 |
|
 |
Své malé děti bych na dlouhodobé hlídání nesvěřila nikomu, kdo nemá pedagogické vzdělání
[ 31.1.2009, Kateřina Karlinová
Rodičovství > Rodičovství
]
Před čtyřmi lety jsme se přestěhovali z Prahy do městečka ve Středočeském kraji a kromě zařizování a běhání kolem nového bydlení, jsme ihned po nastěhování také usilovně běhali po všech státních školkách, které jsme v okolí měli, abychom v některé z nich umístili našeho čtyři roky starého syna Jakuba. Ale bohužel se nám to nepodařilo. Důvody byly všude stejné a notoricky známé - do školek se hlásilo mnoho dětí, přednost měli především děti z místa bydliště, děti starší a děti zaměstnaných rodičů - nejlépe obou.
Vzhledem ke skutečnosti, že jsem nakonec měla možnost částečně pracovat doma, celou záležitost okolo školky jsem už tedy dále neřešila a s Jakubem jsem začala navštěvovat různé kroužky, aby alespoň trochu zůstal v kontaktu s dětmi.
Po několika měsících jsem se doslechla o novém soukromém dětském centru, které bylo otevřeno shodou okolností nedaleko našeho bydliště a které hlídání dětí nabízelo. Baby centrum jsme navštívili a i přes skutečnost, že paní učitelky vlastně nebyly učitelky, ale nadšené podnikavé maminky, jsme se nakonec rozhodli, že Jakuba budeme vozit na tři dopoledne v týdnu. Celý první týden jsme čas strávený v tomto centru pomalu prodlužovali a přes občasné zakňourání jsme se během následujících dvou týdnů dopracovali k pravidelnému provozu. Kuba byl spokojený, že je mezi dětmi a já se přesvědčila o tom, že tři hodiny třikrát týdně je pro něho i pro mě tak akorát a že nám to vzájemně takto vyhovuje.
Problém se objevil zhruba na konci prvního měsíce, kdy jsem si poprvé syna vyzvedla s poměrně výrazným kousnutím na tváři. Paní učitelka mi to vysvětlila tím, že se kluci jednoduše pošťuchovali a že to takto dopadlo. Nechtěla jsem být příliš kritická, přece jen z vlastní zkušenosti jsem věděla, co děti umí a že se to prostě může stát, a tak jsem se jen snažila z Jakuba doma získat nějakou historku o tom, co se vlastně stalo, ale ten se nechtěl o tom vůbec bavit. Když se stejná situace znova opakovala o týden později, snažila jsem se pro změnu získat „nějakou historku“ od paní učitelky. Ale ta byla překvapená stejně jako já, protože ona si během hlídání údajně ničeho nevšimla.
A pak už to šlo s nadšením mého syna z kopce. Začalo ranní poplakávání, bolení bříška, přemlouvání a nakonec brečel pokaždé, i když jsem ho ze školky vyzvedávala a měli jsme odjíždět domů. Víkend na to jsme jeli nakupovat a cesta vedla náhodou stejným směrem jako cesta do baby centra, Jakub se rozbrečel a já nebyla schopna mu vysvětlit, že do školky nejedeme, že je sobota. Když jsem ho v ten okamžik viděla, rozhodla jsem se, že jeho docházku do tohoto soukromého baby centra ukončím, že to nemá význam. Při mé poslední návštěvě jsem se mimo jiné dozvěděla také to, že oním dítětem, které opakovaně kouše nejen mého syna, ale také ostatní děti, je vlastní dítě paní učitelky, které školku také navštěvuje. Od jiné maminky zase to, že oni také s docházkou končí, protože jejich dcera v minulém týdnu přišla odpoledne sama ze školky domů. Prostě bez povšimnutí odešla a paní učitelce to došlo až v momentě, kdy maminka volala a stěžovala si.
Nechci nikoho kritizovat, protože věřím, že baby centrum bylo určitě založeno s dobrým úmyslem a zcela určitě některým maminkám vytrhlo trn z paty svými službami, problém byl však v tom, že bylo provozováno maminkami, které měly pouze zkušenost s hlídáním svých dětí a dětí svých kamarádek. Za provozu se učily a sbíraly zkušenosti, což by v případě jiné profese určitě nebylo na škodu, ale rozhodně není dobré experimentovat v případě péče o malé děti a v práci s nimi.
Po prázdninách Jakub nastoupil do státní školky. Z počátku jsem měla velké obavy z toho, aby nejen na školku jako takovou, ale i na děti v ní zcela nezanevřel, ale díky paní ředitelce a paní učitelce se nakonec opak stal pravdou a Jakub chodil do školky strašně rád.
A když dneska projíždíme kolem domu, ve kterém je baby centrum provozováno, a já se ho zeptám, jestli si vzpomíná, jak sem chodil, tak se mu už ani moc vzpomínat nechce a odpoví jen, že vzpomíná a nic víc.
Nerada bych, aby toto mé vyprávění vyznělo jako paušální odsuzování všech soukromých zařízení péče o děti, to jistě ne, je to konkrétní zkušenost, která mě však ujistila v jediném, a to v tom, že bych své malé děti na dlouhodobé hlídání už nesvěřila nikomu, kdo by neměl pedagogické vzdělání a zkušenosti.
|
|
|
|
