

Já bych řekla, že jsme unikátní tím, že pomáháme lidem vracet se k pocitu svobody a nezávislosti. Že je vlastně vytrháváme ze závislosti. A sami tím poznáváme smysl individuálního, odpovědného a hlavně udržitelného bytí ve vztazích. Že se tímto učí obě strany. Je to něco, co začíná chybět, protože svět už je přeinstitucionalizovaný, pořád žijeme jen v podmínkách. A tohle je takové hledání cestiček, kde člověk může fungovat bez těch podmínek, bez těch restrikcí. Kde může fungovat opravdu odpovědně. Věřím tomu, že generujeme energii, která je nakažlivá a která se šíří mezi lidi potom, aniž by už člověk do toho nějak zasahoval.

Jana Hradilková je pozorovatelka, průzkumnice, spisovatelka a služebnice nápadů svých i nápadů přátel. Už třicet let vdaná matka čtyř dětí. Spoluzaložila několik spolků a nevládních organizací (Pražské matky, Gender Studies, Ašoka-podnikatelé pro obecný prospěch, Berkat, Semja v Grozném). Snaží se vytvářet a kultivovat podmínky pro tvůrčí konání lidí, kteří mají potřebu objevovat různé možnosti a místa, kde lze pracovat s pozitivní energií (http://www.berkat.cz, http://www.cecna.cz).