[ 9.2.2011, Zora Hesová Feminismy > Feminismus, Multikulturně > Ženy ve světě ]

Přední egyptská feministická spisovatelka, psychiatrička a disidentka Navál as-Sá‘adaví se zúčastnila protestů na náměstí Tahrír. Se svými bílými vlasy, bez make-upu a v osmdesáti letech tábořila v posledních dnech s mládeží na káhirském náměstí Osvobození. Navál as-Sa‘adaví je v Egyptě a mimo Egypt slavná pro svou svobodomyslnost, smysl pro spravedlnost a nekompromisní obranu ženských práv. Svou radost z odvahy, otevřenosti a společenské progresivnosti občanského hnutí na Tahríru vyjádřila v jednom z nejjímavějších svědectví o charakteru o egyptské revoluce. V krátké eseji „Egyptská revoluce zavádí novou společenskou smlouvu a hodnoty.“ Dr. Sa’adaví píše: „Bydlím s mladými muži a ženami ve dne v noci. Vytvořili výbory: zametají náměstí, přepravují zraněné do nemocnic, zajišťují jídlo a léky, brání náměstí, ochraňují demonstranty a odpovídají na lži a propagandu režimu, rozšiřovanou státními médii… Zdi institucí a tabu, které rozdělují občany na ženy a muže, muslimy a křesťany, se tu rozplývají … Viděla jsem miliony Egypťanů, muslimů a křesťanů všech názorových směrů a přesvědčení, egyptský lid sjednocený ve spontánní lidové revoluci, proti tyranskému režimu, zkorumpovanému od shora až dolů … Oportunismus a dvojí metr na morální hodnoty se zhroutily poté, co už zkorumpovaly stát, rodiny i jednotlivce. … Zde, kde táboříme už 11 dnů v řadě, na asfaltu a ve stanech, jsme jako jeden pevný blok mužů a žen.“

Dr. Sa’adaví musí cítit nadšení i pocit zadostiučiní: celý život bojovala přesně o tuto mládež. Jak píše: „Když jsem šla po náměstí, lidé ze všech politických proudů a ideologii ke mně přicházeli s otevřenou náručí a říkali: ‚Dr. Navál, jsme nové generace, četli jsme vaše knihy, byly inspirací pro naši kreativitu, povstání a revoluci.‘ Potlačuji slzy a říkám jim: "Je to radost pro nás všechny, festival svobody, důstojnosti, spravedlnosti, tvořivosti a rebelie."

„Muži a ženy mohou pracovat společně, pokud odhalí své mozky“

Dr. Sa’dawí psala od mládí. Jako psychoterapeutka se setkávala s ženami, oběťmi různých forem násilí. Důstojnosti a právům žen se věnovala jako lékařka, státní úřednice, aktivistka, hlavně však jako spisovatelka. Její kniha „Žena a pohlaví“ z roku 1972 se stala základním poválečným textem egyptského feminismu. V knize ukázala na spojitost násilných praktik a sexuálních problémů s existujícím politickým a ekonomickým útlakem a kniha byla zakázána. Napsala asi šedesát knih - románů, osvětových a esejistických knih a divadelních her o ženských právech, životech, sexualitě, o ženské genitální mutilaci, jakož i o Islámu a svém životě. Byla přeložena do třiceti jazyků. Její radikální přístup a kontroverzní názory ji postupně stály práci ve vysoké státní službě, vědeckých zařízeních a lékařské společnosti. Pracovala pro OSN a strávila rok za své politické názory ve vězení, o čemž napsala knihu. V roce 1988 musela pod hrozbami islamistů Egypt opustit a pracovala na univerzitách v USA. V roce 1996 se vrátila do Egypta a angažovala v rámci možností v politice. Dostala celou řadu mezinárodních cen.

Spíše než aktivistka je Dr. Sa’adaví spisovatelka a radikální a nezávislá bojovnice za spravedlnost. Ke psaní o ženských právech ji přivedly zkušenosti s oběťmi ženské genitální mutilace a s důsledky rozšířeného požadavku na panenství nevěst. Psala o rovnosti, proti závoji, i proti módnímu odhalování, o Islámu. Vydávala časopisy. Vedla boj o feministické hnutí se státem. V roce 1991 egyptská vláda zavřela její Arabský spolek pro ženskou solidaritu a časopis Poledne. Vedla dlouhý boj s ideologiemi, včetně islamistické a to jak na papíře, tak před soudy. Založila skupiny na podporu rovných práv, od základních ženských práv až po právo používat příjmení své matky místo patronymu – za což ona i její dcera, také spisovatelka, stály pro obvinění z apostasie v roce 2007 před soudem.

Poprvé byla oficiálně obviněna z apostasie už v roce 2001 na podnět fundamentalistické islamistické skupiny a musela pak před soudem bránit platnost svého manželství, podobně jako i jiní sekulární autoři, např. známý egyptský literární vědec a interpret Koránu Nasr Abú Zayd (1943-2010). Pro islamisty totiž manželství s odpadlíkem od víry pozbývá platnost. S Nasrem Abú Zaydem Dr. Sa’adaví sdílela nejen tento osud, ale i argumenty pro reformu islámského dědičného práva a zrovnoprávnění žen. Na rozdíl od něho však oba soudy s podporou příznivců ustála. Její knihy a hry byly odsouzeny jak konzervativními muslimskými organizacemi, tak i koptskými. Potřetí se bila před soudem za své právo veřejně vyjadřovat názor na náboženství v roce 2008. Jedna z jejích kontroverzních divadelních her se jmenovala „Bůh odstoupil na summitu.“ Bůh tam byl znázorněn jako duch, tedy ani jako muž, ani jako žena. Soud vyhrála.

Egyptský feminismus: „Historie jde klikatou čárou“

Egyptský feminismus jí vděčí svou obnovu v 70. letech. Egypt má dlouholetou tradici angažovaných žen. Stejně jako jiná moderní hnutí i feminismus zažil prudký rozkvět před druhou světovou válkou a paradoxně útlum v moderním nezávislém Egyptě.

Ženy se aktivně podílely na antiimperialistickém osvobozeneckém hnutí. Egyptská feministická jednota byla založena už v roce 1923 ženským výborem národní strany Wafd. Její vůdkyně ostentativně hodily šátky do moře jako symbol ženského osvobození. Jednota publikovala časopisy a zajímala se o vzdělání, sociální blaho a rovnost před zákonem, zejména o polygamii. Zůstala ale elitním hnutím. V roce 1942 byla založena radikálnější Egyptská feministická strana a další feministické skupiny. Během národní revoluce v roce 1952 ženy hromadně demonstrovaly za svá politická práva a rovnost v občanském zákoníku. Po konci monarchie však všechny autoritativní režimy - Násirů, Sadátův a Mubárakův - potlačily veškerou nezávislou politickou činnost, včetně feministické.

Teprve za částečného uvolnění za prezidenta Sadata pomohla svými publikacemi obnovit feministický společenský aktivismus právě Navál as-Sá’adaví. Radikální knihy vzbudily nejen zájem žen, ale i skandál a silnou reakci zejména konzervativních Egypťanů. V roce 1985 byl založen Výbor na ochranu ženských a rodinných práv a následovala celá řada výborů, skupin a výzkumných center. V posledním desetiletí k nim přibyly islamistické ženské skupiny.

Přes skromný pokrok v posledních deseti letech a velký počet vzdělaných žen má autoritářský Egypt však dodnes konzervativní občanský zákoník a společenskou praxi, ve které jsou ženy druhořadými občankami. Široce rozšířená ženská genitální mutilace, stále hlavní problém ženských práv, byla zákonem zakázána teprve v roce 2008. Dále však přetrvává jako zakořeněná kulturní zvyklost. Vedle osvětových aktivit se v Egyptě v posledních desetiletích mutilace stala předmětem vědecké práce, hlavně historičky Leily Ahmed, pracující na Harvardu, jakož i tématem knih a filmů.

Dr. Sa’adaví o dceři: „Žije sama. Není vdaná. Je proti manželství. Získala mnoho z našich bojů.“

Naval as-Sa’adaví je jednou z mnoha spisovatelek z muslimských zemí, které píší za spravedlnost vůči ženám: Patří k nim Bangladéšanka Taslíma Nasrín, Maročanka Fátima Mernisí, Pákistánka Asma Barlas, Egypťanka Lejla Ahmed, Alžířanka Asja Džebar, Američanka Asra Nomani, Tunisanka Amel Grami, Turkyně Leyla Erbil, Iránka Ziba Mir-Hosseini a desítky jiných. Navál Sá’adaví je představitelka jejich starší, zakladatelské generace. Přes překážky, kterými si prošla, si zachovává optimismus, pramenící z jejího instinktu ke svobodě a přirozené tvořivosti. V rozhovoru pro Double X řekla:

„Píšu pro radost z psaní. A protože píši, je můj život ohrožen. Takže co mě u psaní doslova drží? Je to radost z kreativity. Je to víc než sex. Je to víc než sex, víc než jídlo, víc než láska, víc než cokoli jiného. Můžu obětovat lásku, sex, manželství, manžela, děti, všechno- dokud mohu psát, co chci. Není to altruistické. Není to kvůli poselství, sdělení sociálního či politického názoru. Vůbec ne. Je to radost. Orgasmus z psaní. Společensko-politické poselství je zakotveno v psaní. … Musíme pochopit historii jako jeden krok vpřed, dva kroky vzad, a pak dva kroky nebo tři kroky vpřed a jeden krok dozadu. Takže historie jde klikatou čárou. Ale jde kupředu. Mé dcera Mona má mnohem lepší život, než jsem měla já. Má mnohem více svobody. Žije sama. Není vdaná. Je proti manželství. Získala mnoho z našich bojů.“

Jedním z důvodů optimismu je určitě zkušenost posledních dvou týdnů na Tahríru. Když Navál Sa’adaví cituje povstaleckou mládež, jako by četla z vlastních knih: Mladá žena, Rania Refaat, říká: "Žádáme novou občanskou ústavu, která nerozlišuje mezi lidmi na základě náboženského vyznání, pohlaví, vyznání, rasy nebo jiného.“ Mladý muž, křesťan jménem Boutros Dawood, říká: "Chceme nový jednotný občanský zákoník pro všechny lidi bez ohledu na náboženství, pohlaví, vyznání či konfesi. " Mladý muž jménem Ahmed Galal říká: "Jsme lidové povstání, které zavádí novou společenskou smlouvu, nejsou to jen požadavky. Slogan naší revoluce je 'rovnost svobody a sociální spravedlnosti.'“