[ 27.2.2010, Irena Smetáčková, Petr Pavlík, Univerzita Karlova Násilí > Sexuální obtěžování ]

Sexuální obtěžování je téma, které vzbuzuje v českém prostředí rozporné reakce. Zatímco v souvislosti s malými dětmi budí velké pohoršení, v souvislosti s dospělými lidmi bývá mnohdy zlehčováno. Vůči snahám tematizovat problém sexuálního obtěžování a navrhnout opatření vedoucí k jeho omezení často zaznívají obavy, „abychom neskončili jako v Americe, kde se muži bojí ženám otevřít dveře“, a předpokládá se, že sexuální obtěžování je jen feministkami zveličené přirozené a příjemné sexuální napětí ve vztazích mezi ženami a muži. Tato karikatura bývá ještě posilována tím, že se stále používá namísto pojmu sexuální obtěžování pojem „harašení“, který odkazuje k zábavě a dobrovolnosti.

Důsledkem tohoto přístupu je, že v České republice postrádáme podrobnější údaje o míře, podobách a způsobech řešení sexuálního obtěžování, což zpětně posiluje představu, že ve skutečnosti „nejde o nic závažného“. Výjimku tvoří výzkum Sociologického ústavu AV ČR z roku 2006, který se týkal sexuálního obtěžování na pracovišti. V oblasti vzdělávání se situace nyní částečně změnila, neboť v letech 2008 a 2009 byly provedeny rovnou dva výzkumy sexuálního obtěžování na vysokých školách (výzkumy týkající se středních a základních škol zcela chybí). Jeden realizovala Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, druhý Sociologický ústav AV ČR; oba za finanční podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Oba výzkumy využívaly odlišnou metodologii, avšak došly k obdobným zjištěním. Z nich vyplynul shodný závěr, že studenti studentky českých vysokých škol mají poměrně četné zkušenosti se sexuálním obtěžováním ze strany svých vyučujících, ale navzdory tomu je téma sexuálního obtěžování na vysokých školách tabuizováno.

Výzkum Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze (výzkumný tým tvořili K. Kolářová, P. Pavlík, I. Smetáčková a dále spolupracující studentky) zahrnoval dotazníkové šetření s účastí 832 studujících z 11 veřejných vysokých škol různého oborového zaměření a dále hloubkové rozhovory s 40 studujícími. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak studující rozumí pojmu sexuální obtěžování, jaký k němu mají postoj a jaké jsou jejich zkušenosti s výskytem obtěžujícího chování.

Výsledky ukázaly, že většina studujících ví, že sexuální obtěžování existuje (až 81% zná na vysoké škole někoho, kdo zažil sexuální obtěžování), ale nikdy o něm hlouběji nepřemýšleli, ani se nesetkali se snahou školy jim problematiku sexuálního obtěžování a možností jeho řešení přiblížit. Jejich představa o sexuálním obtěžování se tedy vytváří náhodně a je poměrně úzká – pro většinu studujících je sexuální obtěžování takové chování, které je bezprostředně spojeno se sexem (např. sexuální násilí, vydírání sexem, nevyžádané fyzické dotyky). Zároveň si ale uvědomují, že i jiné druhy chování, které mají jen zprostředkovanou spojitost se sexualitou, jako jsou lascivní pohledy a gesta, rozhovory o sexu, nepatřičné poznámky na tělo či chování, komentáře na rozdíly mezi ženami a muži atd., mohou ve studujících vyvolávat nepříjemné pocity.

Vedle vlastního vymezení sexuálního obtěžování výzkum zjišťoval, jak rozšířené jsou mezi studujícími zkušenosti s jednotlivými druhy problematického chování ze strany vyučujících. Při stanovení druhů chování jsme vycházeli z definice sexuálního obtěžování podle L. Fitzgerald, která je v současné době nejrozšířenější v zahraničních výzkumech. Tato definice rozlišuje tři skupiny projevů – sexuální nátlak a vydírání, nevyžádanou sexuální pozornost a genderové obtěžování s využíváním stereotypních představ o apriorních rozdílech mezi ženami a muži. Jejich společným jmenovatelem je stávající genderový řád, v rámci kterého jsou sexualizovány vztahy mezi ženami a muži ve všech společenských sférách (včetně škol).

Výsledky ukázaly, že 78% studujících se v průběhu vysokoškolského studia setkalo alespoň jednou s některým z konkrétních druhů chování, které jsou v odborné literatuře spojovány se sexuálním obtěžováním (např. sexuálně laděné pohledy a gesta, pozvání na rande, degradující poznámky o ženách a mužích). Nejčastější byly zkušenosti s chováním, které spadá do kategorie genderové obtěžování; nejméně častý byl sexuální nátlak (tj. příslib výhody či hrozba trestu za ne/poskytnutí sexuálního kontaktu). V naprosté většině případů se jednalo o vztah studentky a učitele.

Jinými slovy, až ¾ studujících zažily ze strany učitelů či učitelek projevy, které lze podle objektivní definice označit za sexuální obtěžování. To však neodpovídá počtu studujících, kteří si uvědomují, že byli sexuálně obtěžováni. Jak bylo řečeno výše, studentské vymezení sexuálního obtěžování se omezuje na chování sexuální povahy. Proto na přímou otázku, zda zažili sexuální obtěžování, odpovědělo kladně jen 3% studujících. To se může zdát zanedbatelné množství, avšak pokud by tento údaj odpovídal reálnému výskytu v celé studentské populaci, pak by se jednalo o zhruba 11 tisíc lidí, kteří jsou obětí sexuálního obtěžování se všemi negativními následky (tj. snížené sebevědomí, psychosomatické potíže, zhoršení studijních výkonů, opuštění studia atd.). Vedle toho existují tisíce dalších studentů studentek (až uvedených 78%), kteří se setkali s chováním, jež oni sami za sexuální obtěžování neoznačují, nicméně si obvykle uvědomují, že do školního prostředí přesto nepatří a může v nich vyvolávat nepříjemné pocity.

Výzkum přinesl i řadu dalších zajímavých zjištění. Jejich podrobná prezentace je k dispozici na webových stránkách http://www.fhs.cuni.cz/gender. Tam jsou zveřejněny také dvě publikace praktického charakteru, z nichž jedna je určena pro vedení vysokých škol a vyučující, druhá pro samotné studentky a studenty. Obě vycházejí z provedeného výzkumu, nabízejí vymezení pojmu sexuální obtěžování a s využitím inspirací ze zahraničních univerzit ukazují možnosti, jak lze proti sexuálnímu obtěžování postupovat. Základní zjištění, které z výzkumu i ze studia zahraničních materiálů vyplynulo, zní: čím méně se o sexuálním obtěžování mluví, tím více se ho páchá, a proto hlavním doporučením směrem k vysokým školám je, aby nezavíraly před fenoménem sexuálního obtěžování oči, ale naopak podněcovaly diskuzi a případně z ní plynoucí pravidla o chování vyučujících a studujících na akademické půdě zaváděly do praxe.