[ 28.1.2011, Jiřina Šiklová Partnerské vztahy > Rodina, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Kultura > Jazyk a literatura ]

To, že dodnes za produktivní práci označujeme pouze činnost, při které vzniká nadhodnota, kterou je možné změnit v kapitál, případně zcizit, pochází od Karla Marxe. Lépe řečeno z jím převzatého a zpopularizovaného a do ideologie převedeného učení o nadhodnotě, kterou si přivlastňuje majitel polí, továren, strojů - majitel výrobních prostředků. Může jím být soukromník, nenáviděný kapitalista, nebo i stát.

Přestože většina z nás asi již Marxe nečetla, dokonce se jen výjimečně o jeho učení přednáší na vysokých školách, nadále setrváváme v tomto přesvědčení a činnost toho, kdo „pouze“ udržuje výrobce, udržuje život lidí, kteří pracují, podceňujeme. Prý to není produkční práce, a proto byla vždy podceňována a často není nijak placena. Tuto práci - kterou nazýváme často pečovatelstvím, provádějí u nás i ve světě, především ženy. Skoro všichni jsou s tím srozuměni.

Napřed ženy-matky přivedou děti na svět, pak o děti pečují, vychovávají je, současně a zcela samozřejmě pečují o členy domácnosti a rodiny, a když jsou samy staré a samy již odejdou do penze, tak se automaticky předpokládá, že nebudou pracovat, ale „jen“ pečovat o staré příbuzné. Za tuto činnost, pohrdavě nazývanou péčí, nedostávají nic. Nebo jen nepatrnou část mzdy, kterou před tím dostávaly za to, že kontrolovaly kvalitu hrnečků vyjíždějících z keramické pece, nebo složenky na poště či doplňovaly regály zbožím v obchodních domech. Nejhorší snad je, že se tato péče-práce, považuje za samozřejmou povinnost žen. Tak to často hodnotí i samotné ženy, kterých se to týká. „Já teď pracovat nemohu, mám doma naši maminku, je jí přes osmdesát, tak se nikam jinam ani nehnu a i proto mám teď málo peněz,“ říkávají a ostatní jen přikyvují a „chápou, že tyto ženy nepracují.“ Nepracují?

Přitom vztah matky a dcery, či dcery a matky je vždy složitý. I v případech, že ty dvě spolu krásně vycházejí. Napřed matka - to byl vzor, měly jsme k ní obdiv, později vystupovala jako naše karatelka a sokyně, konkurence, kritička a současně opětně jako vzor pro vztah k manželovi a dětem a ještě později, když matka zestárla, tak se tento vztah převrátil, změnil. Jak? Stáří matky pak v nás vzbuzuje soucit, odpuštění toho, co kdy jsme si s ní provedly a současně je to i převrácení původních rolí matky a dcery. Z mocné matky se stává bezmocná chudinka, a to zase v nás vzbuzuje hrůzu z obrazu vlastní budoucnosti. Jsme si přece podobné, jsme si i geneticky nejbližší. A za tuto velice náročnou práci, která je označována „jenom“ jako péče (nevytváří se tím přece nadhodnota, kterou je možné přivlastnit si či zdanit), není žena opětně finančně oceněna. A co finančně! Ani uznání od ostatních příbuzných, včetně sourozenců, se jí nedostane. Je to dle většiny lidí přece samozřejmé, že žena pečuje zadarmo o další lidi ve svém okolí. Když to nedělá, tak ji odsuzujeme, jako špatnou dceru, špatnou snachu, špatnou ženu. Ženy s tím souhlasí, mnohdy, nejsou-li v této péči perfektní, tak to sobě samým vyčítají.

Všichni tuto práci-péči považuji za samozřejmost. A za samozřejmost se přece neděkuje!

Nepřímo o knížce Jiřiny Šiklové Matky po e-mailu, Praha: Kalich, 2009.
Více o knize a objednávky zde.