 |
|
 |
Podzim demokracie a politická pornografie - neofeministická esej o pornografii adresovaná Václavu Havlovi, Alexandru Vondrovi a Martinu Šimečkovi
[ 17.2.2005, Mirek Vodrážka
Feminismy > Feminismus
]
Podzim demokracie a politická pornografie - neofeministická esej o pornografii adresovaná Václavu Havlovi, Alexandru Vondrovi a Martinu Šimečkovi
CO PROZRADIL EUROATLANTICKÝ DOPIS
Koncem září 2004 byl zveřejněn otevřený „euroatlantický“ dopis, v kterém se stovka mezinárodních osobností obrátila na představitele mnoha států, na vlády Evropské unie a NATO, aby upozornila Západ na politiku ruského prezidenta Putina, který využívá antiteroristických opatření k podkopávání demokratických hodnot a nebezpečně posiluje vliv tajných služeb. Text byl ideologicky koncipován jako morální dopis „politiků a intelektuálů“, kteří ve jménu „pravdy“ apelují na západní mlčící a selhávající vůdce. Pod dopisem najdeme taková politická jména jako Madeleine Albrightová, John McCain, Richard C. Holbrooke, Václav Havel, Saša Vondra nebo intelektuální jména jako Francis Fukuyama, Andre Gluckmann, Jacques Rupnik, Adam Michnik, Martin Šimečka.
V minulosti různé koalice „politiků a intelektuálů“ vždy vyvolávaly oprávněnou nedůvěru a kritickou reakci počínaje věhlasným dílem Juliena Bendy s příznačným titulem „Zrada vzdělanců“ a konče historickou poznámkou Marshalla McLuhana, který upozorňoval, že intelektuálové vždy působili jako prostředníci a pojítko mezi starými a novými mocenskými strukturami. Nejznámější skupinou byli řečtí otroci, kteří po dlouhou dobu sloužili jako vychovatelé a důvěrníci římské moci.
Není euroatlantický dopis ve skutečnosti důležitý nikoliv svým obsahem, ale znamením nového spojení politiků a intelektuálů, kteří nám nevědomky prozrazují, že staré struktury moci končí a rodí se nové? Ale jaké to jsou?
Americký filosof George Santayana napsal, že „ti, kdož si nedokáží zapamatovat minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali“. Vzhledem k tomu, že euroatlantickou výzvu podepsal za česko-slovenskou stranu Václav Havel, Alexandr Vondra a Martin Šimečka, je třeba si neustále připomínat zapomenutou minulost, neboť jinak hrozí, že si ji znovu zopakujeme.
Byl to právě Václav Havel, který před rokem 1989 kritizoval různá osobní nebo koaliční spojení „intelektuálů a politiků“ a tvrdil, že on by „nikdy“ nechtěl být politikem, protože by se dostal do „schizofrenní situace“. Podle něho je totiž „velká otázka, nakolik se může intelektuál realizovat v politice, aniž se zpronevěří svému hlavnímu úkolu – sloužit pravdě.“
Je zákonité, že Havlův profesní politický vzestup po roce 1989 měl za následek přímý nárůst sobě předpovězené „schizofrenní situace“ a že se tak dobrovolně odsoudil k tomu, že bude opakovat chyby předchozích intelektuálských generací, byť varovně tvrdil: „Bylo by rozhodně nesprávné jejich chybu opakovat.“
Má-li zmíněná elitní koalice Pravdy, Svědomí a Moci obavy o demokracii, z vlivu tajných služeb a o dodržování lidských práv, proč ale neadresovala obdobnou znepokojivou výzvu západním vládám, Evropské unii nebo NATO, když se v roce 2000 stal americkým prezidentem G. W. Bush, který získal o půl miliónu hlasů voličských hlasů méně než jeho protikandidát a přesto se uchopil moci institucionálním trikem? A jestliže jsou lidská práva „nedělitelná“, proč hovoří elitní koalice „politiků a intelektuálů“ pouze o Rusku a mlčí o nezákonných internacích na Guantánamu, o globálním nárůstu vlivu tajných služeb včetně amerických, které se podílejí na mučení nebo o antiteroristických opatřeních, které oslabují demokratické hodnoty i v USA?
Je hrozba podzimu demokracie opravdu pouze lokální povahy, jak se to snaží nasugerovat signatáři euroatlantické petice nebo je globální? Nemá zežloutlé spadlé listí na Západě opravdu nic společného s násilně oholenou demokratickou větví v Rusku?
Filosof Jan Patočka krátce před svou smrtí napsal v souvislosti se vznikem Charty 77, že rozvoj lidstva není možno zakládat na úskočné a příležitostné morálce, ale na „morálce o sobě“, která je prosta oportunního jednání, sledování politických a ideologických výhod. Elitní koalice „politiků a intelektuálů“ tuto morálku svou euroatlantickou výzvou zjevně ignorují, protože jejich podpisy pod textem, který je adresován mocným tohoto světa jasně naznačují, že morálka je podřízena jednostranné politice a příležitostné morálce. A právě v tomto je euroatlantická petice principiálně amorální, byť se odvolává na svědomí a pravdu. Svým duchem je navíc antichartistická, neboť se obrací a „hledá spásu od států, moci a síly“. Odvrácená tvář dějin se vyznačuje nejen násilně přerušenou tradicí, ale i ztrátou duchovních souvislostí – například disidentské kulturní paměti.
Havlova stále se prohlubující „schizofrenní situace“ je dnes už zcela neléčitelná, a tak jako utišujících prostředků používá silně návyková globální institucionální sedativa v podobě například prestižního předsednického místa v americkém Výboru pro současné nebezpečí, kde se podřizuje léčebnému programu přesně podle pravidel ideologických zásluh a politických výhod. Geoff Freeman, ředitel pro komunikaci tohoto výboru, vzhledem k Havlově zvláštní „situaci“ odůvodnil jeho jmenování slovy, že je „jednou z hlavních osobností ve válce proti terorismu“. Jsou tato slova stanovením konečné diagnózy rozpadu Havlovy osobnosti nebo samotné členství v tomto politickém hospicu souvisí se zrodem nových struktur moci? Jaký je ale hlubší smysl toho, že milovník červených neonových srdíček má najednou před světem fiktivně „vypadat“ jako „hlavní osobnost ve válce proti terorismu“? K čemu má posloužit tato veřejná propagace a manipulace?
PORNO - MIZEJÍCÍ DIFERENCE MEZI REALITOU A OBRAZEM
Po skončení druhé světové války si polský spisovatel Witold Gombrowicz zvolil pro své dílo neobvyklý název Pornografie. V tomto románu zachycuje nejen vyhrocené lidské vztahy poznamenané válkou, ale především zvláštní druh násilí, který provozují podivínští postarší muži manipulující s dospívajícími lidmi obojího pohlaví. Před pár lety obdobnou literární volbu učinil Irvine Welsh ve svém románu Porno, který je volným pokračováním kultovního díla Trainspotting.
Zatímco Gombrowicz osvětluje pornografii na příkladu jakým způsobem rozumíme lidské řeči, kdy už nejde o to soustředit se na její smysl, ale pouze sledovat některé fyzické orgány, které se podílejí na řečovém aktu (například pohybující se vybělené zuby), Welsh ve svém románu ležérně dodává, že pornografickým rysem dnešní doby je obecné ponižování druhých lidí, které je všudypřítomné jak v televizi, tak v novinách i v třídním systému, a součástí tohoto „porna“ je skutečnost, že většina společnosti dokonce ráda sleduje „jak se s lidmi vyjebává“.
Gombrowiczova metafora nepřímo říká, že pornografií se stala vlastně každodenní mluva například reklamy, médií a politiky, která za pomocí obrazů, slov a gest na nás jen propagandisticky cení své „zuby“, ale právě tím zakrývá a vyprazdňuje smysl lidské řeči. Gombrowicz nehovoří o zubech náhodou. Jak poznamenává Elias Canetti ve svém proslulém díle Masa a moc, zuby jsou u člověka, ale i u mnoha zvířat, „vizuálním“ nástrojem moci.
I Welshova metafora ukazuje, že hlavním znakem současného „porna“ je snaha manipulovat se skutečností. Ve zmíněném románu například amatérský režisér instruuje pornoherce, aby si uvědomili, že při natáčení nejde o to si skutečně „zašukat“, ale vše musí především „vypadat“, že se tak stalo. A jako korektivní vodítko hercům doporučuje, aby mysleli na „chechtáky“ a na umění iluze a nikoliv na sex.
Jiný spisovatel, známý politický aktivista Michael Moore nazývá „pornem Strýčka Toma“ skutečnost, že v amerických médiích v posledních letech stále více vystupují černoši, kteří prosazují bělošské konzervativní otázky. Mluví například proti pozitivní diskriminaci, i když se mnozí z nich dostali na vysokou právě díky ní. Kritizují matky na sociální podpoře, přestože ji pobíraly i jejich vlastní matky, když žily dlouhá léta chudě jen proto, aby oni mohli studovat. Ošklíbají se nad kongresmanem Jessem Jacksonem, i když strávil řadu let ve vězení a riskoval život jen proto, aby si oni směli bez problémů objednat oběd v kterékoliv restauraci a vůbec vyslovit svůj názor.
Obdobná situace nastala v Československu po roce 1989. V mnoha českých a slovenských médiích se to najednou začalo hemžit političkami, bývalými disidentkami nebo umělkyněmi, které hovořily o feministickém hnutí jako by se jednalo o hnutí pro „léčení nedefinovatelné choroby“ - jak se vyjádřila jedna akademická umělkyně. Nikdo z nich si nechtěl uvědomit, že nebýt odvážné generace předcházejících emancipistek, většina odpůrkyň by asi nemohla vůbec vykonávat svá povolání, nemluvě o možnosti veřejně vyslovit svůj názor. Jeden z předpokladů politické pornografie říká: zapomeňte na to čím „jste“ (sociálně, politicky, genderově nebo existenciálně) a soustřeďte se na to, abyste jen atraktivně „vypadaly“. Nejde o to „být“ emancipovanou ženou, stačí „mít“ její obraz.
Pro některé současné umělkyně ovlivněné feminismem jako je britská dramatička Caryl Churchill problém společenské „pornografie“ spočívá nejen v úmyslném odcizení slova a významu, ale navíc v násilném zcizení hranic mezi soukromým a veřejným, osobním a politickým.
Pornografickou zónu jako místo splývání věcí soukromých a veřejných tematizoval už Franz Kafka v románu Proces, když popisoval ložnici, která přímo sousedila se soudní síní. Spojením sou-du a lož-nice se zrodila politicky kafkovská „pornografická“ sou-lož.
Překročit úzce vymezený moralistický pojem pornografie se snaží i významní západní filosofové. Podle Gillese Lipovetského se „pornografií“ dokonce stala i technologie, neboť věci i sex se dostaly do nekonečného cyklu promyšlené manipulace, okázalého předvádění a výkonnosti, vzájemného propojování „citlivých míst“ a neomezeného vizuálního hledání.
Asi nejznámějším představitelem filosofické reflexe je Jean Baudrillard, který tvrdí, že „pornografické“ se stalo modelem společnosti v níž vymizela diference mezi realitou a obrazem. Podle něho to, že se mohla pornohvězda Cicciolina stát v roce 1987 poslankyní italského parlamentu, bylo možné právě proto, že politické a sexuální se stalo transpolitickým a transsexuálním a spojilo se v téže ironické indiferenci. Člověk se tak stále více ocitá v irealitě porna, která se vyznačuje stavem totální substituce pojmů a manýrismu exhibice. I když Cicciolině jako poslankyni byl zakázán například vstup do Knessetu, nestalo se tak proto, že by ortodoxní židovská obec nebyla ochotna akceptovat spojení pornografie a politiky, ale jen proto, že ona měla představu čistě mužské politické pornografie.
UMĚLCI JAKO PODNÁJEMNÍCI IDEOLOGIE
Britský spisovatel indického původu Salman Rushdie vyslovil koncem léta 2004 názor, že v morálně přísné společnosti jako je například muslimská, v níž je i intimní sblížení mladých lidí považováno za problém, je západní pornografie „symbolem svobody a dokonce civilizace“.
Pro procesy sociálních a kulturních změn, které vznikají v důsledku styku různých kultur, má sociologie řadu pojmů jako akulturace, asimilace, atd.. Přesto bychom stěží našli adekvátní termín pro zvláštní jev, kdy například mnozí umělci, kteří přišli na Západ, ať už z geografického nebo geopolitického Východu, se ve své neznalosti hlubších civilizačních souvislostí stávají věrozvěsty kulturních, politických a ideologických klišé. Dobrovolně tak na sebe berou funkci „subideologizace“, která spočívá v podvědomé podřízenosti a zneviditelňování existujících ideologických schémat a stereotypů, které však prezentují formou zdánlivě apolitického artefaktu, názoru nebo mediálního sdělení. Subideolog není přímo politický tvůrce ideologie, ale pouze její umělecký podnájemník. Žije pod diskurzivní ochranou a záštitou již existující ideologie.
Subideolog si samozřejmě neklade otázku po civilizačních hodnotách, ani nezkoumá jaká jsou kritéria decivilizovanosti v pornografii, protože jeho úkolem je ideologické předpoklady zneviditelňovat, nikoliv kriticky reflektovat.
Jiný subideolog, hollywoodský režisér českého původu Miloš Forman, ve stejnou dobu přiznal, že při filmovém zpracování legendárního protiválečného muzikálu Hair (Vlasy) natočeného v roce 1979 nechtěl vyjádřit protest proti této válce, protože pro něj „američtí vojáci, kteří bojovali ve Vietnamu, byli hrdinové“. Proto podřadil původní broadwayský antimilitaristický scénář subideologické formě oslavující jen „nápaditou hudbu“ a bezobsažného „ducha svobody“. Je nutno připomenout, že ve stejné době 70 procent Američanů zastávalo názor, že ono údajné „hrdinství“ ve Vietnamu bylo ve skutečnosti „zásadně špatné a nemorální“. Navíc samotní američtí režiséři jako Peter Davis natáčeli taková protiválečná díla jako je film Srdce a myšlenky nebo Emile de Antonio natočil už koncem šedesátých let velice působivý film V roce prasete.
Ještě subideologičtějším způsobem zrežíroval Miloš Forman film Lid versus Larry Flynt, v němž pornografický časopis Hustler zobrazil jako symbol „svobody projevu“ a přitom utajil, že v tomto časopise je zobrazováno sexuální otroctví, bití žen, jejich mučení, bestiální znásilňování a degradace. Forman neukázal Hustler jak v něm muž svorkami sepíná bradavky americké černošky a prohlašuje, že při pohledu na tento obraz se „postaví každému muži“. Feministka Gloria Steinemová položila společensky nevyslyšenou otázku, zda-li by mohl být tento film nominován na pět Zlatých Glóbů, kdyby obdobným způsobem oslavoval například antisemitského vydavatele. Tuto otázku si česká media nikdy nepoložila a naopak film a jeho režiséra prezentovala téměř jako uměleckého hrdinu za lidská práva a svobodu slova. Je jistým paradoxem, že subideolog často utíká před ideologií ve své vlasti, aby v cizí kultuře submisivně sloužil jiné. Jeho tvůrčí metodou je subrepce – zamlčení pravdivých skutečností.
Jestliže opak civilizovanosti spočívá ve zmenšení sebeidentifikace a soucitu s druhými, pak subideologové oslavující pornografii jako svobodu slova jsou naopak reprezentanti decivilizačního trendu, proti kterému ale na samotném Západě existuje dlouhá „antipornografická“ tradice, která však nemá nic společného ani s politickým moralizátorstvím ani s křesťanským fundamentalismem. Tuto tradici reprezentují však kritičtější umělci a filosofové, kteří se naopak snaží ukázat, že pornografie je hlubší politickou a decivilizační metaforou než jsou si schopni uvědomit subideologové.
POLITICKÁ PORNOGRAFIE JAKO SLUŽBA VEŘEJNOSTI
Právě baudrillardovskou vizi pornografie naplnila manipulátorská „reality show“ nazvaná Český sen, kterou na jedné straně aktivně vytvářeli a na druhé straně pasivně dokumentovali dva studenti FAMU v roce 2004. Obdobnou uměleckou strategii zvolili ve stejné době pro svůj umělecký projekt Explosive i dva studenti výtvarného oboru na Vysokém učení technickém, kteří umístili do centra Brna dvě atrapy bomb, aby posléze v rámci „vizuální komunikace s veřejným prostředím“ sledovali jak tyto „sochy“ likviduje policií přivolaná pyrotechnická skupina. Oba projekty jsou nejaktuálnějším dokladem, že k politickému pornostylu, ke kterému patří manipulace „na tvrdo“, se stále více přiklání i umění.
Projekt Český sen byl však výjimečný nejen tím, že šlo otevřeně o klamavou reklamní kampaň na fiktivní hypermarket v Letňanech s nízkými zavádějícími cenami, ale že je to první hyperrealistické porno vyprodukované za pomoci veřejnoprávní České televize. Renomované reklamní firmy a především tvůrci filmu v něm vystupují nejen jako scénáristé a manipulátoři situace, ale zároveň jako „pornoherci“.
Manipulativní logika tvůrců Českého snu však není zcela vzdálená performativní logice sektě Óm šinrikjó, která v roce 1995 zaútočila nervovým plynem v tokijském metru s odůvodňujícím argumentem, že se blíží konec světa a právě útok v metru je potvrzením a počátkem globální zkázy.
Studenti FAMU samozřejmě nezaútočili zbraněmi hromadného ničení, ale jen reklamním masovým bombardováním, které však zasáhlo několik tisíc spotřebitelských obětí. Manipulátoři prostřednictvím Českého snu tak provedli jakýsi spotřebitelský informační útok, který měl potvrzovat apokalyptičnost jejich vidění reklamního a spotřebního světa a zároveň tak legitimizovat jejich manipulaci.
Oběma skupinám byla společná i volba cílové skupiny. Předmětem útoku se stali lidé, kteří jsou ve veřejném prostoru nejvíce zranitelní. Na jedné straně to byli lidé v tokijském metru, na druhé ekonomicky a informačně slabí spotřebitelé jako například důchodci. Jedním ze znaků politické pornografie je skutečnost, že jde vždy o nějakou formou sociálního hyenismu.
Film Český sen začíná politickou pornografickou otázkou: „Proč chceme podvést lidi? (Tedy je otrávit?) Na to neodpovíme my, ale náš film! (Informační plyn)“
Zatímco „otrávení“ spotřebitelé zakusili zklamání a stud, neboť se ocitli v zrcadle pornozóny, samotní manipulátoři se bránili, že film je jen „reakcí na zvláštní historické údobí ve kterém žijeme“.
Vyprodukovat pornoscénář, dokumentovat manipulování s lidmi a posléze tuto ponižující manipulaci veřejně předvádět - to je současná kultura politické pornografie. Přesně v duchu Welschových hrdinů, kteří také „umělecky“ pochopili, že většina společnosti se ráda dívá „jak se s lidmi vyjebává“. Na takový žánr lze získat i “chechtáky“ - rozpočet projektu Český sen přišel na 19 miliónů korun.
Baudrillard však takovýmto tvůrcům „porna“ klade závažnější otázky: „Co ale zmůže porno v pornografizovaném světě? Co zmůže umění v předem simulovaném a travestovaném světě?“
Je třeba si klást ale i další otázky: Co znamená, že společnost vůbec neprotestuje proti médiu veřejné služby, které funguje jako podpůrný trenažér politických pornografických akcí a manipulací?
JE LIBO POLITICKÝ KAVIÁR NEBO PISSING?
Kromě individuálních reflexí fenoménu celospolečenské „pornografie“ existuje na Západě již po několik desetiletí významný politický proud ve feminismu, který poukazuje na to, že mnohá pornografická díla mají se zobrazováním sexu příliš málo společného. Sex v pornu je často jen maskou pro jinou touhu – touhu ovládat druhé a lidsky je ponižovat. Některé feministky proto poukazují na skutečnost, že mnohá pornografická díla ukazují to, co si muži nejvíce přejí – ženy bité, znásilňované a lidsky degradované. V pornografii se skutečně zcela okázale demonstruje, že nejde o sex, ale o moc – tedy o schopnost jednotlivce nebo skupiny osob vnutit druhým svoje cíle či ovládat určité vývojové události. Matoucí je pouze ona pornografická skutečnost, že tato moc se vykonává prostřednictvím nejintimnější lidské aktivity - sexuality.
Na půdě Evropského parlamentu se letos otevřela diskuse o změně právní definice pornografie ze současného „ohrožování mravnosti“ na „diskriminaci žen“. Motivace této změny je inspirovaná právě posunem v poznání, že pornografie je spíše transpolitický a transsexuální fenomén, který vychází nikoliv z pudové temnoty lidské sexuality, ale ze sociální „temnoty“ lidského chování v které ústřední roli hraje moc, zneužívání a ponižování. Podřízenost, ať už sexuální nebo občanská, je především politický problém a nemůže se stát jen věcí nějaké zdravotnické sexuální výchovy nebo předmětem občanské morálky.
Této interpretaci dává za pravdu i aktuální stav na českém pornografickém trhu. Ve videopůjčovnách se jako standardní pornoprodukce nabízí právě ty videokazety, které spojují sexualitu s ponižováním lidské důstojnosti, včetně patologických praktik, které se v pornografické hantýrce označují jako „kaviár“ nebo „pissing“ (pomazání těla lidskými exkrementy nebo pomočení). Ženy jsou zobrazovány jak jsou před souloží uvězněny, unášeny s ucpanými ústy, ohrožovány zbraněmi a nakonec podle scénáře moci zobrazovány tak, že se jim to vlastně úžasně líbí. Tato politická pornografie přináší prostřednictvím dehumanizovaných ženských obětí jedno důležité sdělení mužům: „Vaše moc se nám líbí!“
V české společnosti se projevuje příznačná genderová společenská schizofrenie – veřejné videopůjčovny jsou plné pornografie, která zobrazuje neúctu k člověku, propaguje násilí a sexuální patologické praktiky, ale soudní síně jsou zcela prázdné, neboť neexistuje společenský zájem naplňovat paragraf 205.
Tento rozporuplný společenský stav je potvrzením dvou komplementárních skutečností. První spadá do oblasti právní filosofie, neboť se potvrzuje teze, že to „není právo, které kráčí před mocí“, ale naopak, že „právo za mocí jen pokulhává“. Bez skutečně výkonné politiky a moci je každé právo jen formální - a hlavně nevymahatelné.
Druhá skutečnost je závažnější. Tím, že existuje silná lhostejnost k politické pornografii, tím sama společnost odhaluje vlastní mocenskou genderovou povahu, kdy ženy jsou sociálně předznásilněné.
Paragraf 205 je plodem ideologického právního formalismu, kterým se společnost snaží zamaskovat genderovou asymetrii moci za pomoci bezpohlavní humanistické ideologie. A tak přestože český právní řád přiznává každé ženě formálně statut nedotknutelné lidské bytosti, v praxi je k výkonu naplňování zákona společnost lhostejná - respektive politicky předpojatá. Pornografie je totiž především politikou těla, která má demonstrovat jaké symbolické zobrazování moci má ve společnosti dominovat a komu je samotné zobrazování moci přednostně určené. Takže jestliže tradiční starověká teologická otázka zněla: „Může být žena člověk?“, pak současná absentující soudní praxe je výmluvnou společenskou odpovědí.
Jeden z triků jak banalizovat a vytěsňovat transpolitický aspekt pornografie a mocenskou řeč těla je snaha prezentovat porno prostřednictvím kvaziodborné teorie o neškodném imaginativním ventilu mužů. Tuto pseudovědeckou ideologii razí v Čechách například přední sexuolog Radim Uzel. Podle něho je porno pouze pohádkový „fantaskní úlet, svět mužských snů, s nadsazenou a idealizující představou“.
K politické pornografii je společnost však netečná nikoliv proto, že by byla morálně lhostejná, ale protože je politicky předpojatá, sociálně předzjednaná a nechce se tudíž proti moci mužů angažovat. Ke své předpojatosti a na svou obranu dokonce i kriminální policie říká, že se nechce „ztrapnit“, aby nemusela pak zabavené pornokazety obchodníkovi vracet.
Je zřejmé, že nejdřív musí existovat politická vůle jako například v případě normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, které se stalo předmětem zkoumání policie na popud státního zastupitelství nebo v případě vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf, a teprve potom se i policie bude cítit, že se „neztrapňuje“, ačkoliv oba příklady jsou zjevně problematické.
Aleš Krupka, ředitel české firmy Willi distribuující pornografický materiál, zcela otevřeně prohlásil, že ve hře nejsou morální, ale politicko-ekonomické aspekty: „Mně se porno s hovnama také nelíbí, ale respektuji, že po tomto zboží je poptávka“. Teze, že je nutné něco „respektovat“ z důvodů liberálního ekonomického zákona nabídky a poptávky obsahuje v sobě právě politický aspekt. Navíc jestliže platí, že moc jsou peníze, pak zákon poptávky a nabídky je dalším dostatečně ilustrujícím příkladem, že „moc je vždy před právem“ a dokonce i před „sexem“.
Jestliže se po roce 1989 prosazoval „gangsterský“ typ liberální politiky, který sami „otcové privatizace“ výstižně charakterizovali jako typ politiky, která byla na útěku před právem, pak v oblasti „sexuálního průmyslu“ se dodnes prosazuje obdobně právně vzdalující se „útěkářský“ typ politiky.
Proč je však společnost politicky stále předpojatá a policie nečinná i v případě zcela evidentního porušování zákona?
V české společnosti ani patnáct let po zhroucení komunismu neexistuje výrazně genderová, respektive žádná výrazná feministická politika. Aktivity, ať už v podobě vládní koketérie s gender mainstreamingem nebo ve formě různých snah ženských organizací jsou svým charakterem apolitické, neboť všechny tyto aktivity se nechtějí otevřeně dotýkat podstaty moci. Tak jako ale nemůže existovat občanská společnost bez občanské politiky, obdobně nemůže existovat genderová demokracie bez politicky se „pohlavně“ angažujících bytostí. V hegemonické jednopohlavní kontinuitě zůstává politický systém „pohlavně“ stále mocensky nezpochybněný. Patriarchální rezidua, genderové stereotypy a nové formy sexuální a ekonomické diskriminace tak vytvářejí aktuální politický koktejl, který společnost konzumuje jakoby se jednalo o něco zcela přirozeného, co se věky vytvořilo samo sebou a bude existovat i v daleké budoucnosti.
HAVLOVA POLITIKA - MOCENSKÁ PŮJČOVNA MORÁLNĚ POLITICKÉHO TĚLA
Skutečnost, že se porno stává transpolitickým rámcem v němž sexualita, peníze, technologie, hyperrealita a moc jsou vzájemně propleteny však vzbuzuje dojem, že je nemožné toto pornografické klubko rozplést. Jenže tuto lest se pokouší reflektovat nejen Kafka, Gombrowicz, Welsh, Churchillová, Lipovetsky, Baudrillard, ale i „antipornografický“ feminismus. Všem kritikům je společné vědomí, že v posledním století se politika a sama společnost stává stále více „pornografická“ a člověk musí stále více dovedněji vzdorovat této irealitě, která se vyznačuje stavem totální substituce pojmů a exhibicionistickým manýrismem.
Navíc nejen v minulosti, ale i v dnešní době existuje mnoho příkladů pornopolitiky jako okázalého agresivního politického předvádění a výkonnosti, nekonečného cyklu promyšlené manipulace jak mají věci „vypadat“, včetně vzájemného propojování „citlivých míst“ spojeného v násilným zcizením slova a významu, hranic mezi soukromým a veřejným, osobním a politickým. Všechny tyto rysy je možno nalézt především v dlouhodobých ozbrojených konfliktech například na Blízkém východě nebo v Čečensku. Nejokázaleji ale byly zpřítomněny v krátkodobém Americkém snu o Iráku.
Například existence a nebezpečí zbraní hromadného ničení v Iráku muselo „vypadat“ větší, než jaké skutečně bylo. Americký generál Anthony Zinni ve své knize Bitva připravena napsal, že aby důvody k válce vypadaly přesvědčivěji, vedení Pentagonu dokonce samo „vytvářelo vlastní zpravodajské informace odpovídající jejich potřebám“.
Do režimu manipulativního zveličování zapadaly a dodnes zapadají neustále se opakující výzvy zpravodajských služeb o plánovaných teroristických útocích, které nepřímo zastrašují nebo znejisťují civilní populaci a ovlivňují politiku mnohých vlád. Planý poplach nebo jak se ukázalo v létě 2004, dokonce zcela zežluklé informace tajných služeb s několikaletou prošlou lhůtou, zvyšují bezpečnostní stupeň v zemi. S rozpadem bipolárního světa se v globální vesnici dostavila po 11. září 2001 sofistifikovanější forma „boje proti vnitřnímu nepříteli“.
Jako studentští manipulátoři Českého snu vytvářeli vlastní informace v národním měřítku, které by odpovídaly potřebám pro jejich pseudodokumentární scénář, obdobně ale v globálním rozměru tak činili ve svém pseudodemokratickém scénáři v Iráku i tvůrci Amerického snu.
Důležitou součástí této veřejné hyperrealistické inscenace v níž vystupovala ve vedlejší roli i Česká republika byl i předválečný dopis osmi evropských státníků podporujících okupaci Iráku, který sepsal Bruce Jackson, bývalý příslušník americké zpravodajské rozvědky a pozdější ředitel zbrojařské firmy Lockheed. V tomto dokumentu se opakovaně zdůrazňovalo, že zbraně hromadného ničení iráckého režimu „představují jasnou hrozbu světové veřejnosti“.
Když se prezident Václav Havel připojil na poslední chvíli se svým podpisem k vizi Amerického snu, netušil, že se stává obětí svého malého Českého snu. Na jedné straně se jeho signatářství stalo výrazem manipulace jak oklamat světovou veřejnost, na druhé straně stejným aktem signace potvrzoval, že je sám obětí manipulace. Řečeno slovníkem Welshovských hrdinů - v pornosituaci není vůbec jasné, kdo s kým vlastně „vyjebal“.
Psychologie politické pornografie ukazuje zcela jasně proč jsou právě takovéto podpisy nezbytné: jak napsal Michael Moore, lidé prostě „chtějí při vojebání slyšet vyznání lásky“, a to jim zaručí svým srdíčkovým podpisem právě Havel, protože občané při znásilňovaní demokracie se nechtějí „dívat do ksichtu obludě nad sebou“ jako je Bush, Berlusconi, Putin nebo Blaire. Dnes tudíž i pouhý politický podpis pod lidsky nedůstojnou a agresivní prezentací světa musí mít svůj svůdný pornografický (řecky grafó=píšu) rukopis moci. Režiséři nových globálních struktur moci pochopili, že jejich moc musí být založena na herectví politické pornografie druhých.
Někteří intelektuálové jako například americký filosof českého původu Martin Beck Matuštík v článku Modlitba pro Ameriku napsal v narážce na Havlovu esej „Moc bezmocných“, že se modlí, aby „někdejší bezmocní procitli z dětských snů o Americe“. Jak se ale může Václav Havel vůbec někdy probudit, když politická virtualita má parametry hyperreality a malý politicky pornografický Český sen splývá s velkým Americkým snem?
Není třeba si klást spíše kritickou baudrillardovskou otázku, co zmůže politický pornograf v pornografizovaném světě? Je schopná si ale sama česká společnost přiznat, že se po roce 1989 stal její mytologizovaný hrdina globálním politickým pornohercem a intelektuálním hochštaplerem, který z ideologických důvodů začal své morálně-politické tělo propůjčovat do různých domácích ale i zahraničních pornoseriálů jednou nazvaných „Morální budování státu v éře reálného kapitalismu a bankovního socialismu“, po druhé „Humanitární bombardování v Jugoslávii“ a po třetí „Americký sen v Iráku“ a po čtvrté antiteroristický „Výbor pro současné nebezpečí“?
PORNOVERZE KONFLIKTU CIVILIZACÍ
Jestliže na počátku války v Iráku, která byla později generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem označena za „nelegální“, se manipulace s fakty nejevila zcela brutální, pak po dobytí Iráku se cele obnažila pornografická tvář války. Obrazy iráckých zajatců s dráty na genitáliích nebo s penisy v ústech druhých vězňů představovaly obrazy nikoliv obscenity, ale současné pornopolitiky. Vojenský export západní demokracie a teze prezidenta Bushe: „Vedeme válku, abychom zachránili civilizaci“ byly však založeny na hluboce mylném předpokladu, že oběti války budou reagovat ve shodě s pornografickou realitou: „Vaše moc se nám líbí!“
Intimita lidského těla, která se stala předmětem veřejné politiky a politická pornografie měly sloužit jako varování všem, kdo se nebudou chtít podřídit moci Amerického snu. Fotografie iráckých vězňů jejichž nahá těla byla navíc pomazaná exkrementy ukázaly, že politicky patologická pornografie je transgenderová a transpolitická a nedá se tudíž zúžit jen na laciné české sexshopy, protože je přítomna i v politických okupačních věznicích.
Když Samuel Huntington psal na režimní objednávku v rámci projektu Ústavu strategických studií svou eschatologickou vizi na téma budoucnost americké zahraniční politiky, netušil, že se jednou samotná přítomnost amerických vojaček pózujících u nahých mrtvých nebo živých těl muslimů stane pornografickou verzí jeho vlastní propagandistické teze o konfliktu civilizací.
Na politické pornografii produkované v prostorách věznice Abú Ghrajb je však nejpříznačnější jedna věc: fotografie zneužívaných nahých těl zachycují, že nejerotičtější část těla - lidská tvář – je zcela zakryta černou kápí. Filosof Václav Bělohradský napsal, že je to znak unilateristické moci, která říká: „Přede mnou nemáš právo na svou tvář... já jsem hegemon!“ Stejné násilí politické pornografie promlouvá i z vítězného snímku prestižní soutěže World Press Photo 2003, kterou vyhrál francouzský novinář Jean-Marc Bouju za fotografii zachycující iráckého vězně s černou kápí na hlavě sedícího na písku za ostnatým drátem a v náručí se svým čtyřletým synem.
Podle Lévinase má lidská tvář v sobě cosi esenciálně bědného, neboť je „nejvíc nahá“ a jakoby přímo vyzývá k aktu násilí. Proto hledíme-li dokonce i na uměleckou fotografii Pierra Daguina, který v cyklu Nude zobrazuje nahý akt ženy s černou kapucí na hlavě, ačkoliv jsme jako diváci nuceni se dívat prostřednictvím oka jeho přístroje přímo do vagíny modelky, přesto na této fotografii není vidět nic erotického. Eros umřel na pitevním uměleckém stole pod temnotou lidské - ženské tváře.
Černou kápí zakrytá lidská hlava však vyzrazuje ještě jinou politicky důležitou pornografickou souvislost. Nepřátelská tvář nesmí být odhalena, protože kdyby byla odhalena, mohla by demaskovat samotnou simulační podstatu války proti terorismu, která potřebuje především neviditelné a virtuální nepřátele. Pornografický politický eros potřebuje oběti, které nemají tvář, tak se zaručí beztrestnost celému tyranskému systému.
Politolog Robert Kagan se mýlí, když tvrdí, že rozdíl mezi americkými a evropskými politiky je v tom, že první postupují podle starých násilných pravidel hobbesovského světa, zatímco druzí jednají podle pravidel postmoderního světa v kterém se odmítá síla. Politici na obou kontinentech, ať je to Berlusconi nebo Bush už dávno pochopili, že aby se udrželi u moci, k tomu dnes nestačí tradiční politika, ať už je machiavelistická nebo hobbesovská, protože moderní Machtpolitiku nahradila postmoderní Pornopolitika. Snem politiků 20. století bylo vlastnit technologii umožňující vyrábět zbraně hromadného ničení, snem politických pornokratů je vlastnit technologii produkující informace a systémy hromadné manipulace.
Součástí politické pornozóny však nemusí být jen násilné akty, ale i zákazy. V Izraeli čínští dělníci jsou nuceni podepsat smluvní úvazek, podle něhož nesmí mít s izraelskými ženami včetně prostitutek žádný sexuální styk a nesmí zde uzavřít sňatek.
TMAVÉ SPERMA A EXKREMENT PRŮMYSLOVÉ INSEMINACE
Zatímco Český sen se rozplynul na zelené louce se zjištěním, že hypermarket je ve skutečnosti jen umělohmotný reklamní megaobraz simulující jednu stěnu budovy, Americký sen dokonal poté, co ve věznici Abú Ghrajb, v Mosulu nebo v Basře vytekla z mučených těl krev, mužské sperma a vězněná těla byla pomazána zvláštním tmavým exkrementem, který se na inkriminovaných fotografiích jevil spíš jako exkrement ropy - na rozdíl od českého porna, kde ženy byly pomazány „jen“ lidskými výkaly.
V maskulinním světě politické pornografie má ropa jako tmavé virilní sperma průmyslové inseminace novodobé znaky mužské plodnosti a moci. A aby sen o západní výstavbě demokracie na Blízkém východě měl na závěr svou pornopolitickou pointu, nabídl prezident G. W. Bush, že před odchodem vojsk zboří Abú Ghrajb a vybuduje Iráčanům novou věznici. Nová americká věznice tak měla být symbolem pokrokové irácké společnosti a tečkou za západní vizí politické svobody pro islámský svět.
Bostonský profesor dějin a mezinárodních vztahů Igor Lukeš upozornil na „orwellovský'“ jazyk prezidenta Bushe. V poselství o stavu Unie na obhajobu své preventivní války Bush například prohlásil, že „Amerika nikdy nebude čekat na povolení k obraně bezpečnosti vlastní země“ - jako by to byla Amerika, která byla napadena. V médiích pak neustále tvrdil, že Irák bude plně suverénní, ale irácké úřady nebudou mít kontrolu nad americkou armádou ve vlastní zemi. Tento orwellovský jazyk se promítl i do dokumentu rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která schválila přechod moci v Iráku a plné převzetí svrchovanosti vlády po 30.6. 2004, na druhé straně této vládě nedává žádné pravomoci nad okupačními silami.
Tak jako je pornografie substitucí sexuální skutečnosti, obdobně i pornopolitika vychází z nedostatku zájmu o skutečné politické akty a proto tíhne k jednostrannosti - unilateralismu. Není-li možné změnit realitu (například prosadit vojenskou akci v rámci OSN nebo nastolit demokracii v odlišné kultuře), stačí změnit představu o této realitě v podobě „světové hrozby“ nebo „obraně bezpečnosti vlastní země“. Pornografie je však produktem nikoliv emancipace, ale strachu - sexuálního nebo politického.
Výrazem politického strachu je i skutečnost, že soukromě vybraní iráčtí političtí vůdci, kteří často nemají žádnou politickou legitimitu nebo přirozenou autoritu - a tudíž nereprezentují skutečný politický smysl věcí – jsou na veřejnosti prezentováni jako jediní političtí zástupci! Právě takovéto prosazování a zveřejňování cizích, často zcela soukromých mocenských zájmů je vždy jen substitucí veřejné politiky, kterou nemůže ochránit ani ta nejdokonalejší soukromá zahraniční ochranka! Model afgánské zahraniční privatizace politiky, kde instituce prezidenta se přeměnila na úřad satrapy, se ukazuje být i v Iráku málo úspěšný.
Ukázkovou metaforou osvětlující povahu současné politické pornografie a „války proti terorismu“ je i odhalené „soukromé“ podnikání jedné americké bezpečnostní skupiny, v jejímž čele stál bývalý příslušník amerických speciálních jednotek seržant Keith Idema, který v Kábulu zřídil tajnou mučírnu a vězení pro údajné teroristy. Oddíly NATO mu půjčovaly ženisty, americkému velení oficiálně předal Afghánce podezřelého z terorismu a dokonce afghánská policie přehlížela, že mučí jejich občany. Ačkoliv tato skupina vedla „soukromou válku“ a „předstírala boj proti terorismu“, v jejich vězení v okamžiku jejich zatčení byli nalezeni zbití afgánští muži, zavěšení u stropu za nohy. Tuto firmu bylo nutno exemplárně potrestat, protože zcela nepokrytě ukázala, že válku proti terorismu je nutno především „předstírat“ přesně v duchu welshovských hrdinů – nejde o to si zašukat - respektive skutečně bojovat proti terorismu -, ale vše musí především jen tak vypadat!
Ze sloganu „válka proti terorismu“ se stal účelový politický štítek, který se dá přilepit například na „zlotřilé státy“, různá osvobozenecká národní hnutí, kritický americký disent, ale dokonce i na britského zpěváka a skladatele Stevense. Undergroundová skupina Plastic People of Universe nahrála v době největšího normalizačního hysterického běsnění a zlovůle komunistické moci skladbu s názvem 100 bodů, kde pouze sugestivně vyjmenovávala, koho všeho se Moc bojí - například i zpěváků.
Pornopolitika je deus ex machina politiky, neboť nahrazuje skutečné hybatele politického dění. Pornografií se tak stává jakékoliv jednostranné a manipulativní představování nejen pohlavního ale i politického aktu, které vychází z nedostatku komunikace a performativnosti. Jak napsal židovský spisovatel Gilad Atzmon, postmoderní svět se změnil v peep show a lidé v pasivní voyery.
Součástí „orwellovské“ řeči je i promiskuitní prolínání pojmů, kdy stejní politici, kteří iniciovali politiku jako porno, v okamžiku mediálního odhalení posléze sami veřejně volají: „Hanba!“ Jejich slova o „hanbě“ jsou však součástí hegemonistické obscenity, protože tato řeč znovu ucpává ústa těm, kteří byli zneužity. Tentokrát to už nejsou penisy, které mají obětem ucpat ústa, ale simulakrum politické morálky. A aby se této rádoby antipornografické morálce dostalo zadost, i Lynndie Englandová, první americká vojačka obviněná v souvislosti s mučením iráckých vězňů, byla vojenským soudem zároveň obviněna z „přechovávání pornografie“.
V minulosti existovala politická pornografie například v nacistické době, která zachycovala kolektivní znásilňování židovských žen muži „Železné gardy“ v Rumunsku za Codreanuovy vlády, přesto ale neexistovala pornografie jako politika, kdy sami političtí strůjci těchto zločinů pak triumfálně a veřejně volali nad svým dílem: „Hanba!“
Toto zpytování z hanby však osvětluje Bushův výrok, že se „cítil velmi ponížený skandálem kolem týrání vězňů ve věznici Abů Ghrajb podobně jako většina lidí v naší zemi“. Existuje tudíž dvojí hanba: ponížených a ponižujících. Jenže ta první nemá s tou druhou vůbec nic společného.
Porno simuluje politiku a svým obscénním jazykem říká: „Nemusíte se angažovat, my to UDĚLÁME za vás a vy se pak sami UDĚLÁTE! Zbavíme vás RIZIKA KOMUNIKACE! Ochráníme vás od špatného AKTU či rozhodnutí! Zbavíme vás všech tyranů a diktátorů! Zbavíme vás politické i sexuální volby. A v případě, že vás dokonce ponížíme, zbavíme vás i hanby!“
POLITICKY KAFKOVSKÁ SOULOŽ - KARTEL ELIT A KORPORÁTNÍ DEMOKRACIE
Americký sen v Iráku je výrazem manipulace vztahu mezi soukromým a veřejným, osobním a politickým, výrazem manipulace s politickou terminologií takových pojmů jako je suverenita nebo demokracie. Francouzský filosof André Glucksmann v knize Dostojevský na Manhattanu, v níž se zamýšlí nad teroristickými útoky z 11. září, napsal: „Zdá se, že splynutí soukromého a veřejného, civilního a vojenského, ozbrojené srážky a mafiánského násilí, bitky a zločinu, vnitřního a vnějšího je všeobecné a nakažlivé. Téměř se stírá rozdíl mezi vojnou a mírem.“
Pro promiskuitní splývání veřejných a soukromých sfér bylo i příznačné, že odstoupení ředitele Ústřední zpravodajské služby (CIA) George Teneta (poté co vyšlo najevo, že neexistovaly důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku a že na pornografickém mučení ve věznici Abú Ghrajb se podíleli i zpravodajci této organizace), bylo oficiálně odůvodněno jeho „soukromými“ důvody. V politické pornozóně nemůže mít chybující politik už žádné veřejné důvody pro své odstoupení z veřejného úřadu.
Michel Chossudovsky v knize Pravda o 11. září říká, že klíčoví jedinci v Bushově administrativě, včetně viceprezidenta Dicka Cheneyho prostřednictvím jeho společnosti Halliburton (největší producent ropného zařízení na světě), mají vazby na různé soukromé obchodní vojensko-špionážní aktivity a tak bylo vedení války nakonec podřízeno realizaci soukromých ekonomických zájmů, než aby bylo kontrolováno státem. Ze soukromých institucí jako výzkumné pracoviště zabývající se otázkami strategie a organizace ozbrojených sil na světě Random Corparation nebo finanční a zbrojařský koncern Carlyle Group atd. pochází i současní přední američtí politici. Není proto nijak náhodné, že právě taková seskupení jako Carlyle Group přímo profitovala z 11. září 2001.
Soukromá válka v masce veřejného zájmu odebírá finance z kapes daňových poplatníků, aby naplnila soukromé účty ekonomicky a politicky vlivných společností. Možnosti privatizace politiky se po pádu bipolárního světa otevřely teprve s válkou proti terorismu, která se stala staronovou koncepcí sjednocující vládu peněz s vládou politickou. Ačkoliv se politika nového veřejného světového pořádku odehrává v režii soukromého deterministického chaosu, mnozí politologové před ním „morálně“ ustrašeně přivírají oči jako Jiří Pehe a tvrdí, že vlastně kritéria nastolená Bushovou administrativou „jsou nejasná, protože volně směšují roli nestátních a státních aktérů“. Porno je pornem právě proto, že jeho aktéři nikoliv nejasně, ale naopak zcela volně směšují své role a hranice.
Na svržení Sadamovského režimu se podílel konglomerát nejrůznějších zájmů a jedním z nich bylo připravit vhodnou půdu pro možnou privatizaci iráckého ropného průmyslu. Proto bychom měli na tuto válku nahlížet spíše pod zorným úhlem soukromo-nadnárodní korporátní intervence a politiky, která zapadá do rámce jakési neofeudální demokracie. Charakteristickým rysem této neofeudální americké politiky je i klanové pojetí politiky a nepotismus. I do tak malé země jako je Česká republika vyslal prezident USA na místo velvyslance svého bratrance.
Někteří odborníci hovoří v souvislostmi s prací tajných služeb o „privatizaci národních zájmů“. Tento termín je zavádějící, protože privatizační proces je legitimní proces, zatímco svět se stal němým svědkem expropriace – vyvlastňování demokracie. Navíc decivilizační vývoz demokracie do nedemokratických zemí ukázal, že problémy současnosti nejsou ani ideologické, dokonce ani politické, ale civilizační povahy. Politického diktátora 20. století nahradí v novém století politický vyvlastňovatel - expropriátor.
Hlavním politickým problémem dnes není rozpoznání stavu, že „král je nahý“, ale uvědomění si politicky alarmujícího stavu, že sama demokracie je svlečená. A podstata politické pornografie je založena na manipulaci s politickou nahotou.
Fenomén politické pornografie v níž se zaměňují a mísí soukromé zájmy s veřejnými poodhaluje podstatný rys americké demokracie. Vládní politika funguje často jako korporativní „kartel elit“ v masce veřejného zájmu. Existence této korporativní demokracie ale problematizuje tři současné populární diskursy.
Jednak populární antiamerikanismus, který pláče na špatném hrobě, protože to, co se prezentuje jako demokraticky americké je spíše nadnárodně korporativní, stejně jako to, co se prezentuje jako politicky veřejné je ve skutečnosti více privátní.
Současně se tím problematizuje i akademický politologický diskurs, který zabředl do kissingerovských úvah o americké idealistické politice, kterou určují údajně mravní předpisy, ideje svobody a idealismus Woodrowa Wilsona a Franklina Roosevelta. Americká demokracie ale není vedena těmito ideály, ale mechanismem, který udržuje systém tak, aby „zisky byly soukromým majetkem, zatímco náklady nesla společnost“. V tomto bodě byl i malý privatizační Český sen ve velké politické shodě s Americkým snem.
Neofeudální demokracie problematizuje i populární politický moralismus, který se vyžívá například ve zkoumání lží o Iráku a důvodech války. Diskurs politického moralismu totiž ve své slepotě odmítá vidět, že všechny účelové lži jsou téměř ničím proti systémové lži na jejímž základě dochází k vyvlastňování samotné demokracie.
Válka v Iráku ukázala světu, jak se vytváří politika jako kafkovská „pornografické“ sou-lož! Vládní administrativa totiž opět demonstrovala, jak je snadné v americké demokracii v rámci kartelu elit vstoupit z korporátních zasedaček a soukromých farem a ložnic bílých mužů do politicky veřejných prostor. Sféry, které mají politicky vedle sebe koexistovat, namísto toho spolu kohabitují. Zatímco ale Clintonova aféra s Monikou Lewinskou v „Orální“ pracovně Bílého domu byla jen skandálním sexuálně-politickým flirtem, teprve jeho nástupce začal s veřejnou produkcí politické pornografie.
Demokracii rozkládá politická pornografie stejným způsobem jako intimitu tělesného spojení devalvuje veřejná podívaná. A tak jako se násilí v pornografii sexualizuje či erotizuje, obdobným mechanismem se moc násilí v pornozóně politizuje. Například odříznutí hlavy amerického rukojmí, raketa vystřelená z izraelské helikoptéry na hlavu organizace Hamas nebo tisíce zbořených palestinských nebo čečenských domů jsou nejen znaky násilí a teroru, ale především akční jazyk současných kopulujících pohybů pornografické světové politiky. Impotence této pornopolitiky vychází však z nedostatku o skutečné politické akty a proto jen simuluje politickou aktivitu. Gombrowitzovo varování ale jasně říká: dekapitace na nás sice cení své zuby z veřejného prostoru a médií, ale politický smysl věcí uniká nebo se skrývá za cynickými východisky.
Jen pár hodin před tím, než skupina ozbrojených mužů a žen zajala ve škole ve městě Beslan v Severní Osetii přes tisíc dětí, žen a mužů a požadovala stažení ruských okupačních vojsk z Čečenska, sešli se v letovisku Soči s ruským prezidentem Putinem německý kancléř G. Schröder a francouzský předseda vlády Jacques Chirac a za příslib zvýšeného vývozu ropy z Ruska o 30 miliónů tun přední západní evropští politici mlčeli o genocidě v Čečensku, porušování lidských práv nebo pochybných prezidentských čečenských volbách.
Vzápětí při útoku ruských ozbrojených složek na školu zahynuly stovky rukojmí. A média opět přinášela obrázky politické pornografie Ruského snu, kdy na černobílých fotografiích nebylo možné rozpoznat, zda-li na polonahých dětských tělíčkách jsou vlastně stopy krve nebo exkrementy ropy. A opět se ukázalo, obdobně jako při „osvobozování“ v divadle Dubrovka, že pro státní ruskou moc neexistuje diference mezi zajatým rukojmím a útočníkem. A jako v případě útoku 11. září americký prezident odmítl nezávislé vyšetření události a okamžitě vydal komuniké, že si vyhrazuje právo zaútočit na teroristy kdekoliv na světě, obdobně se zachoval i ruský prezident. A v duchu Ruského snu a Vlasteneckého zákona pak navrhl „protiteroristické“ opatření, aby parlamentní volba gubernátorů byla nahrazena přímým jmenováním hlavy státu.
Válka proti terorismu, včetně vývozu západní demokracie na vojenských pásech nejenže přináší hrozbu občanské války a rozpadu státních útvarů, ale především přetváří politickou mapu mnoha zemí a gubernií na pouhé satrapie.
Stále více je zjevné, že obnovení mezinárodního míru a pořádku nespočívá ve vyhlašování soukromých nebo politicky účelových válek proti terorismu, ale v nalezení mezinárodního mechanismu, který by především zajistil, aby každý transnacionální teroristický útok byl nejdříve vyšetřen mezinárodní komisí a společenstvím.
Současnou politickou technologii ale neurčují jen západní politici, ale i spotřebitelé, kteří jezdí nikoliv na benzín nebo naftu, ale stále více využívají decivilizační palivo v podobě zkapalněného utrpení druhých lidí. Podzim západní demokracie nastává za soumraku civilizace - zmenšení sebeidentifikace s druhými.
PODZIM DEMOKRACIE
Holandský historik Johan Huizinga ve své nejznámější studii Podzim středověku poukázal na jeden důležitý příznak dekadence celé jedné epochy, který se vyznačoval taky „strachem“. Středověký strach z prázdna - horror vacui, má dnes svou analogii v podobě politického strachu - horror terorri, který má i svou ideologickou instituci v podobě Výboru pro současné nebezpečí. Znakem podzimu demokracie a jeho politické kultury je dekadentní přebujelý ornamentalismus moci, který se vyznačuje globální velkolepou touhou vše podřídit politické a vojenské a ideologické kontrole a neponechat nic náhodě. Tento úpadkový politický styl však rozkládá demokratické prvky a ve své snaze spojit všechna detailní rizika a mocenské linie se tato politická forma rozvíjí na úkor obsahu.
Podzim demokracie je spojen s anestetickým mizením jejího politického smyslu a samotná „vláda lidu“ je dnes udržovaná při životě už jen na kapačkách demokratického formalismu a zbytků mediální víry. Volby už nejsou mechanismem schopným obnovit smysl demokracie, ale spíše jsou jen nutným zlem prodlužujícím polovyprázdněnost politického života. Zatímco reálný politický život se přesunul do neopakovatelnosti, demokratické zřízení lpí anachronicky na opakovatelnosti. Produkuje pochybné režimy, pochybná politická uskupení a pochybné vůdce, aby je znovu a znovu vracel do politické demokratické hry.
Tak jako ale porno odstraňuje hloubku erotického prostoru, tak i politická pornografie (tato zahlazující scéna, kde se prolíná všechno se vším) odstraňuje hloubku demokratického prostoru. Už je jedno koho volíme a jakou stranu, protože skutečné mocenské struktury jsou silnější než politické strany nebo veřejný občanský prostor svou „nad-vnějškovo-vnitřní strukturou“. V podzimu demokracie mění barvy všechny politické strany - a to je i smysl „moorovského“ výroku, že Bill Clinton nebo Tony Blair byli jedněmi z nejlepších konzervativních politiků, které lidstvo mělo.
Podzim demokracie dokládá i nezájem veřejnosti o politiku, neboť v důsledku stále zřetelnějšího a širšího prolínání hranic mezi soukromou a veřejnou sférou si většina občanů myslí, že politici nadbíhají spíše soukromému sektoru než aby měli na zřeteli zájmy svých voličů a občanů. Miliónové úplatky francouzského gigantu Elf Aquitane na začátku 90. let vládě Helmuta Kohla, Berlusconiho zákonodárné iniciativy v podobě udělení si veřejné imunity, aby se vyhnul právě jako soukromá osoba trestnímu stíhání rozmazává každodenní hranice západní evropské demokratické politiky. Tajná konta a úplatky z české privatizační vlny umožnily některým politickým stranám jako je například ODS, aby se natrvalo etablovaly na politické scéně. Podzimu demokracie napomáhá i Světová obchodní organizace, která rozhoduje proti vládám ve prospěch nadnárodních společností.
Krizi politického systému však především určuje změna společenského měřítka. Jestliže se křesťanská theokracie rozpadla změnou astronomického měřítka, kdy konečný geocentrický svět v němž bůh obětoval svého jediného syna, byl nahrazen hrůzu vzbuzujícím nekonečným slunečním vesmírem, pak demokracie zaniká změnou mizející diference mezi veřejným a soukromým, rozdílem mezi levicí a pravicí, politického vnitřku a vnějšku a změnou v níž lokální státní aglomerace jsou oslabovány globálními politickými konglomeráty jako je například EU.
V podzimu demokracie mizí i dělící čára mezi politickými symboly a politickou realitou. Estetiku politické pornografie už po dlouhá desetiletí určuje propagandistická mediální manipulace symbolických systémů, tak jak ji prováděla v minulosti nejen goebbelsovská nebo komunistická propaganda, ale jak ji například v Americe provozoval Johnsonův prezidentský volební specialista Tony Schwartz nebo Reaganův propagandista Michael Deaver. Demokratický mediální diskurs stále víc určují politické dekorace a ornamenty, které ve své přebujelosti zahalují i samotnou politickou scénu.
Ačkoliv Salmon Rushdie žije na Západě již dlouhou dobu, zdá se ještě nepochopil, že pornem je dnes spíše zdánlivě obyčejný mediální blábol, třeba takový, jako když Česká televize v hlavním zpravodajském deníku ohlásila úmrtí bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana slovy: „Zemřel muž, který pokořil říši Zla.“
Když byla v Praze 11. září 2004 uvedena premiéra filmu Michaela Moora Fahrenheit 9/11, kterému krátce předtím vyšla u nás kniha „Hloupí bílí muži“, po projekci filmu následovala diskuse avizovaná sebeironickým názvem „Mezi námi hloupými bílými muži“. Sotva před diváky zmizely doslova jateční scény rozporcovaných mrtvých dětí naložených na iráckém nákladním voze, moderátor Petr Dudek bez jakékoliv empatie položil akademickou otázku, zda-li se vůbec jedná o dokumentární film. Zatímco politolog Roman Joch okamžitě propagandisticky onálepkoval režiséra filmu jako „nového Goebelse“ a diváky, které s filmem souhlasí agresivně odsoudil, politolog Pavel Barša zakontroval, že „Bush je spratek z oligarchické rodiny“. Spisovatel Jan Beneš, který prožil emigraci v Americe a po návratu zjevně se mu nepodařilo se intelektuálně aklimatizovat v nečernobílém ideologickém vidění světa, šokoval diváky názorem, když parafrázoval bolševický slogan, že američtí vojáci v Bagdádu a ruští v Beslanu bojují vlastně za nás, protože jde o válku civilizací. Filosof Erazim Kohák, který se vyznával z lásky k Americe, pak k dobru přidal vtip, že přestože Američané žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nenašli, přesto mají důkazy - neboť si schovali paragon.
Úroveň diskuse byla příznačná nejen tím, že od prvé minuty měla radikálně sestupnou úroveň a že po tři hodiny klesala stále hlouběji do intelektuálního suterénu, ale byla výjimečná právě tím, že se nenašel jediný hlas, který by upozornil, že pozornost si žádá nikoliv zobrazování, ale skutečná tragédie obyčejných lidí, ať iráckých civilistů, kteří ve válce přišli o děti, příbuzné nebo sousedy nebo tragédie amerických rodin, které přišly ve válce o své syny nebo dcery. Diskuse tak autenticky prezentovala současný globální decivilizační trend, který spočívá ve zmenšení sebeidentifikace a soucitu s druhými. Možná to bylo ale i tím, že panelovou diskusi vedli „hloupí bílí muži“.
Symbolickým datem nadcházejícího podzimu západní demokracie se stalo jedenácté září, které v sobě zahrnuje nejen decivilizační akci, ale i decivilizační reflexi a reakci.
9/11 = PORNOINSCENACE?
Ne náhodou se na současné globální pornografii podílejí dva političtí dvojníci a rivalové – teroristé a tajné služby. Oba hráči pornozóny sdílí společné veřejné politické cogito: „Terorizuji, tedy jsem.“ Média nám denně přinášejí zprávy z „laboratoře ničivé představivosti“. Teroristické braní civilních rukojmích, obdobně jako braní si veřejnosti jako rukojmí, násilné pronikání do soukromí a mediálně veřejné popravy se staly každodenním jazykem politické pornografie. Stáváme se zároveň svědky stále zřetelnějšího splývání terorismu jako „zbraně slabých“, kterou používá silná ruka státu. Ruské tajné služby se podílely v Kataru na atentátu proti bývalému čečenskému prezidentovi Jandarbijevovi a američtí zpravodajci na mučení iráckých vězňů, izraelské tajné služby v Damašku připravily pumový atentát na velitele palestinské organizace Hamás.
Rukopis obou rivalů je dnes tak identický, že i mnozí odborníci například krátce po útoku na budovy WTC konstatovali, že „vzhledem k profesionální logistické přípravě, technologické náročnosti a vzdělanostní úrovni atentát spáchala spíše nějaká tajná služba než jen radikální skupina“.
Technologickou metaforou splývání jsou různé globální satelitní odposlouchávací systémy jako například proslulý Echelon, který taktéž nerozlišuje hranice mezi politickým a ekonomickým, veřejným nebo soukromým. Celosvětové posilování pravomocí tajných služeb po 11. září v podobě různých „Vlasteneckých zákonů“ (Patriot Act) dokládá, jakým směrem pokračuje koroze politiky. Dnes se už nikdo nepozastavuje nad tím, že britské tajné služby odposlouchávaly generálního tajemníka OSN Kofiho Annana nebo že velmoci jako Francie, USA a Rusko odposlouchávaly bývalé zbrojní inspektory OSN v Iráku, Richarda Butlera a Hanse Blixe. Zatímco na české scéně se politici ještě obávají dát tajným službám silnější nástroje moci, na slovenské otevřeně koketují s praxí bývalé StB, která by umožňovala, aby tajná služba prostřednictvím novinářů ovlivňovala veřejné mínění.
Neměli bychom mít ale stále na vědomí, že dohasínající režim rumunského komunistického diktátora Ceauszesca odstartovala jeho vlastní tajná služba Securitas, která zinscenovala veřejný masakr v Temešváru, poté co převezla z piteven lidi, kteří měli důstojně skončit v soukromých hrobech?
A jakou pornoinscenaci viděli diváci na celém světě, když se zhroutily dvě věže na Manhattanu? A co tato veřejná inscenace ve skutečnosti zakrývá? Jakým znamením je skutečnost, že politický film amerického dokumentaristy Michaela Moora Fahrenheit 9/11 je v USA přístupný pouze osobám starším 17 let? Bylo to jen proto, že film dostal od filmové společnosti The Motion Picture Association of America hodnocení R nebo existoval podvědomě vážnější důvod? A jakou psychoanalytickou nápovědou má být i pověstné politické „přeřeknutí“ prezidenta G.W.Bushe, když před nejvyššími představiteli Pentagonu prohlásil, že jeho vláda nepřestane spolu s nepřáteli hledat nové cesty jak ublížit „naší zemi a našemu lidu“?
Jen pár hodin po útoku 11. září 2001 se veřejnost dozvěděla, že agenti FBI údajně nalezli na bostonském Loganově letišti „zapomenuté“ zavazadlo Muhammada Atty a objevili v něm nejen dokument s instrukcemi pro teroristickou akci, ale i písemnou závěť v níž byl příkaz, aby se v případě jeho smrti nikdo nedotkl jeho penisu. Je opravdu jen symbolicky náhodné, že v iráckých věznicích se američtí zpravodajci a mučitelé soustředili na stejný orgán vězňů?
Politická pornografie inscenuje sice odlišná představení s různými herci, ale v centru veřejného jeviště stojí stále stejný a jediný symbolický orgán moci – mužský falus. Testament moci má rukopis jen jednoho autora.
SKRYTÉ A POLITICKY NENASYTNÉ POHLAVÍ TAJNÝCH SLUŽEB
Přesto existuje jedna drobná diference, která ale potvrzuje pravidlo. Poté co se ukázalo, že oficiální důvody ospravedlňující válku i informace tajných služeb o aktuální hrozbě zbraní hromadného ničení v Iráku se nezakládaly na pravdě, byly pro uklidnění veřejnosti ve USA, Velké Británii a Austrálii vytvořeny komise zkoumající práci tajných služeb. Bylo příznačné, že šetření amerického Senátu, zpráva lorda Butlera i australské komise všechny došly k jednomu stejnému závěru: za chybné informace vedoucí k válce mohou nikoliv politici, kteří zavedli své země do války, ale zpravodajské služby, které poskytly politikům vágní, nepřesné a dvojznačné informace. Tyto komise inspirovány jednou známou marxistickou poučkou tak ukázaly, jak se z naprosto podřadné kvantity zpravodajských informací může v politice zrodit zcela nová informační kvalita.
Proč ale komise v absolutní shodě poukázaly na špatnou práci tajných služeb a nikoliv na špatnou práci veřejných činitelů, to nám může napovědět feministická kritika zkoumající genderově strukturovanou politiku.
Politická dichotomie patriarchátu nevytvořila jen „veřejného muže a soukromou ženu“, respektive dvě odlišné sféry společenského života, ale navíc rozdělila oblast politiky na to, co je politicky veřejné a co je politicky neveřejné a tajné. Nikoliv však soukromé. Jestliže se politika často definuje právě jako oblast veřejné moci, spravedlnosti a právního systému, pak povaha a role tajných služeb patří jakoby na stranu skryté a nevyzpytatelné „ženské“ moci založené na lsti, manipulaci a klamu, která působí především tajnými mechanismy. Tak jako dříve žena do politiky nepatřila pro svou údajnou „nepolitickou“ povahou, obdobně se očekává, že i tajné služby se budou v rámci politických struktur chovat jako „žena“ – tedy budou poskytovat politikům „mateřsky ochranné, informační operativní útočiště“. Předpokladem dobré veřejné politiky je apolitická loajální povaha tajných služeb, které se musí chovat jako bezmezně oddaná a věrná „žena“. Politici a občané se obávají moci tajných služeb, neboť jsou pro ně temnou verzí politicky nenasytné vaginy dentaty.
Jestliže v souvislosti s válkou v Iráku byli mnozí přední politici voláni veřejností k zodpovědnosti, aby vysvětlili chování svého politického dítka, které vyrostlo do podoby nelegitimního agresora, pak vyšetřovací komise ukázaly, že za jeho veřejné chování může být zodpovědná jen jeho neveřejná anonymní „matka“ – tedy tajná služba, nikoliv však „otec“. Za komunismu byla touto anonymní institucí sama „matka strana“. Výhodou každé „ženské“ instituce je skutečnost, že vlastně je nezranitelná, protože nemá viditelně politické „pohlaví“. Vyšetřovací komise z genderového politického principu prostě nemohou poukázat na vlády a politiky, protože jejich politické pohlaví je příliš veřejně „mužsky“ viditelné a jako takové je lehce zranitelné na rozdíl od tajných služeb, jejichž „pohlaví“ je skrytě „ženské“.
Navíc v patriarchální společnosti je válečné násilí obdobně jako sexuální násilí důležitým symbolem nejen politiky, ale samotné „mužskosti“. A tak jako je v politice samotná virilita nemyslitelná bez války, obdobně je v sexuální rovině nepředstavitelná bez násilí. Komise mohla tudíž zpochybnit a kritizovat pouze „ženské“ instituce a prvky politiky, v žádném případě se ale nemohla dotknout její institucionální virilní povahy. Označit a pojmenovat skutečné viníky „nelegitimní“ války by znamenalo veřejně demaskovat politickou pornografii a odhalit tvář mnohých jejích politických herců, pro které je válka jakousi performativní politickou erekcí a demonstrací mužské moci.
JE MOŽNÉ SE DOTKNOUT PORNOTĚLA?
Do současného jazyka pornopolitiky zapadají i politické bonmoty expremiéra vlády M. Zemana, podle něhož například, že pornoherečka Dolly Buster, kandidující do Evropského parlamentu, je jedinou osobou, která na rozdíl od jiných kandidátů nemá co „zakrývat“. Zemanovská mluva v sobě zosobňuje nejen omyl, ale i samotný princip pornografické politiky, který je založen právě na tom, co lze ukázat, obnažit a zveřejnit. Politika se pojímá jako bulvár, který na první stránkách vytrubuje do světa, že například „Ester nafotila porno a ukázala úplně všechno!“ Italský filosof Agamben se však ptá: „Je ale možné se například dotknout těla pornohvězdy, na níž není ani centimetr, který by nebyl veřejný?“
Jak předpověděl Gombrowicz, dnešní politik ve své mluvě jen programově obnažuje a pohybuje svými umělohmotnými „zuby“, které však mají zakrýt vyprázdněnost smyslu politické řeči. Proto do světa politiky stále více vstupují a její provoz určují političtí pornoherci. Pornografická demokratická „béčka“ jako je Buster jsou pouze otevřenou metaforou politiky, jejíž pokrytečtější verzí jsou politická „áčka“ jako Bush, Blair nebo Berlusconi. Smysl politické pornohry je týž, byť herci jsou různí – jde o to ukázat „jak se s lidmi vyjebává“.
Zatímco do sexshopů s béčkovým pornem ale občané nejsou přímo nuceni chodit, každodennost áčkové politické pornografie je naopak nutí, aby v politické pornozóně hráli roli občanského veřejného komparzu. A většina politiků obdobně jako čeští pornoobchodníci nepřímo říkají: „Nám se politické porno také nelíbí, ale musíme respektovat, že je po tomto zboží poptávka“. V rámci volné politické soutěže se tak pornokracie stává - na rozdíl od politicky a ekonomicky nákladné demokracie - velice lukrativní a výnosnou komoditou. Zatímco ale z nového politického systému profituje jen oligarchický a korporativní kartel elit, většina společnosti jen pasivně sleduje „jak se s lidmi vyjebává“.
Hrací veřejné pole na němž političtí pornoherci ukazují „jak se s lidmi vyjebává“ už není demokratickou polis, ale globální politickou pornozónou. Toto prostředí nové moci nepotřebuje v politickém smyslu aktivní „lid“ nebo občany, ale pouze zpolitizované voyery. „Buďte politicky pasivní, ale dobře se dívejte a uvidíte reality show, při níž se politicky uděláte, aniž byste přitom museli opustit svá pohodlí! Už nemusíte demonstrativně vycházet do ulic a dělat změny ze zdola nebo chodit k veřejným volebním urnám, protože „historie skončila“, slibují fukuyamovsky zmanipulovaná globální média a političtí režiséři pornozóny.
Jak ale porozumět tomu, že ve stejném roce, kdy pornohvězda Buster hodlala vstoupit do politiky, bulvární televize Nova zrušila rodinnou reality show Miliónový pár jenom pro hypotetickou možnost, že by se ideální nevěstou mohla stát dívka, která natočila v minulosti dva pornografické filmy? Odpověď je nasnadě: zatímco politika je dnes „jenom“ pornografií, televize je pornem porna s virtuální telemoralitou definovanou finančními toky nestálých inzerentů.
ANTIPORNOGRAFICKÁ POLITIKA
Ve filosofickém smyslu je pornografie vadná nikoliv morálně, politicky nebo civilizačně, ale především epistemologicky, protože je založena na agresivní a falešné iluzi jakéhosi přímého vidění nebo obnažujícího vjemu, v němž je možno zobrazovat realitu nejen „na oko“, ale především jakoby reálně „natvrdo“. Tedy za pomoci specifického symbolického i fyzického násilí, pod jehož tlakem je jakékoliv skutečnost (lidská bytost, obraz nebo věc) deformována a prezentovaná jako „obnažená“ realita. Politická pornografie stejně jako tyranský ženský „mýtus krásy“ spočívá v předvádění se na nejrůznějších reklamních politických molech.
Strukturální přeměna demokracie souvisí proto i s faktem, jak je veřejné a politické „sněmování“ svobodných občanů stále více nahrazováno technomediálním „vjemováním“. Například globální obrazový vjem z 11. září 2001 připravil mnohé vlády, politiky a občany o možnost trpělivého „sněmování“ například nad legislativou omezující práva občanů. Jenže právě toto je smyslem pornokracie založené na mocenské technologii hromadných informačních vjemů.
S podzimem demokracie se ale změnilo ještě jedno důležité politické měřítko. Pomalé a kritické politické sněmování založené na víře, že „demokracie je diskuse“ bylo nahrazeno vysokorychlostním technologickým „vjemováním“ okázalých politických obrazů jako reality show. Politickou diskusi nahrazuje mžiková zpráva nebo dokonce prokalkulovaná reklamní politická inzerce několikavteřinových spotů.
Apercepce politiky, tedy celostní pochopení souvislostí a porozumění obsahu událostí je nahrazováno politickou recepcí, kde důležitou roli hrají podprahové podněty a komplexy bezprostředních vjemů. Navíc 80% novinářských zpráv pochází z monopolního informačního technologického prostředí, definovaného technikou profesionálního marketingu, public relations a korporativního managmentu.
V informačním věku prožíváme globální informační krizi a sama informace je nedostatkové zboží, protože veřejnost je za pomoci novinářů a médií systematicky manipulovaná nejrůznějšími kartelovými praktikami. Stalo se navíc běžným zvykem, že například přední vládní instituce si najímají různé propagační agentury jako například Rendom Group, aby pak vlády mohly lépe manipulovat s veřejným míněním. Snaha vytvořit informační dojem a patřičnou politickou show je smyslem současné politické pornokracie.
Teoretik médií Vilém Flusser nám ale připomíná, že dějinný pohyb se naopak utvářel bojem proti obrazovým vjemům, neboť samo „myšlení směřuje proti obrazu“. Tradice kritického politického myšlení je v Evropě stará již dva tisíce let a začala v Řecku právě v období, když se filosofie postavila proti moci mýtických obrazů, tak jak ji zobrazovali například umělci na Akropoli. Například Platón, tvůrce politického umění založeného na správě obce, kritizoval mýtickou řeč Homérových obrazů.
Současné politické obrazy obdobně jako starověký mýtus se podobají snu, s nímž člověk nekriticky splývá. „Říkáme, že máme sny; máme je opravdu? Spíše ony mají nás; vstupují se do mysli, jak samy chtějí, ve snu jsme závislí na fyziologických stavech těla a není v nich ještě oddělen člověk myslící od předmětu myšlení“, varuje český filosof Emanuel Rádl. Susan Sontagová kriticky podotýká, že nejde o to držet se „naivního realismu“ a platónského rozporu mezi „kopií“ a „originálem“, ale spíše o uvolnění či emancipaci naší závislosti na obrazech a hledání kritičtějších nástrojů poznání.
Skutečnost, že základem politiky se stalo viditelné „obnažování“ skutečnosti prostřednictvím rychlého „vjemování“ je ale nevědomým přiznáním, že politika má „pohlaví“ a že je tudíž permanentně vystavena riziku politické pornografie.
Právě proto by nám měl být nejen Americký, ale i Český sen varováním před ještě děsivější noční můrou, která se na Východě zjevuje jako genocidní Ruský sen v Čečensku a kde dokonce i tamní ropa je zcela otevřeně pod kontrolou prokremelské společnosti Rosněft.
Nejsou tyto politické sny naléhavou výzvou, že je zapotřebí nové kritičtější antipornografické politiky?
Jestliže současné mocenské pornografické „oko“ potlačuje politický „rozum“, pak je zřejmé, že podzim demokracie nastává na základě svého vadného nekritického „vidění“ a je určitým paradoxem, že demokracie zaniká vlastně neviditelně - jako když na podzim začíná pozvolna opadat listí ještě ze zelených stromů.
Na druhé straně bude do budoucna existovat vždy naděje, že demokracie se bude moci obnovovat na základě toho, co bude politicky všeobecně myslitelné - nikoliv jenom zobrazitelné nebo představitelné! Najdou však občané sílu k tomu, aby si osvojili novou „etiku vidění“? Najdou odvahu k vědomé slepotě vůči pornografickému vidění?
Určitou odpověď můžeme najít v politickém filmu amerického dokumentaristy Michaela Moora Fahrenheit 9/11, který je ve Spojených státech přístupný pouze osobám starším 17 let. Tento film je politicky vysoce nebezpečný právě tím, že samotný vizuální útok na dvě věže budovy WTC vůbec nezobrazuje! Po celou dobu útoku se divák dívá pouze do čiré tmy a slyší jen dvě za sebou jdoucí zvukové simulace nárazů letadel. Zneviditelnění útoku se stalo antipornografickým aktem, který podvrací vládnoucí politickou pornografii založenou na inscenaci obrazů. Je nebezpečný nikoliv tím, co zobrazuje, ale naopak tím, co nezobrazuje. Je podvratný ztrátou politického obrazu a tím, že vrací politiku do světa myšlení. Zatímco ve tmě obrazy přestávají hovořit sova Minerva začíná naopak protřepávat křídla ke svému letu.
M. Moore jakoby intuitivně naznačoval nový trend nejen v dokumentaristice, ale v samotném politickém myšlení, které by mělo vykročit směrem k zneviditelnění moci obrazu. Právě v tomto světle je srozumitelné i doporučení prezidenta Václava Klause, aby občané na film Fahrenheit 9/11 nechodili. Politici se obávají nejen toho, že bez moci obrazu přijdou o svou image, ale ještě více se obávají, že občané v diskursivním soumraku obrazů, začnou politicky kritičtěji přemýšlet.
Devizualizace totiž vyřazuje chladné západní a neutrální oko, které vede ke specifické „výhodě“ západní civilizace potlačující své pocity a emoce, jednající bez reakce, bez vztažnosti, aby ho nahradila nikoliv jen technologií ucha, které je jemné a všeobsažné, ale poskytla vjemy atakované lidské mysli volný prostor.
Zatímco běžná produkce dokumentů se pídí, slídí a jde především za obrazy, dokument založený na devizualizaci jde za-obrazy. Stává se meta-dokumentem. A v tom je jeho kritická politická „metafyzičnost“. Obranou proti politické pornografii tak může být i dokumentaristická „epoché“ – zneviditelnění generálních obrazů světa. Toto zneviditelnění viditelného vytváří předpoklad pro nový duchovní prostor v němž se mohou věci začít nově a více projasňovat.
Aby se člověk však dokázal emancipovat od pornografické moci obrazů, je zapotřebí nejen epistemologické krize, ale i nových metod jako je technoimaginace nebo desymbolizujích postupů, které odhalují mechanismus symbolických systémů. Tyto systémy fungují jako kulturní stroje či technologické deterministické mašiny našeho vidění, naslouchání, cítění, ale i víry. Proto potřebujeme „kontra-kulturní“ instrumenty, které nebudou fungovat jen jako pověstná „filosofická kladiva“, ale i jako jemné nástroje na kulturní stroje, které nás stále více ovládají. Nejspontánnějším „kontra-kulturním“ nástrojem je ale tvořivý indeterministický chaos desymbolizující realitu. Za závojem jakéhokoliv pořádku se totiž na nás dívá osvobozující oko chaosu.
Není nejvyšší čas přestat být pasivním divákem vlastního filmu života, o němž si často myslíme, že je to dokonce špatně vyprodukovaný sociální horor, ale přitom nic neděláme proti tomu, abychom jeho příběh změnili, protože jsme sebevoyersky zvědaví jak to vlastně skončí?
Japonský filosof Fuyuki Kurasawa říká, že filmový záznam hřibovitého mraku nad Hirošimou nebo reprodukované fotografie mučených těl nedokáží pro svou abstraktnost a s ní spojené pomíjení všech podstatných subjektivních rozměrů katastrofy vzbudit náš soucit. Politická a etická imaginace nefunguje abstraktně a nemůže být jednoduše živena institucionálními mechanismy nebo globálním zpravodajstvím. Při sledování každodenních globálních televizních nebo internetových zpráv, rozhlasového vysílání, hollywoodské a běžné filmové a hudební produkce je třeba dosáhnout obdobného kontrakulturního odstupu jako když se díváme na propagandistické dokumenty z nacistické nebo sovětské éry nebo kdybychom poslouchali budovatelské písně.
Pornografie totiž není jen fikce přímého vidění či zobrazování, ale především zvláštní druh mocenské celostní víry, podle níž lidé, věci a svět jsou pouhá jsoucna či objekty, kterých je možno se „obnažujícím“ způsobem zmocnit. Jestliže Machiavelli zcela otevřeně popsal představu politické Štěstěny jako „ženy“, kterou „musíme bít a zacházet s ní neurvale“, pak moderní a hlavně současní politici pokročili ještě dál, když si uvědomili, že je třeba ji ještě svléknout, aby „nad ní měli navrch“. Machiavellská a hobbesovská politika byla inovována na pornografickou.
Diskurs politické pornografie je podvědomě založen na genderovém sexuálně neurotickém pojetí „nahé Pravdy“. Jenže kritické myšlení nám říká, že neexistuje žádná „nahá“ pravda, protože i ta nejvíce svlečená k nám přichází oblečená v nejrůznějších symbolech.
Proto skutečný eros, obdobně i dobré politické společenství je možné jen za předpokladu určitého druhu intersubjektivního a hlavně metakomunikativního porozumění, nikoliv manipulativního „obnažování“ nějaké skutečnosti. Eros i polis jsou „metafyzické“ veličiny, které jdou za samotné reálné nebo virtuální obrazy a fysis věcí.
Ve společnosti existuje jedna velká skupina lidí o nichž je známo, že „chtějí většinou spíše cit než pornografii“. Jsou to ženy. Neskrývá se zde obrovský politický potenciál a výzva pro novou politickou sensibilitu? Pro „antipornografickou“ politiku, která by v sobě zahrnovala nejen agendu různých feministických vln, genderu a postmoderního transgenderu, ale především politickou filosofii založenou na kritické diferenci mezi politickým viděním a vjemováním? Mezi nenásilným nazřením skutečnosti a vynuceným politickým striptýzem? Mezi politikou v které je politická Štěstěna respektovanou realitou právě v tom jak se sama svobodně odívá a nikoliv jak je násilně svlečenou do naha bitou Ženou?
Nepřichází s podzimem demokracie šance pro nový feminismus?
Říjen 2004 Mirek Vodrážka
|
|
|
|
