[ 31.5.2009, Martina Mysíková, IES FSV UK a SOÚ AV ČR Rovné příležitosti > Trh práce ]

Mnoho studií, které se zabývají nerovnostmi příjmů, zkoumá buď pouze jednotlivce, či domácnost jako celek. Oba tyto přístupy ale ignorují rozdělení příjmů v rámci domácností a mohou zkreslovat finanční a sociální situaci jednotlivců. Vysoký příjem jednoho z partnerů ještě nemusí znamenat stejný finanční či sociální standard i pro druhého partnera, jak by se jevilo, pokud bychom zkoumali domácnost jako jeden celek. Na druhou stranu ani analýza nerovnosti příjmů jednotlivců není dostačující, neboť v rámci domácnosti často dochází k určitým finančním transferům.

Pracovní příležitosti a rozdělení nabídky práce mezi partnery spolu se sociálním systémem ovlivňuje postavení obou partnerů v rámci domácnosti. Nerovný přístup partnerů k finančním zdrojům pak může mít značný dopad na spotřebu a životní standard obou partnerů. Ačkoli není jednoduché pozorovat, jak jsou finanční zdroje přerozdělovány mezi partnery, můžeme sledovat příjmy obou partnerů a míru, jakou daňový a sociální systém zmírňuje (či zhoršuje) nerovnosti příjmů mezi partnery, a tedy vliv na potenciální nerovnou spotřebu a postavení obou partnerů.

Domácnosti se nedělí o své příjmy rovnoměrně

Domácnost může být vhodnou jednotkou analýzy pouze za předpokladu, že členové domácnosti sdílejí příjmy společně a že společně rozhodují o výdajích a spotřebě. Současný výzkum ale tento předpoklad spíše zamítá a poukazuje na skutečnost, že rozdělení zdrojů příjmů v rámci domácností může výrazně ovlivňovat rozhodování, vyjednávací sílu, výdaje na spotřebu apod. Nejznámějším příkladem je studie z Velké Británie, kde v 70. letech začaly být příspěvky na děti přidělovány matkám namísto otcům. Po této změně byl pozorován nárůst výdajů na oblečení dětí a žen (Lundberg, Pollak a Wales, 1996). Studie podobné změny v Brazílii v téže době prokázala dokonce pozitivní dopad na zdraví rodiny, zejména na pravděpodobnost přežití dětí (Thomas, 1990). Tyto příklady jsou silným důkazem toho, že rozdělení příjmů v rámci domácností může ovlivňovat rozhodování v mnoha oblastech.

Tato studie proto srovnává podíly příjmů žen v domácnostech párů. Pro mezinárodní srovnání bylo kromě České republiky vybráno Polsko (PO) jako další nový členský stát EU, Španělsko (ŠP) jako reprezentant jižních zemí a Švédsko (ŠV) jako představitel skandinávských zemí. Byla použita data z šetření EU-SILC 2006[1] a vybraný vzorek obsahuje domácnosti manželských i nesezdaných párů do 65 let.

Ve srovnávaných zemích převažují páry s dětmi, které tvoří více než 70 % párů, s výjimkou Švédska (55 %). Výrazně dominují také manželské páry (necelých 90 % párů v ČR a ŠP, 95 % v PO) s nejmenším zastoupením ve Švédsku (téměř 60 %). Švédsko je také zemí s nejvyšším podílem párů, kde během roku 2005 měli pracovní příjem oba partneři – tento podíl činí 83 %, zatímco v ostatních třech zemích se pohybuje v rozmezí od 64 do 68 %.

Nejvyšším podílem přispívají k příjmu v domácnostech párů ženy ve Švédsku

Klíčovým indikátorem nerovností příjmu v párech je podíl ročního příjmu ženy na celkovém ročním příjmu celého páru. Průměrný podíl hrubého příjmu žen byl nejnižší ve Španělsku (29 %), následovaném ČR (31 %). V Polsku byl tento podíl 36 % a ve Švédsku dokonce 39 %. Hrubý pracovní příjem ovšem není finálním množstvím peněz, které má domácnost k dispozici. Jistý vliv na disponibilní příjem (tj. čistý příjem po sociálních transferech) v rámci párů má také daňový a sociální systém. Progresivní daňový systém uvalí relativně vyšší daň na partnera či partnerku s vyšším příjmem, tedy často muže, a podíl čistého příjmu žen tak stoupá.[2] Podobně se také většinou zvýší podíl příjmu žen po sociálních transferech, neboť ženy jsou obecně častějšími příjemkyněmi sociálních dávek. Výsledný podíl disponibilního příjmu žen tak ve Španělsku stoupl na 30 %, v ČR dokonce na 35 %, v Polsku i přes mírné zvýšení zůstal na 36 %, ovšem ve Švédsku došlo k nárůstu na 43 %.

Podíl příjmu žen je ovlivněn v první řadě ekonomickou aktivitou obou partnerů. V případě, že oba partneři pracovali, nejsou v mezinárodním srovnání patrné velké rozdíly, ovšem podíl disponibilních příjmů žen i tak zůstal nejnižší v České republice (ČR 40 %, ŠP 42 %, PO 42 % a ŠV 43 %).

V ČR je nejméně párů, ve kterých má žena vyšší příjem než její partner

Zaměřme se nakonec na procento párů, kde měla žena vyšší příjem než muž. Situace byla nejpříznivější pro polské ženy, kde mělo více než 27 % z nich vyšší příjem než jejich partner, ať jde o příjem hrubý, čistý či disponibilní. Podíl takových párů byl nejnižší v ČR (přibližně 16 %). Na druhou stranu ČR držela prvenství ve velikosti efektu daňového a sociálního systému, který nerovnosti příjmů v párech snižuje. Redistribuční funkce těchto systémů vedla v ČR ke zvýšení podílu příjmu žen u více než 73 % párů (ŠV 71 %, PO 54 % a ŠP 45 %).

Obecně lze shrnout, že mezi srovnávanými zeměmi byla nejvyšší nerovnost příjmů v párech v České republice a Španělsku. Daňový systém vyrovnával nerovnosti příjmů v párech nejvíce ve Švédsku a ve Španělsku a sociální systém nejvíce v ČR a ve Švédsku. Ve zkoumaných zemích se ukázalo, že nejvíce k nerovnosti příjmů v párech přispívá přítomnost dětí, nižší věk a manželství.[3]

Zdroje:

Lundberg, S.J., Pollak, R.A. a Wales, T. (1996): “Do Husbands and Wives Pool Their Resources? Evidence from the United Kingdom Child Benefit.” Journal of Human Resources, Vol. 32, No. 3, pp. 463–480.

Thomas, D. (1990): “Intra-Household Resource Allocation: An Inferential Approach.” Journal of Human Resources, Vol. 25, pp. 635–664.