[ 29.12.2010, Nina Bosničová, Gender Studies, o.p.s. Feminismy > Feminismus, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Hodně se mluví o tom, že abychom měli genderově méně nerovnou společnost, musíme děti začít vychovávat k genderové senzitivitě již od velmi útlého věku. Také se často píše o tom, že se to v českých školkách, školách a rodinách zatím příliš neděje. Že existuje tomu nápomocný směr a nástroj, kterému se říká feministická pedagogika, jsem se (také) dozvěděla teprve nedávno. O její hlavní myšlenky a cíle se se mnou podělila genderová expertka a akademička Gaby Weiner. A protože Weiner působí ve Velké Británii, sdělila nám i pár slov o genderové situaci v tamějším vzdělávacím systému.

Co je feministická pedagogika a jaké jsou její cíle?

Vždy jsem se o tuto problematiku zajímala a napsala jsem k ní i pár článků. Nedávno jsem také uskutečnila průzkum diskuzí zabývajících se tématem feministické pedagogiky a velmi užitečný mi přišel text autorek Webb, Allen a Walker z roku 2002. Ten identifikuje šest obecných „principů“, které jsou obvykle přítomny v teoretickém pojetí feministické pedagogiky:

1. Reforma vztahu profesor/-ka – student/-ka, tj. rozmělnění rolí,

2. Empowerment, tj. umožnění dělby alespoň jisté dávky moci,

3. Budování komunity, tj. kooperativní proces učení formou vztahů a dialogu

4. Privilegování individuálního hlasu, tj. rozšíření práva na hlas

5. Respekt pro diverzitu osobních zkušeností, tj. afirmace osobní zkušenosti jako centrální součástí procesu učení

6. Zpochybnění tradičních názorů, tj. odhalení sociálního a politického původu teorie, výzkumu a výuky.

Mnohokrát jsem se pokoušela učit dle těchto principů, ale často jsem úplně selhala. V článku z roku 2006 jsem učinila závěr, že bychom na feministickou pedagogiku měli nahlížet jako na aspiraci a představu a měli bychom rozvíjet dispozice, které nás k jejímu splnění přiblíží. Aby se to podařilo, musíme si nejdříve ujasnit, ke které formě feminismu aspirujeme. Musíme si uvědomit, o čím hlase mluví „náš“ feminismus, musíme si být vědomi ideologické „zátěžě“, jež jsme naakumulovali, a pak zvážit, jak se toto všechno odrazí v naší výuce.

Za druhé, jako učitelé a učitelky se nemůžeme zbavit moci - disponujeme jí fyzicky, intelektuálně a institucionálně. Spíše bychom se měli naučit ji používat produktivně tak, abychom zpochybnili a dekonstruovali domněnky vycházející z tzv. selského rozumu a nekritické soudy v nás a našich studujících.

Za třetí, je zásadní, abychom pracovali s konceptem situovanosti našich studentů a studentek, což neznamená, že vymažeme intelektuální a náročné koncepty, ale že musíme zapracovat na jejich přeložení, aby se pro studenty a studentky staly v daný moment srozumitelnými a zajímavými.

Za čtvrté musíme počítat s odporem a dokonce ho i vítat, protože jedině jeho prostřednictvím uvidíme, že se nám podařilo narušit neodůvodněnou spokojenost a zvyk pokládat věci za samozřejmé.

Za páté, pokud má naše pedagogika být jiná a transgresivní, bude nám způsobovat potíže. Můžeme očekávat, že studenti a studentky budou zpochybňovat zadání úkolů a konfrontovat autority v kampusu nebo kabinetu, nebo napadat profesionální soudy – z čehož všechno může ovlivnit, jak my sami budeme vnímaní našimi kolegy a zaměstnavateli.

(Citace: Webb, L. M., Allen, M. W. & Walker, K. L. (2002). Feminist pedagogy: identifying principles. Academic Education Quarterly. 6. 67-72. Weiner, G. (2006) Out of the Ruins: Feminist Pedagogy in Recovery, in C. Skelton, B. Francis & L. Smulyan (eds.) The SAGE Handbook of Gender and Education, London: Sage Publications, 79-92).

Kdy je správný čas začít vzdělávat děti v genderové problematice?

Můj názor je takový, že to není otázka vzdělávání dětí o genderu, ale, že jde spíše o nedělaní stereotypních závěrů o tom, jak se chovají holky a jak kluci a co chtějí. Je to také o tom, že dívkám i chlapcům poskytneme plnou škálu aktivit bez ohledu na jejich pohlaví. Toto může začít již ve školce.

Co se pak týká zařazení genderu přímo do rozvrhu výuky, pokud toto znamená mluvit o limitech stereotypního uvažování a sexismu, toto může začít již od sedmi let. Hlubší úvod do genderových vztahů přijde asi později, jako součást hodin dějepisu, literatury nebo sociologie, na střední škole (11 let a výše).

Kdo by měl vzít na sebe zodpovědnost za výchovu dětí k genderové senzitivitě (rodina, škola, legislativa, …)?

Zdá se, že nejlepší je, pokud jsou ty tři jmenované faktory v součinnosti. Nejdříve potřebujete legislativu, aby ukázala, že jsou genderové nerovnosti a diskriminace vážným problémem, se kterým je potřeba něco dělat. Na základě legislativy mohou školy vyvinout takové studijní programy, které ukážou nebezpečí pramenící ze stereotypů a výhody, které skýtají rozšířené možnosti a volby. Za každou cenu bychom se však měli vyhnout indoktrinaci, debaty a aktivity spojené s genderem by měly být vzrušující a tvořivé. A rodiče by měli být zapojeni do těchto programů, možná takoví, kteří jsou sami vzdělaní v genderové problematice, a tak by tyto idey mohli přenést i na svoje děti.

Co, dle Vašeho názoru, je hlavním důvodem horizontální segregace evropských pracovních trhů?

Myslím si, že je horizontální segregace tak rozšířená, protože je výsledkem množství propojených faktorů:

- Přání (některých) mužů udržet si moc,

- Sociálních sítí, jako tzv. „old boy“ network v Británii, která sdružuje společensky podobné jednotlivce s podobným typem uvažování, často ze stejných elitních škol a stejného původu

- Povinností žen v domácnosti, což znamená, že více jejich času je věnováno domácím rolím, než je tomu u jejich mužských protějšků

- A omezených horizontů mnoha žen jako důsledku jejich vzdělání a socializace v rodině

Co by mohly či měly dělat vzdělávací instituce napříč Evropou, aby změnily současnou situaci, kdy kariérní cíle a rozhodnutí mladých lidí jsou tak silně podmíněné genderovými stereotypy?

V současnosti je vzdělávací systém po celé Evropě zaujat hlavně výsledky zkoušek a komparativními studiemi schémat zkoušení v různých zemích. Vede to k tomu, že je jako nejdůležitější genderová otázka ve vzdělávání viděna tzv. kauza propadajících chlapců. V jejím diskursu jsou dívky vnímány jako úspěšnější ve škole bez ohledu na to, že mají menší výdělečnou moc, větší pravděpodobnost, že budou zneužívány, obchodovány, atd. (viz nedávnou správu Eurydice). 

Tento diskurs se musí změnit. Důraz se musí přesunout z tématu zkoušek směrem k vztahu mezi školou, trhem práce a sociálními modely a k otázce, jaké typy chlapců, dívek, žen a mužů jsou „vyráběny“ a jak by se toto mohlo/mělo změnit.

Co si myslíte o různých iniciativách komerčního sektoru, které se snaží přilákat osoby z méně zastoupeného pohlaví (např. snaha IT sektoru přilákat do svých kruhů více žen)?

V Británii je dnes takových iniciativ strašně málo. Probíhá sice diskuse o tom, proč je tak málo žen ve vedoucích pozicích, například ředitelek společností a podobně, a o šikaně na pracovišti a „mužské“ kultuře, která v byznysu kvete, ale obecně lze říct, že je proti tomu velmi málo námitek (vyjma ze strany feministických organizací) a ještě méně intervenčních strategií. Povětšinou se nechává na trhu, aby rozhodl, co se stane. Zdá se, že se ženám daří o mnoho lépe, když vedou menší firmy a je možné se domnívat, že je to tím, že jsou jim v tomto kontextu dány rozhodovací pravomoci. Každopádně, objevují se důkazy o vzniku nového feminismu: mladé feministky demonstrující proti mužskému násilí, feministické organizace soudící se s vládou v případech diskriminace, internetové kampaně proti sweatshopům, kritiky brzké sexualizace dívek, atd. (pro více informací, viz : http://www.genderandeducation.com/).