[ 26.2.2010, Michaela Marksová-Tominová, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Feminismy > Feminismus, Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Slavné konference v Pekingu v roce 1995 jsem se bohužel osobně nezúčastnila. Tou dobou jsem ještě s ženským hnutím neměla nic společného. Kdykoli jsem ale poslouchala vyprávění účastnic, hlavně Jiřiny Šiklové, moc jsem jim to záviděla (obzvláště cestu vlakem).

Nicméně význam Pekingské akční platformy jsem mnohokrát využila. Tato platforma definovala 12 takzvaných kritických oblastí, ve kterých celosvětově zůstává postavení žen nerovné, a ve kterých by se situace měla změnit. Před oficiálním zahájením příprav na vstup do Evropské unie to byl jediný nástroj na přinucení české politické reprezentace začít se zabývat postavením žen v naší zemi. Česká republika se totiž k příslušným dokumentům z Pekingu oficiálně připojila, čímž se mimo jiné zavázala k vypracování vlastního národního plánu. Protože se k tomu ale vláda neměla, interpelovala v roce 1997 poslankyně ČSSD Hana Orgoníková na podnět Českého svazu žen premiéra. Výsledkem bylo pověření ministra práce a sociálních věcí, aby měl tuto agendu oficiálně ve své gesci, založení oddělení pro rovnost žen a mužů na tomto rezortu a v neposlední řadě vypracování první verze českého národního akčního plánu – Priorit a postupů vlády pro prosazování rovnosti žen a mužů.

Neméně důležitou událostí byl podle mého názoru takzvaný Peking+5. Jednalo se o pětileté výročí, při jehož příležitosti se konala zasedání OSN od regionálních až po celosvětové, a na kterém se měl text platformy revidovat. Regionální zasedání v Ženevě (náš region je v tomto kontextu Evropa, Rusko a Severní Amerika) v prosinci 1999 bylo velice významné pro zviditelnění ženských organizací z postsocialistických států – sdružené v Koalici KARAT poprvé poukázaly na specifické problémy, se kterými se ženy v těchto zemích potýkají, a které jsou mnohdy odlišné od těch v zemích na západ od našich hranic. Celý proces pak pokračoval setkáním v New Yorku v březnu 2000 a vyvrcholil valným shromážděním OSN s názvem “Ženy za mír“ v červnu téhož roku. Z celého procesu pro mě byla nesmírně poučná především jedna věc: zatímco ženské organizace se domnívaly, že text Platformy by se měl zrevidovat směrem k pokrokovějším formulacím, řada konzervativních organizací spolu s konzervativními státy chtěla naopak text mnohem více obrousit. A to především v oblastech týkajících se reprodukčních práv a práva na sexuální orientaci. Vidět katolické státy jako Polsko, Irsko, Vatikán (který má v rámci OSN stejné postavení jako by byl regulérní stát) formovat koalice se státy muslimskými včetně těch nejkonzervativnějších, jen aby společně bojovaly za potlačení pokroku ve výše zmíněných oblastech, byl nezapomenutelný zážitek.

V současné době, kdy je Česká republika členským státem EU, už pro nás Pekingská akční platforma není zásadní. Sehrála zde ale nezastupitelnou úlohu a dnes je stále nesmírně důležitá v zemích, kde žádnou Evropskou unii nemají.