[ 31.7.2009, Linda Sokačová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Rovné příležitosti, Multikulturně > Ženy ve světě ]

Evropské země čelí vesměs podobným problémům v řešení integračních procesů migrujících obyvatel. Ženy – migrantky jsou velice často „tahounkami“ svých rodin po ekonomické stránce. Právě na aspekty integrace migrantek do české společnosti a rozvoj jejich vzdělání se už řadu let zaměřuje Jana Hradilková, která byla v 90. letech i mezi zakladatelkami obecně prospěšné společnosti Gender Studies. Požádali jsme ji o rozhovor o postavení migrantek v české společnosti a možnostech, které mohou přispět k zlepšení jejich situace a uplatnění v České republice.

S organizací Sofia v současnosti usilovně pracujete na zlepšení postavení migrantek v ČR. Co tahle práce vlastně obnáší?

Ženy – migrantky jsou velice často „tahounkami“ ekonomické situace svých rodin a zároveň bývají lépe vybaveny zahájit proces osobní integrace do hostitelské společnosti. Dlouhodobým cílem našeho projektu je integrovat novou vzdělávací službu migrantkám v evropských zemích. Jedná se o speciálně vytvořený kurz, který se skládá ze tří vzájemně se propojujících modulů – všeobecně vzdělávacího, osobnostního a odborného (např. tematika zdravotnictví, pečovatelství, sociální služby, základy IT, odborná čeština, právní minimum). Nedílnou součástí kurzu je též samostudium, praxe a odborné stáže.

Účastí na tomto evropském projektu testujeme a pokoušíme se zde zavést nový model služby, který by mohl přinést dlouhodobé a systémové dopady. Zadání jednotlivých kroků projektu je totiž vytvořeno tak, že postupně vzniká i komunikační prostor se spoluúčastí migrantek, lektorů, odborníků, zaměstnavatelů, nevládních i státních pomáhajících organizací.

Dalším argumentem pro tento projekt je demografický vývoj v ČR, který jasně naznačuje, že v sektoru zdravotnictví a sociálních služeb bude stále větší potřeba kvalifikovaných pracovníků a pracovnic. Ani v době současné krize nejsou tato pracovní místa „zaplnitelná“ občany a občankami ČR, proto už stejně dochází k hojnému zaměstnávání migrantů a migrantek, přijíždějících přes různé „pracovní agentury“. Náš projekt je zaměřen na migrantky v ČR již dlouhodobě žijící, s povolením k pobytu i práci. Dá jim šanci získat legální a trvalý pracovní poměr. Do tohoto sektoru budou vstupovat jazykově, odborně i osobnostně natolik vybavené, že budou schopnější v komunikaci s klienty i zaměstnavatelem, vyhnou se možnému zneužívání a nelegálním praktikám oněch „pracovních agentur“. V neposlední řadě také budou po absolvovaných praxích a stážích dobře zorientované v českých zvyklostech v tomto sektoru.

Proč jste se rozhodly připravit speciální vzdělávací kurz právě pro migrantky?

Zaujal nás v našich podmínkách dosud nevyzkoušený koncept kurzu, který vytvořily původně migrantky z Brazílie v Rakousku a který vybavuje příchozí ženy schopnostmi a vědomostmi, které jim umožní uplatnit se na trhu práce v oblasti pomáhajících profesí – tj. v oblasti zdravotních a sociálních služeb. Zároveň jim umožňuje uplatnit i to, s čím do nové země přišly – empatii, jinou kulturní zkušenost, svou vlastní odbornost, energii, potřebu integrovat se do společnosti v oblastech, kde mohu prospět bezprostřední pomocí. Kurz je skutečně vybudován na partnerském principu, který sám o sobě zbavuje migrantky pocitů odstrčenosti a subordinace, což je velmi často překážkou v jejich komunikaci s úřady a lidmi vůbec. Byly jsme samotné překvapeny, s jak nadšeným ohlasem se projekt u samotných migrantek setkal, nečekaly jsme takovou míru aktivity a potřeby na sobě pracovat i za podmínek, které jsou pro většinu z nich existenčně velmi svízelné.

S jakými překážkami se migrantky v České republice setkávají? Liší se nějak postavení žen – migrantek a mužů – migrantů, nebo se do jejich postavení gender nepromítá?

Genderová specifika se tu samozřejmě také najdou, jen jsou dobře skrytá v privátní sféře. Nicméně zkušenosti z práce s uprchlickými rodinami poukazují na různé jevy, jako jsou například příznačné projevy a známky domácího násilí, způsobené dlouhotrvajícími depresemi mužů, kteří přišli v důsledku dlouhodobé nejistoty a provizoria ztrácejí jako živitelé rodin půdu pod nohama. Z našeho pozorování plyne i to, že ženy z migrantských rodin jsou daleko méně ohrožené depresí než muži, rychleji se učí, snášejí lépe stav provizoria a vakua pasivity, ve kterém se po příchodu do nové země ocitají - díky často nepřiměřeným průtahům při vyřizování uprchlického statutu ze strany českých úřadů.

A co jim naopak Česká republika nabízí pozitivního?

Pozitivní je přístup lidí. Já osobně mám pocit, že u nás v rámci majoritní společnosti a její střední třídy obecně existuje spíše pozitivní přístup k uprchlíkům. Ze zkušenosti znám mnoho případů, kdy se jim lidé snaží individuálně pomoci - a to jak materiálně, tak podporou při hledání bytu, práce, řešení zdravotních problémů. Mezi určitými skupinami našinců je hodně často překvapivé empatie a schopnosti se osobně angažovat. To se také odráží na dosti širokém spektru služeb, kterými se zabývá několik nevládních organizací zaměřených na problematiku migrace a které jsou (což je dle mého názoru také důležité) doménou především mladé generace.

Problematikou migrace a uprchlictví se zabýváš už dlouho – v organizaci Berkat, teď v Sofii. V této oblasti jsi hodně osobně angažovaná. Došlo podle tebe v české společnosti k nějakým zásadním změnám v postoji k migrantům a migrantkám? Jak pozitivním, tak negativním….

Začnu tím pozitivním, což vyplývá částečně i z mé předchozí odpovědi – velmi dobré zkušenosti máme ze spolupráce s lidmi na dobrovolné bázi, a to jak se studenty, tak například se ženami v důchodovém věku. Přestože se dají tušit velmi silné averze vůči tzv. „multikulturalismu“, ventilované s velkou vervou například na internetových diskuzích, nelze je brát zdaleka tolik v potaz jako konkrétní solidární skutky plynoucí z občanských nebo kulturních aktivit ve větších městech, jako je Praha, Ústí nad Labem, Brno atd. Organizace tzv. nevládního sektoru v posledních letech myslím daleko lépe spolupracovaly nebo alespoň komunikovaly s rezortem Ministerstva vnitra. Přinejmenším jsem zaznamenala konstruktivní posuny v postoji obou sektorů. Jsou tady ale pořád velké zmatky způsobené celkově fragmentovanou politikou obecně. Integrační agenda, kterou původně mělo na starost Ministerstvo práce a sociálních věcí, byla podle mého názoru zcela neproduktivně přesunuta na Ministerstvo vnitra, což jí hodně ublížilo. Problémy spojené s evropskou migrační problematikou narůstají a komplikují se. Takže co se týče systémovosti, komplexnosti a kontinuity přístupu sektorů a rezortů k integračním strategiím - jsou zde znát veliké rezervy a nedostatky.