 |
Co je větší štěstí: rozvést se nebo zůstat spolu? Reakce na představení Bergman Update, divadlo Alfred ve dvoře
[ 2.11.2009, Kristýna Ciprová, Gender Studies, o.p.s.
Kultura > Kultura a umění
]
„Když mi říkáš, že mě miluješ, ale nenajdeš si čas mě obejmout, dá se tomu věřit?“ ptá se muž své ženy a v té otázce se skrývají další: Je možné po dvaceti letech manželství zůstat spolu? Pokud ne, je ale možné být bez sebe? Kde v manželství začíná a končí já, kde se já stává my, kdy tohle my začíná dusit? A je možné si vůbec myslet, že naše manželství nebo vztahy dopadnou jinak, lépe?
Daniela Voráčková a Philipp Schenker z divadelní formace STAGE CODE reflektují „co jsme původně chtěli a co ve skutečnosti máme“. Jejich hra je volnou reflexí Bergmanových Scén z manželského života, tzv. socio-dramatickým kabaretem o manželství. Máme tu analýzu partnerského života, ve kterém se mísí základní emoce: nenávist a láska. A taky strach, touha, bolest nebo jen čiré rozčarování.
Ačkoli představení spíše nelze doporučit čerstvě zamilovaným či těm, kteří stále vidí manželství jako oázu štěstí a prostor k naplnění („kdo se v Česku vdá nebo ožení, má téměř 50% pravděpodobnost, že se rozvede“), nevyznívá nijak beznadějně. K tomu přispívá i formát představení, který míchá různé postupy i žánry. Intimní výpovědi, ze kterých mrazí, a není to jen působivou doprovodnou hudbou, střídají komické skeče či volné performance, ve kterých evidentně dochází k menší či větší míře improvizace – každé představení tak obsahuje kousek překvapení. Z působivého monologu („Chceš mě ještě? Já tě ještě chci. Občas se bojím, jestli se mnou nejsi jen, aby to všechno fungovalo.“) plynule přeskočíme do ironické scény, ve které partneři zdobí stromeček, „abychom to tu měli hezký“ nebo si vyslechneme jakousi modlitbu k IKEA – v kterou stále věříme, i když má na svědomí náboženské (rozuměj partnerské) války. Pokaždé budeme svědky otevírání ryze osobních témat, která se v okamžiku vyslovení stávají univerzálními: sex, rodičovství, práce, pocity křivdy, pocity prázdnoty i osamělosti.
Scénu dotváří krabice s popisky jako: sukně, food, děti, Vánoce, paruky, papíry, pláštěnky, pumpa atd., které symbolizují to, co partnery drží dohromady i to, co je rozděluje. Tyto krabice postupně přesouvá jedna z několika mlčenlivých performerek a performerů, kteří jsou nedílnou součástí představení, ať už si píšou poznámky, smaží bramboráky nebo řízky, spouští videoprojekce nebo hudbu. Krabicemi jsou stavěny pomyslné pokoje, tedy společně sdílené prostory, či naopak vysoké zdi mezi partnery. Krabice vytvoří postel, která ale partnery spíše rozděluje, než spojuje. A nakonec poslouží jako společný stůl, u kterého se všichni společně najedí (již zmíněnými pochutinami, jejichž vůně vás v průběhu představení nenechá v klidu). Je možné takhle u stolu na chvíli zapomenout, říct si, že „břemeno, které neseme ochotně, se stává lehčím“? Představení nenabídne žádné definitivní závěry, žádný návod „jak na to“. Možná vás uklidní, že to co důvěrně znáte, je přítomno i jinde. Možná vás to hluboce rozesmutní. Ale neztrácejte naději, ty bramboráky jsou skvělé!
|
