[ 31.5.2009, Alexandra Jachanová Doleželová, Gender Studies, o.p.s Rodičovství > Rodičovství ]

Sociologické nakladatelství vydalo publikaci Práce a péče: Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Připravilo jí oddělení Gender a sociologie Sociologického ústavu Akademie věd. Publikace představuje systém mateřské a rodičovské dovolené a pobírání rodičovských příspěvků v ČR a porovnává jej s jinými v Evropské unii. Poukazuje také na alarmující nedostatek zařízení péče o děti, který se stále zhoršuje.

Knihu uvádí první kapitolou Zkušenost Evropské unie: rovnost začíná v rodině evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla. Za klíčový faktor pro posílení rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem považuje systém mateřské-otcovské-rodičovské. Vladimír Špidla pokládá za vhodné zabývat se legislativou v této oblasti na evropské úrovni. Stěžejní je zejména pružnost systému („např. ponechat na rozhodnutí lidí, jestli rodičovskou čerpat na ‚plný nebo částečný úvazek‘”), posílení práv zaměstnanců a zaměstnankyň a finanční náhrady. Za prioritní pokládá také pobídky směřované na otce, aby se více věnovali péči o děti.

Nový systém vyplácení rodičovského příspěvku představila Radka Dudová v kapitole Promarněná šance na změnu: zhodnocení reformy rodičovského příspěvku. Upozorňuje na to, že v systému třírychlostní rodičovské dovolené[1] nemají všichni stejné podmínky, např. „matka samoživitelka, která pracuje za 15 000 Kč hrubého, nebude mít nárok na volbu dvouletého pobírání, i když plánuje začít pracovat již ve dvou letech dítěte.“ Jak je patrné z příspěvku Radky Dudové, některé skupiny jsou systémem třirychlostní dovolené jasně znevýhodněny. Jedná se např. o matky podnikatelky, které, pokud neplatí nemocenské pojištění, nemají nárok na zvýšený ani základní příspěvek (tedy dvouletý či tříletý), ale mají možnost zvolit pouze čtyřletou nejnižší variantu. V podobné situaci se ocitají také matky studentky.

Hana Hašková zdůrazňuje naprostý nedostatek zařízení péče o děti v ČR a nekoncepčnost zařazení jeslí pod Ministerstvo zdravotnictví, což je vylučuje ze systému předškolních zařízení. Není tedy náhodou že, „právě v České republice byl prokázán největší negativní dopad mateřství na účast žen na trhu práce v celé Evropě“. Příspěvek Kam směřuje česká společnost v oblasti denní péče o předškolní děti? shrnuje Hašková jasnou výzvou, že pokud nebudou navýšeny finanční prostředky na veřejné zařízení péče o děti, budou ženy na trhu práce a ve společnosti vždy znevýhodněny a porodnost se bude snižovat.

Oblastí, kde Česká republika opět zaostává, je motivace otců v péči o děti. Z celkového počtu osob na rodičovské je pouze jedno procento mužů. Hana Maříková se tématu věnuje v kapitole Rodičovská (je) pro oba rodiče!. Pokud má být rodičovská pro oba rodiče, je nutné podniknout určité kroky, Hana Maříková doporučuje např.: „vymezení individuálního a nepřenosného práva na péči pro každého z rodičů tak, aby každý z nich měl zaručenou možnost s dítětem být, nejen dítě mít.“

Zaměstnaným matkám český sociální systém rozhodně nic neusnadňuje. Alena Křížková a Marta Vohlídalová se proto ptají Kdo se bojí zaměstnané matky?. Těžkou situaci zaměstnaných matek dokazuje např. fakt, že „ekonomická aktivita matek malých dětí je [tedy] o 40 procentních bodů nižší než ekonomická aktivita ostatních žen. V rámci členských zemí Evropské unie (EU 25) je to přitom jednoznačně největší rozdíl.“ A kdo jsou podle autorek ti, kteří se zaměstnaných matek bojí? Je to zejména stát, který si zatím ještě neuvědomil, že zaměstnanost žen je pro něj klíčová a že je potřeba udržet porodnost na úrovni reprodukce společnosti, a v neposlední řadě i zaměstnavatelé, kteří diskriminují matky či potencionální matky. „S diskriminačními otázkami se při přijímání do svého současného zaměstnání, které se uskutečnilo nejdříve v roce 2001[2], setkala téměř třetina žen a desetina mužů, kteří jsou v současnosti rodiči.“ Třetí skupinou jsou pak samotné ženy, které kvůli nepříznivým podmínkám své rodičovství odkládají nebo dokonce zůstávají bezdětné.

Různé typy rodinné politiky představuje v kapitole Raná fáze rodičovství – péče o děti ve vybraných evropských zemích Sylva Höhne. Např. v oblasti otcovské dovolené[3], představuje tři příklady dobré praxe. Ve Francii náleží otcům otcovská dovolená tři dny v období porodu a 11 dní v průběhu čtyř měsíců po porodu, V tomto období pobírají 100 % předchozí čisté mzdy (se stropem 71,8 eur denně). Ve Švédsku mohou otcové zůstat doma společně s matkou 10 dní v období po porodu a dostávají 80 % předchozí mzdy. Ve Velké Británii se jedná o až dva týdny v průběhu prvních 56 dní narození dítěte, kdy jim náleží 90 % předchozí mzdy.

Není mýtem, že Švédsko v oblasti rodinné politiky vede. Potvrzuje to i příspěvek Stevena Saxonberga Právo na otce: rodičovská „dovolená“ ve Švédsku. Česká republika by se mohla nechat inspirovat např. celistvostí systému. Švédsko má jednotný systém zařízení péče o předškolní děti. Všechny předškolní děti navštěvují pedagogické zařízení a nemusí jej ve třech letech měnit. Jednotné je Švédsko i v rodičovské „dovolené“, nedělí se na mateřskou a rodičovskou. Na druhou stranu, systém je daleko pružnější než ten český. Každý z rodičů má vyhrazeno dva měsíce pro sebe a zbývajících devět měsíců je rozděleno podle přání rodičů. Rodiče ale nemusejí každý měsíc čerpat 100 % příspěvku, mohou pobírat 50 % po delší dobu.

Knihu uzavírá Zuzana Uhde Kritickou rekonstrukcí diskuse: evropská versus česká politika péče. Velmi alarmující informací je, že počet nepřijatých přihlášek dětí do školek se mezi lety 2000 a 2006 zpětinásobil. Zuzana Uhde připomíná: „současná vládní koncepce se soustřeďuje na možnosti komerčního zajištění péče a zcela opomíjí nutnost podpory a rozvoje jak kvality, tak dostupnosti veřejných institucí péče o děti – jeslí a školek.“ Komerční zařízení péče, ať už se jedná o soukromé či firemní jesle a školky nebo vzájemnou rodičovskou výpomoc, budou vždy pouze doplňkovou službou a nikdy nepokryjí celou poptávku.

Kniha zasvěceně kritizuje současnou rodinnou politiku v České republice a přináší inspirativní příklady ze zahraničí. Nezbývá než doporučit naším politikům a političkám a zástupcům a zástupkyním Ministerstva práce a sociálních věcí, aby si knihu přečetli a její potenciál využili. Pokud se tak nestane, budou muset matky s dětmi hledat útočiště v zahraničí, rodit v České republice se jim totiž nevyplatí.

Knihu Práce a péče: Proměny „rodičovské“ v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie, SLON, 2009 si můžete půjčit v knihovně Gender Studies nebo zakoupit v internetovém knihkupectví.