[ 30.11.2009, Alena Králíková, HR Forum Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Yvonne R. Davis, přijela v říjnu do Prahy na pozvání americké ambasády, aby vedla několikadenní trénink v leadershipu pro ženy. A protože je téma leadershipu aktuální – a populární – také v České republice (byť ne příliš z pohledu žen a se zaměřením na jejich potenciál) a o ženách v managementu se také tu a tam píše … vznikl i tento rozhovor.

Při workshopech jste zmínila, že leadership se odvíjí od průběžného učení se. Nemyslíte si tedy, že leadership je vrozený?

Lidé se rodí s rysy, které lze asociovat s leadershipem, nebo k němu mohou vést: můžete být třeba charismatickou osobností, jejíž rysy lidé často asociují s kvalitami lídra. Do velké míry jde ale o naučené chování – každý má schopnost vést. I když se narodíte s ideálními rysy toho, co lidé považují za definici leadershipu, neznamená to, že se lídrem stanete.

Myslíte si, že muži nebo ženy nesou výraznější rysy leadershipu?

Studie ukazují, že muži i ženy mají v tomto ohledu rysy srovnatelné. A studie zejména z poslední doby naznačují, že muži a ženy se shodně domnívají, že ženy mohou být dobrými lídry, ne-li lepšími než muži. Ženy dosahují lepších výsledků v důvěře a manažerských dovednostech, nikoli však ve stanovení a plánování vize. Podle statistik jsou však ženy lepší než muži v tom, jak jsou vnímány jako lídři: mají skvělé výsledky a dokážou tvrdě pracovat. Otázkou samozřejmě je, proč ženy chybí ve vedoucích pozicích. Má to co dělat s přímou a nepřímou diskriminací, která stále existuje a je systematicky uplatňována, resistencí ke změně a dalšími výzvami, kterým ženy čelí – od stoupání po žebříku úspěchu, přes rovnováhu profesního a soukromého či rodinného života, až po další povinnosti, které ženám brání v účasti na rozvoji. Zde zmiňme známý skleněný strop a obecně nedostatek žen v systému moci, odkud se mohou dostat výše. Když se podíváte na světovou populaci a uvědomíte si, že jen 3 % generálních ředitelů jsou ženy ve světě mužů, je jasné, že máme velký problém.

Co s tím?

Nemá to co dělat se zákony a jejich podobou. Ženy potřebují vytvářet neformální aliance nebo, jak já říkám, „aktivní sesterství“, kde ženy využívají sociální systém networkingu ke svému rozvoji a vytvoření cest k vyšším pozicím. Ačkoli ženy chybí ve vedení, čím dál více jich působí na středních manažerských pozicích. Odtud mohou pomáhat ženám na nižších pozicích a těch pár na top pozicích jim zase může usnadnit další cestu vzhůru. Je třeba rozvíjet kontakty, využívat mentoringu a vůbec se inspirovat muži v tom, jak budují své „good old boys networks“. Většina žen takové „kluby“ nemá…

Co si myslíte o argumentu, že ženy do vysokých rozhodovacích pozic nechtějí?

Souhlasím, že některé ženy skutečně nechtějí. Podstatné ale je, aby měly možnost a moc se rozhodnout a zvolit si možnost, která jim vyhovuje. Možná chtějí zůstat doma a vychovávat děti, možná nechtějí postupovat po kariérním žebříčku, ale zůstat na střední manažerské úrovni…Uvědomme si ale, že stále více vysokých škol má dnes více absolventů mezi ženami než muži: až příliš mnoho žen studuje na to, aby se pak zavřely doma. Jen odkaz na statistiky dokazující, že ženy tvoří velkou část pracovní síly, či na demografický vývoj jsou argumenty, že ženy chtějí kariérně růst. A daří se jim to. Potřebují ovšem více příležitostí k růstu a rozvoji.

Máte zkušenost i s médii – co mohou v tomto směru udělat ona?

Mainstreamová média budou stále dělat to, co dělají: věnovat se aktuálním tématům. Za největší korektor považuji internet: umožňuje přístup k informacím a okamžitou výměnu informací v reálném čase. Ženy mohou využít internetu jako styčné plochy: o svých zkušenostech blogovat, stát se součástí virtuálních skupin a organizací, které umožňují sdílení informací, a setkat se tak s milióny žen. Lze samozřejmě využít i tradiční média, aby se věnovala tématu; zahájit dialog je možné různými cestami, ale sázela bych na internet.

Domníváte se, že norská cesta – prostřednictvím kvót na počty žen v představenstvech firem – je správná?

Ve Spojených státech jsou afirmativní akce a kvóty politicky velmi zatížené. Norsko a další skandinávské země jsou rovnostářskými společnostmi, kde se nad tímto přístupem nikdo příliš nepozastavuje. Kultura těchto společností ukazuje vysokou míru rovnosti, ať už v politice nebo v byznysu. Myslím si, že politika kvót je problematická, ale je třeba najít příležitost, jak vytvořit afirmativní přístup pro ženy. Když ne kvótami, jak? Ženy by měly mít rovnou šanci vůbec se na vyšší pozice dostat a mít srovnatelný plat. Lidé, kteří brojí proti kvótám, obvykle ani nepodporují myšlenku, že by ženy měly mít takovou příležitost: nepřicházejí s náhradním řešením. Pokud zavrhují kvóty, fajn, ale jaká je alternativa? Je směšné říkat „nenávidím kvóty“ a nepřijít s jiným řešením.

Co říkáte na argumenty žen, které zastávají vysoké pozice a deklarují, že nejsou feministkami a nejsou ochotny pomoci ostatním ženám, neboť když ony samy se dostaly na svou pozici, může to dokázat jakákoli jiná žena?

To je směšné, egoistické, sobecké a upřímně – hloupé. Fakt je, že určitě hodně pracovaly, hrály hry, které vyhrály, dostaly se na svou pozici, jsou kvalifikované – aby se ale někdo cítil ve své pozici pohodlně a vyrovnaně, potřebuje mít okolo sebe lidi, kterým poskytne mentoring a vychová z nich své nástupce. Jakmile odejdou, nastoupí po nich jiná žena? Pravděpodobně nikoli. Nechápou, že by měly ve své pozici mnohem větší moc, pokud by podpořily jiné ženy. Poznámka „nejsem feministka“ je utvářena muži: nemají to označení rádi, takže ho ani my nemáme rády. Stále děláme „copy-paste“ toho, co muži – a to příliš nepotvrzuje naši bystrost, že? Chápu, že někteří lidé nemají rádi konotace feminismu: představují si ženy pálící své podprsenky, ženy toužící kastrovat muže, ženy, které chtějí nosit mužské oblečení a být jako muži. To ale nikdo neříká. Záleží na tom, jak vy sama se identifikujete s otázkou postavení žen. Ve finále ale nejde tolik o nálepky, ale o to, co skutečně děláme a zda se snažíme – a to platí zejména pro ženy, které již dosáhly nějaké míry úspěchu – otvírat příležitosti ženám v systému: prostřednictvím mentoringu nebo jiných opatření. Pokud to někdo nečiní, je to jejich věc, ale jejich kariéra nejspíš nebude příliš dlouhá. Nepřinášejí totiž přidanou hodnotu a někoho takového lidé obvykle nerespektují. Muži – i když jsou egoističtí a sobečtí – podporují ostatní muže a vytahují je na vyšší pozice, aby jim pak byli zavázaní. Ženy by to mohly dělat podobně…

Mnoho lidí tvrdí, že krize je příležitostí ke změně: byznys se mění, přístup k systémům také…není tu místo pro ženy?

Myslím si, že je skvělá doba pro to, aby ženy začaly přebírat více vedoucích pozic: ve Spojených státech ženy například vlastní většinu malých podniků. Domnívám se, že dnešní doba je šancí pro ženy, aby se více zviditelnily ve světě byznysu a jako lídři ve společnosti. Krize přináší příležitosti – často nejlepší pro růst, které jsme si dříve neuvědomovali – např. expanzi na rozvojový trh, regionů s potenciálem atp. A nenechme se mýlit: ženy dokáží riskovat!

Co byste řekla, že je klíčové pro posílení postavení žen?

Použila bych slovo „moc“. Neměly bychom se bát říct, že chceme moc – a stavět na moci kontaktů, moci mentoringu, moci jednoho, moci mnoha…to má sílu. Potom dosáhneme posílení postavení žen. Slova s nábojem, jako je právě „moc“, se od žen nečekají, nepředpokládá se, že by ženy chtěly být vnímány ve spojení s nimi. Muži s mocí problém nemají, milují ji. Proč bychom nemohly my? Možná se mužům nelíbí ve spojení se ženami, ale to je mi jedno. Uvědomme si, že firmy, které zaměstnávají ženy ve vedení a angažují je v rozhodovacích procesech, jsou ekonomicky mnohem úspěšnější než firmy s homogenním managementem. Kdybych byla mužem, vnímala bych ženy jako komoditu moci, protože vím, že ženy mi mohou pomoci – z pohledu oslovení jiné demografické skupiny, rozvojových trhů, perspektivy, kterou si neuvědomuji, a kreativity. Ženy totiž přinášejí celý set dovedností, které muži nemají. A to je zásadní!

Yvonne R. Davis je jednatelkou a ředitelkou DAVISCommunications v americkém státě Connecticut. Má devatenáctiletou zkušenost v marketingu, komunikaci a rozvoji vztahů s komunitou. Téměř desetiletou zkušenost má v trénincích a rozvoji leadershipu. Vzdělání získala v masové komunikaci a politologii, leadershipu a etice. Působí jako mimořádná profesorka na Univerzitě v Duquesne, kde vyučuje kurz s názvem Political Leadership.

Tento článek vyšel také v časopisu HR Forum.