[ 9.2.2009, Marta Kolářová ]

Asi třicetičlenná skupina barevně oděných Brazilek všech možných odstínů pleti přichází před podium se zpěvem a zběsilým boucháním do vlastnoručně vyrobených bubnů. Na hlavách některých z nich se skví „paruky“, které při bližším pohledu odhalí plastové kelímky, nabarvené do křiklavých odstínů a rozstříhané tak, že vytváří tvar afro účesu. Snažím se porozumět alespoň mezinárodním slovům typu sexismus, ženy a feminismus, která vykřikují, ale jinak mi kontext uniká. Ale to vůbec není na škodu, energie, kterou jejich výrazné vystoupení vytvářelo, mě strhla do víru silných emocí spojených s globální feministickou solidaritou.

Konečně jsem tu, na World Social Fóru v Belému u ústí Amazonky, úplně zpocená z extrémního teplotního přechodu a se spálenou bílou zimní kůží, ale šťastná sedím na tříhodinovém bloku věnovaném ženským aktivitám z celého světa organizovaném skupinou World March of Women.

Světové sociální fórum (WSF) je platformou pro setkávání různých alter-globalizačních uskupení, ať již ve formě globálních sítí aktivistů nebo mnoha lokálních hnutí typu brazilských bezzemků. Světové fórum se odehrává každoročně, převážně v Brazílii, kde v roce 2001 v Porto Alegre vzniklo, ale přeneslo se i do Asie a Afriky. Inspirovalo také utváření kontinentálních, regionálních a národních sociálních fór. Světové sociální fórum se pořádá symbolicky v časové paralele ke Světovému ekonomickému fóru v Davosu, kam se v lednu slétává globální ekonomická a politická elita. Sociální fóra charakterizuje slogan Jiný svět je možný, který má poukazovat na alternativní možnosti utváření globálního světa a pozitivní projekty globalizace ve formě spolupráce a solidarity zdola organizovaných skupin. WSF můžeme chápat v širším rámci celosvětového alter-globalizačního hnutí, ovšem zde je důraz položen právě na alter nikoli anti, tedy protest proti globalizaci, korporacím a mezinárodním institucím, který v minulosti nabýval i konfrontačních forem. Sociální fórum je oproti tomu klidným, mírumilovným prostorem, kde se především diskutuje a navrhují se alternativní projekty a globální spojenectví. Letošní setkání bylo věnováno kromě globální finanční krize především otázkám klimatických změn, globálního oteplování, což bylo případně spojeno s tematikou odlesňování amazonského pralesa, snahami na jeho záchranu a silnou účastí původních obyvatel.

Jakou to má ale souvislost s ženami, genderem a feminismem? Jednak se fórum definuje určitými principy, které mimo jiné prosazují důstojnost a rovnost genderovou, rasovou, etnickou, generační a sexuální, a eliminaci veškeré diskriminace. A jednak ženská hnutí a feministická uskupení (zejména regionálního latinoamerického významu) považují fórum za významný a nezbytný prostor pro síťování a debaty jak v rámci globálního/internacionálního feministického hnutí, tak i s dalšími hnutími zdola, která usilují o rovnost a svobodu.

Nicméně ani sociální fórum se nevyhnulo vnitřní feministické kritice, která dříve zaznívala jak od samotných aktivistek, tak i od akademiček analyzujících začlenění genderu jako tématu na tomto setkání. Například Catherine Eschle v roce 2005 upozorňovala na to, že Deklarace fóra sice kritizuje globální systém založený na sexismu, rasismu a násilí a projevuje se zde diskurs „intersekcionality“ (prolínání různých nerovností), přesto si feministky stěžovaly, že genderová témata byla marginalizována a že intersekcionální zaměření zastínily třídně orientované debaty. Feminismus se projevoval jen v panelech, kterých se přímo účastnily feministické skupiny.

Z perspektivy toho, co jsem stihla vidět na letošním fóru, bych tuto kritiku velmi zjemnila nebo ji možná úplně odmítla, kdybych byla schopna navštívit všechny panely a aktivity. To ovšem nebylo možné, neboť ve čtyřech dnech probíhaly stovky paralelních diskusí, kterých se jednak nedalo účastnit z důvodu obrovských vzdáleností mezi jednotlivými místy konání, ale také kvůli jazykovým bariérám. Anglicky mluvících participantů byl v Amazonii jen zlomek (asi deset tisíc ze sta tisíc) a menší sekce v portugalštině nebyly překládány do angličtiny ani španělštiny. Brazilská organizace tak projevila brazilskou (a potažmo portugalskou jazykovou) hegemonii, kterou lze ovšem v regionálním kontextu chápat. Z těchto důvodů jsem navštěvovala buď jen anglicky nebo španělsky avizované semináře a diskuse, ani tady však nebyl vždy samozřejmostí simultánní překlad z portugalštiny.

I přesto si dovolím tvrdit, že letos se feministkám podařilo jednak organizovat autonomně a zároveň proniknout do širších panelů i jiných hnutí, kde jednak dosáhly vyrovnaného složení mluvících účastniků z hlediska pohlaví, ale také se feminismus rozhodně nenechal zastínit a uzemnit jinými tématy. Latinoamerické feministky z Articulación Feminista Marcosur bylo možné spatřit snad na všech anglicky mluvících panelech, alespoň na všech těch, které jsem navštívila. Považuji to za úspěšné prosíťování s jinak orientovanými hnutími (environmentálními jako třeba indické CACIM nebo obecně globálně radikálními jako americké Global Commons) a zároveň v určitém smyslu za gender „mainstreaming“ – prosazení feministické perspektivy do obecnějšího uvažování o alternativách ke globálnímu uspořádání.

Na druhou stranu je pravda, že když se diskutovaly nerovnosti na samotném fóru, tak o ženách jako menšině nepadlo ani slovo, za to byly napadány zejména třídní a kulturní bariéry pro účast. Zejména lidé z místních slumů, které zasahovaly těsně k branám univerzity – místa konání akce, se pravděpodobně fóra účastnili maximálně jen jako pouliční prodejci vody a občerstvení. Kontrast klidného čistého prostoru univerzity se stánky se suvenýry a chudých polorozpadlých zákoutí favelas (nejchudších čtvrtí), kam se nikdo z účastníků, zejména těch bílých, neodvažoval vstoupit, přímo bil do očí. Stejně tak nelze mluvit o rovnoměrně rozložené participaci lidí celého světa. Je to hezká idea, ale samozřejmě zde převládali z těch chudších místní a účastníků ze vzdálenějších lokací (Evropa, Asie) bylo jako šafránu. Přiletět sem si mohli dovolit především tací, jimž cestu zafinancovala akademická instituce (jako my) nebo bohatší nezisková organizace.

Ale zpět k feminismu. Tady celosvětová diverzita rozhodně nechyběla, zejména co se týče mluvčích. Na zmiňované debatě promluvily ženy z velmi různých kulturních okruhů a tematizovaly především problémy, kterým čelí ženy v jednotlivých typech společností. Například mladá aktivistka z Kurdish Network zahajující diskusi mluvila jednak o domácím násilí a objektifikaci žen zejména ve válečných konfliktech, také ale zdůraznila aktivní roli žen v boji, například v hnutí za osvobození žen v Kurdistánu a kampani proti kamenování žen v arabských zemích. Účastnice z Amazonie zase rámovaly ženská témata do environmentálních otázek, agrobyznysu a práv tradiční populace na půdu. Zdůrazňovaly zejména ženskou práci a ženské vědění o zdraví a různých rostlinách. Popisovaly negativní dopady neoliberalismu a volného obchodu na rozklad jak biodiverzity, tak i rozpad komunit charakterizovaný vysokou nezaměstnaností, chudobou a negramotností, která dopadá více na ženy.

Mluvčí z Turecka se velmi ostře postavila proti genderově nevyrovnané mezinárodní dělbě práce a kapitálové akumulaci, kterou spojovala s příkladem násilí na ženách (v muslimských zemích zejména vraždám žen kvůli cti rodiny), které chápala jako prostředek udržování patriarchátu a neoliberalismu. Řekla: „neoliberalismus potřebuje fundamentalistické praktiky zaměřené proti ženám k ustavení svých politik“.

Černoška z Jižní Afriky hovořila o kolonialismu a apartheidu, proti kterým vždy bojovali muži a ženy společně. V této zemi platí v poslední době také progresivní legislativa zejména co se týče potratů a homosexuálních svazků, a v parlamentu zasedá více jak 50% žen. Přesto to lze asi těžko charakterizovat jako feministický ráj, neboť Jižní Afrika se potýká zejména s  problémem HIV/AIDS a chudobou, které nabývají stále více ženské tváře.

Účastnice z afrického Konga také nevykreslovala moc pěkný obrázek – ženy jsou oběťmi ozbrojených konfliktů, nucené migrace a všech možných forem násilí na ženách (nucené manželství, znásilnění, polygamie, pohřbívání zaživa apod.). Tuto smutnou řeč ovšem vykompenzovala závěrečnou písní ve svém mateřském jazyce, ke které se sborově v refrénu přidala s tancem většina přítomných.

Samotná pořádající organizace World March of Women letos slaví 10 let od svého v vzniku v kanadském Montrealu. Již v roce 2000 rozšířila svou působnost a uspořádala první globální akci, která přispěla k rozvíření vln feministického internacionálního hnutí, na němž dnes participují ženské skupiny ze 70 zemí. WMW se definuje feministicky, anti-kapitalisticky a anti-imperiálně a podporuje ženské skupiny organizované zdola.

V podobném duchu se nesl i panel s názvem Feminist Dialogues, kterou pořádala latinoamerická Articulación Feminista Marcosur (AFM). I zde se projevilo velmi barevné (doslova) složení žen: Palestinka popisující situaci žen v aktuálním konfliktu v pásmu Gazy, Indka hovořící o protestu bezzemků a žen z kasty nedotknutelných proti globalizaci, Brazilka o genderových dopadech finanční krize atd. atd.

Hlavní pořadatelku, peruánskou feministickou socioložku Ginu Vargas z AFM, jsme pak potkávali na dalších, na feminismus nezaměřených diskusích, kam ale jasně vnesla svou výraznou genderovou agendu.

Za sebe musím konstatovat, že s prezentací feministické tematiky na letošním fóru jsem více než spokojená, jen mě mrzí, že jsem se nemohla zúčastnit mnoha dalších diskusí a workshopů, které se týkaly i jiných genderových témat (například o globálním spojenectví sexuálních pracovnic nebo o tématizování maskulinit s muži o genderové rovnosti). Domnívám se také, že jeden hrot kritiky fóra spočívající v tom, že jde o diskusní klub nemající vztah k reálné politice, přítomné feministické aktivity otupují velmi jasně patrným faktem, že za těmito diskusemi stojí opravdu hustě protkaná síť mnoha organizací a skutečně každodenní zápas s realitou globálních nerovností.

Pozn.: Díky dr. Markovi Hrubcovi a Centru globálních studií za podporu cesty.