[ 31.8.2009, Kristýna Ciprová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Kultura > Kultura a umění ]

Filmový festival Mezipatra oslaví tento rok kulaté výročí – na podzim proběhne již desátý ročník této výjimečné akce, která přesahuje hranice LGBT komunity. O festivalu, jehož název odkazuje k prostoru, kde se mohou potkávat a poznávat osoby s různými životními styly a identitami, jsme mluvili s Alešem Rumpelem. Aleš Rumpel je součástí festivalového týmu již roku 2000, kdy byl festival založen; od roku 2002 je jeho ředitelem.

Mohl bys přiblížit Mezipatra - kdy a proč se tato myšlenka zrodila, k jakým došlo změnám, jak vypadají Mezipatra dnes?

Mezipatra jako festival vznikla před deseti lety. Tehdy se akce jmenovala Duha nad Brnem a byla to malá přehlídka, která byla doprovodnou akcí Gay man, což byla taková soutěž krásy, šarmu a inteligence pro muže. Zatímco Gay man ten rok paradoxně skončil, festival se stal každoroční záležitostí. A postupně se velmi dynamicky rozrostl. Na prvním ročníku přehlídky bylo asi osm set diváků a pouštěli jsme asi osm filmů – byla to opravdu taková menší, pouze brněnská událost. S postupem času se zněkolikanásobil počet filmů, v současnosti je to mezi 60 – 80 snímky a festival se rozrostl z Brna i do Prahy, kde probíhá v podobném duchu. Navíc pořádáme festivalové produkce v Českém Těšíně, Olomouci, Českých Budějovicích a Bratislavě.

V čem vidíš hlavní posun a hlavní význam Mezipater?

Hlavní posun spočívá v tom, že z prvního impulzu uspořádat takovou příjemnou komunitní akci pro lidi, kteří se chtějí účastnit něčeho jiného, vznikl plnohodnotný filmový festival, který má svoji jasnou ideu, dramaturgickou koncepci, mezinárodní soutěže. Že se z takové gay akce v Brně, která nemá žádný cíl, strategii a vizi, stal filmový festival, který je největší svého druhu ve střední Evropě. Největším přínosem festivalu je, že přináší různá témata. Že každý ročník má nějaký fokus, nějaké tematické zaměření a snaží se v rámci jak filmového, tak doprovodného programu (což jsou diskuze, výstavy atd.) upozorňovat na důležitá témata. Důležitá nejen ve smyslu gay a lesbickém, ale i v tom, že propojují rovinu veřejného a soukromého, politického a sexuálního.

Podle statistik navštěvuje Mezipatra hodně heterosexuálních osob. Čím si to vysvětluješ?

No, my máme v podstatě vyrovnaný poměr hetero a nehetero diváků. Myslím si, že to je tím, že jsme se od začátku snažili festival komunikovat jako kulturní událost. Tedy jako filmový festival, kde se hrají zajímavé filmy, které mají zajímavá témata. Pro některé hetero lidi, co k nám na festival chodí, je to vlastně nejsnazší cesta, jak se setkat s nějakou nehetero tématikou. Ale samozřejmě to taky může být dáno tím, že spousta nehetero diváků si s sebou přivede do kina své hetero známé, a ti vidí, že jsou ty filmy zajímavé a je jim ta tématika blízká. Takže se překrývají různé motivy.

Momentálně jste změnili návrh z „českého gay a lesbického filmového festivalu“ na „queer filmový festival“. Proč?

Dlouho jsme pociťovali potřebu název změnit. „Český“ odkazoval na to, že se festival odehrává v České republice, nicméně my máme především zahraniční filmový program. Máme mezinárodní soutěže a Mezipatra jsou zakladatelem mezinárodní asociace evropských teplých festivalů. Takže jsme si říkali, že „český“ je nepřesný název a stejně nevýstižně a zastarale jsme vnímali i označení gay a lesbický, který třeba já osobně vidím hodně jako aktivismus nějakých 90. let. Navíc nepokrývá velké množství dalších identit. Podle nás tedy označení gay a lesbický úplně nevystihovalo festival, který má velmi různorodé publikum. Proto jsme cítili potřebu změny. Také jsme chtěli veřejně upozornit na to, že v mediální produkci se plně daří heteronormativitě. Téměř v každém filmu bez ohledu na to, jaký je to žánr, dochází k formaci heterosexuálního páru. Je to ve veškeré mediální produkci, takže heteronormativita je nejen v obsahu filmu, ale i v jeho produkci. Když se například podíváš na české filmy od roku 93, tak zjistíš, že ze všech českých hraných celovečerních filmů jich jenom deset procent režírovaly ženy. Většina žen režisérek, pokud to nejsou etablované hvězdy, jako je Věra Chytilová, má obrovské problémy prosadit svoje náměty, své filmy. Když pak vznikne v uvozovkách tak ženský film, jako jsou Děti noci, který produkovala žena, režírovala žena, napsala žena, je o ženě, tak se mediálně budou pochopitelně všichni snažit vymanit ten film ze škatulky ženský film, protože existuje nevyřčená představa, že umění bez přívlastků – tedy ne teplé umění, ne ženské umění, ne etno umění – je to pravé umění. To umění bez přívlastků je pochopitelně mužské umění, kde ve většině vyrábí, distribuují a financují muži. Takže proto queer – my pochopitelně nemáme problém s neheterosexuálními diváky a divačkami. Jedná se mimo jiné o snahu nějak našeptat médiím, jak vlastně funguje filmový průmysl a jaké jsou možnosti jiných, nemainstreamových filmů.

Každý ročník má nějaké téma. Jaké bude to následující?

Téma ročníku se v pracovní verzi jmenuje „Třetí světová válka pohlaví“. V tom tématu chceme sledovat stereotypní představy o genderových rolích, které lidé zakládají na biologické diferenciaci. Jak jsou pevně usazeny v každodenním životě a jak fungují i v rámci teplých komunit. Kdy gayové odmítají zženštilost a lesby mají různé stupně toho, koho přijímají za správnou normativní lesbu. Nebo jak je podmíněná bisexualita jako validní identita, jak funguje…

Témata se Vám hodně proměňují. Podle čeho je vybíráte?

Témata nejsou plánovaná dlouhodobě dopředu, vybíráme je vždy v zimě. Inspirace vychází z toho, jaké filmy vidíme v průběhu podzimu. Není tam žádná strategie budování: v následujících pěti letech bude to a to. Dramaturgie vychází z naší intuice, co by zrovna v Česku mohlo být zajímavé pro diváky a divačky. A my se necháváme inspirovat tím, jaké výrazné a zajímavé filmy vidíme.

Autor fotografie: Josef Rabara