Kamerový systém má obecně uznávaná pozitiva, ale zároveň přináší mnoho negativ, která jsou ututlána pod záminkou prospěšnosti, a veřejnost neví, nebo dokonce nechce vědět o nebezpečnosti kamerového systému. Ale nejen to. Lidská pohodlnost nezná mezí, člověk se rád nechá hýčkat v „bezpečí“ a za tuto zdánlivou ochranu je ochotný platit nenávratnou daní - vlastním soukromím, a to bez ohledu na podstatu věci. Nevědomost a ochota vzdát se soukromí jsou právě jedna z největších nebezpečí, která tento „bezpečnostní“ prostředek přináší.
Jak to všechno začalo? Anglie roku 1994: dosavadní zkušební kamerový systém je ministerstvem vnitra shledán jako úspěšný. Pandemie kamerového systému může začít. V Anglii je také síť kamer nejdokonalejší a uvažují zde dokonce o instalování kamer do bytů sociálně slabších rodin. Mělo by být Spojené Království vzorem pro Českou Republiku? U nás učíme již děti instalováním kamer do škol, že být pod stálým dohledem je naprosto legitimní. Neměli bychom ale radši investovat do vzdělávacího programu, který pomůže snížit kriminalitu, místo toho, abychom vychovávali potenciální kriminálníky, které je potřeba na každém kroku sledovat? Ano, na každém kroku, protože kamery jsou zvyklostí na všech veřejných místech. V budoucnu se plánuje nejen navyšování jejich počtu, ale především se bude investovat do zdokonalení technologie. Dnes lze kamery otáčet, přibližovat obraz, jinými slovy je možné sledovat jakýkoliv detail. Zdokonalené kamery budou rozpoznávat obličeje, které budou „umět“ vyhodnotit s nejrůznějšími databázemi. Dále budou schopny vyhodnocovat neobvyklé chování lidí. Chceme ale, aby o nás kamery takto kriticky „uvažovaly“?
Deset problematických témat kamerového systému:
1. ZTRÁTA SOUKROMÍ: Kamery sledují každý náš krok, zaznamenávají, kam jdeme, jak dlouho a s kým. Víme ale, kdo nás sleduje, jak nakládá s nahraným materiálem a kdo všechno k němu má přístup? Kamerami toto slídilství nekončí, ale teprve začíná.
2. DĚTI: Potřeba pozorovat děti ve školách kamerami mluví sama za sebe. Chováme se k nim jako k nesvéprávným, nezodpovědným a nerozumným mláďatům, vychováváme z nich lidi, kteří budou vnímat své soukromí jako veřejnou věc. Takovým způsobem se ale nenaučí podstatu etického jednání a už od útlého věku postupně ztrácejí právo na vlastní soukromí.
3. NÁHRADA LIDSKÉHO OKA: Kamery nahrazují konkrétní strážce v ulicích, kteří lépe vyhodnotí situaci a mohou okamžitě zasáhnout a na rozdíl od kamery za to všechno nesou odpovědnost. Navíc mohou svou přítomností potenciálního pachatele odradit.
4. KDO HLÍDÁ HLÍDAČE: Dozorci si mohou prohlížet jakékoliv detaily, mohou nás sledovat na každém kroku, aniž bychom to věděli. Zároveň se mohou splést ve vyhodnocení situace, nebo tu důležitou úplně přehlédnout a pro svůj účel třeba i záměrně.
5. ZKRESLENÍ REALITY: Vyhodnocování záznamů je sporné. Vzájemně nesouvisející věci mohou být dány snadno do souvislosti a výsledný dojem může být zavádějící. Každý pozorovatel vyhodnotí stejný obraz různým způsobem.
6. PROKÁZANÁ BEZÚČELNOST: Účel není splněn. Kriminalita pokračuje, skuteční delikventi zůstanou delikventy, sebelepší kamerová technologie je neodradí. Masové rozšíření kamer po 11.září 2001 nezabránilo o necelé čtyři roky později teroristickým útokům v Londýně.
7. POCIT BEZPEČÍ A JISTOTY: Teorie o kamerách hlídajících bezpečnost se snaží stát naší jistotou. Žádné jistoty se přeci nechceme vzdát, proto se bráníme jejímu nabourání. Je ale náš pocit bezpečí opravdu tak jistý? Není jen zdánlivý?
8. TECHNICKÝ POKROK: Nezastavitelně se zdokonalující technologie, která je přímo úměrná možnosti zneužití. Co dnes označíme za sci-fi, může být za pár let reálné. Kam až necháme vývoj technologie dojít?
9. LEGISLATIVA: Současná
legislativa nezohledňuje používání kamer, které nepořizují záznam. Mohou být
proto instalovány kdekoliv a kýmkoliv. Všímejme si proto, kde a proč jsou
kamery a jakoukoliv pochybnost je nutné nahlásit na Úřad pro ochranu osobních
údajů. Sledované místo musí být označeno i s odkazem, kde lze získat informace
o zpracovávání záznamu. Pokud nás tedy záznam zajímá, víme, kam se obrátit.
STÁT A POLICIE: Zneužít kamer může logicky velmi snadno ten, kdo je nechává instalovat. Kamerový systém vytváří základy pro totální kontrolu nad každým z nás, což je v přímém kontrastu s podstatou svobodné demokratické společnosti. Záznamy z kamer dokreslují širokou škálu nejrůznějších databází, na jejichž základě může být zrekonstruován celý náš život.
Neměli bychom mít proto strach ze zneužití nás samých větší než z terorismu? Kde máme jistotu toho, že ten, kdo má potřebu o nás sbírat spoustu dat, je proti nám jednou nezneužije? Nepotřebujeme mít dohled spíše my nad těmi, kteří o nás rozhodují?
Začínáte pociťovat příznaky paranoii a začínáte si připadat jako účastníci jedné velké reality show? Kvůli tomu si řekneme závěrem pár rad, jak se chránit vůči nepříjemnému objektivu kamery. Každý z nás má právo na přístup ke zpracovávaným údajům a na námitku proti jejich zpracování. Zajímejme se proto, proč a kam jsou instalovány kamery a střežme své soukromí. Při jakékoliv pochybnosti bychom měli ve svém zájmu kontaktovat Úřad pro ochranu osobních údajů. Měli bychom uvažovat nad tím, zda jsou kamery nutné zlo, zda místo nich lze použít jiný, efektivnější prostředek se stejným účelem. Musíme mít na paměti, zda se chceme vzdát svého soukromí výměnou za vnucený pocit bezpečí a rozhodně bychom tento problém neměli brát na lehkou váhu. Do budoucna můžeme doufat, že se dočkáme novely zákona upravující kamerový systém.
Pro doplnění doporučuji prostudovat následující odkazy:
