[ 13.11.2008, Jitka Kolářová Kultura > Kultura a umění ]

„Naše kultura se čím dál víc bojí porodů, a zároveň se čím dál víc spoléhá na technologie. A tak vznikla představa, že čím víc technologie budeme při porodu využívat, tím bezpečnější porod bude. Ale to vždycky není nejlepší,“ říká Debra Pascali Bonaro rezisérka filmu Orgasmický porod (2008).

Jedenapůlhodinový dokument o orgasmickém porodu, tedy něčem, co uším běžného člověka zní téměř jako oxymoron, přivezla na ústecký Femina film jeho autorka Debra Pascali Bonaro.

Debra pracuje skoro 25 let v porodnictví, ať už jako dula, či jako propagátorka „přirozeného“ a „orgasmického porodu“. Ve Spojených státech je třetina porodů císařským řezem, a i ty nekomplikované porody probíhají pod lékařským dohledem, ženy jsou vnímány jako pacientky a porod jako nemoc. Režisérka se proto svým filmem Orgasmický porod rozhodla šířit jiné vnímání porodu. Snaží se v něm dokázat, že pokud se do porodu nezasahuje, porod probíhá v prostředí, které je rodičce příjemné a s lidmi, kterými se chce obklopit, může být proces rození příjemnou, ba sexuální záležitostí. Orgasmický porod totiž tvrdí, že porod je součástí ženské sexuality. A že je možné při něm prožívat intenzivní sexuální vzrušení.

Dokument zpovídá rodičovské páry, které přirozený či orgasmický porod absolvovaly, i odborníky a odbornice z oboru gynekologie, porodnictví či pediatrie. Porodní asistenktky, duly, ale i lékaři vysvětlují, jakou funkci mají při porodu hormony, že bolest je funkční součásti celého procesu, a že lékařské zásahy, jako epidurální anestezie či podávání léků na rychlejší rozšíření děložního hrdla způsobují více komplikací, než jich řeší.

Ačkoliv většina orgasmických porodů probíhala v domácím prostředí, neznamená to, že jde o obskurní amatérskou záležitost. Debra Pascali Bonaro a její kolegyně a kolegové, kteří orgasmický porod propagují, se opírají o řadu výzkumů a zkušeností z praxe mnoha lékařů a lékařek. Dochází tak k propojení vědeckých poznatků a lidského přístupu a respektu k přáním rodičky a jejího partnera či partnerky. Ve filmu se tak setkáváme s ženou, která po porodu přivítá své dítě tradičním maorským rituálem či s párem, který rodil své dítě na zahradní verandě svého domu.

Při orgasmickém porodu se klade důraz na smyslnost a intimitu místa, stejně jako na podporu rodičky ze strany jejího partnera či partnerky. Proto je škoda, že ve filmu bylo poměrně málo výpovědí mužů, ačkoliv hráli při porodu významnou a aktivní roli. Stejně tak problematické se může zdát vytváření hodnotového protikladu „porod doma“ versus „porod v nemocnici“. Ne každá žena se dnes rozhodne rodit doma, a přesto může být péče v porodnici skvělá a zážitek z porodu velmi intenzivní. To však říká i sama režisérka v následujícím rozhovoru: příjemné prostředí může poskytnout i porodnice, ale jde o to dát si s tím práci.

Ve filmu se kladl velký důraz na intimitu prostředí při porodu. Ovlivnila tedy přítomnost kamery při porodu tuto intimitu?

Protože jsem byla u stovek porodů, myslím, že už umím vycítit, co je vhodné a co ne. A tak jsem dokázala zůstat v dostatečné vzdálenosti a vybrat si takové úhly natáčení, abych porod nerušila. Zpočátku jsem se trochu bála, že rušit budu. Ale co mě ujistilo, že vše bylo v pořádku, bylo, když se mě po prvním porodu, který jsem natáčela, zeptali: „Točila jste to?“. Vůbec si toho nevšimli. Profesionální filmařské týmy jsme využívali jen na natáčení rozhovorů, porody samotné jsme točily jen malou kamerou – já a ještě jedna moje velice zkušená kolegyně. Z těch tmavých scén jste mohli vidět, že jsme při porodech nikdy kvůli natáčení neměnily osvětlení. Nechaly jsme to tak, jak si to přála rodička.

Máte zkušenost s porody svobodných matek? Film se soustředil hlavně na páry...

Ano, mám, spoustu, a rádi bychom je do filmu zahrnuli, ale bohužel žádná svobodná matka nás nenechala svůj porod natáčet.

Jak je myšlenka orgasmického porodu rozšířená? Učí se to v jiných zemích, nebo jde jen o americkou záležitost?

Nemyslím si, že by to byl americký koncept, myslím, že jde o ženská těla a ženskou sexualitu, a ta je všude stejná. Ale jsou místa, i v Evropě, která začínají myšlenku orgasmického porodu přijímat a začleňovat ji do prenatálního vzdělávání. Například v Rakousku a ve Francii. Jak cestuji s naším filmem, setkávám se s lidmi nakloněnými této myšlence skoro v každé zemi.

Kdy se objevil koncept orgasmického porodu?

Když se zeptáte našich babiček nebo prababiček, všechny rodily doma, takže tradice rození v nemocnicích je v historii porodů velice krátká. Ale poprvé jsme se o porodu jakožto součásti ženské sexuality doslechla někdy v sedmdesátých letech od psychologů zabývajících se sexualitou. A když jsme začali chápat roli hormonů při porodu, začalo být zřejmé, že to jsou tytéž hormony jako ty, které hrají roli v sexualitě. Takže o tom začalo psát hodně lidí, jedna z dul, kterou jste viděli ve filmu, byla průkopnice této myšlenky. Podtitulek mého filmu je „Nejlépe střežené tajemství“. To proto, že mnohé ženy, které orgasmický porod zažily, o tom nikdy nikomu neřekly. Považovaly to za něco divného. Takže teď, když film promítáme, za námi chodí spousta žen a říká: Hrozně moc děkuji za ten film. Nikdy jsem to neřekla ani svému manželovi.

Zkuste si sami představit, jak by to vypadalo, kdybyste dnes večer měli zažít něco velmi smyslného. Kde by to bylo, jak by to tam vypadalo, jaké zvuky byste chtěly slyšet, jaké vůně byste chtěly cítit. Vybavuje se vám obrázek nemocnice? Je před námi velká výzva – nechat volný průběh hormonálním procesům v těle rodičky. Ale ta výzva neznamená rodit doma, a ne v nemocnici. Neříkám, že příjemné prostředí v nemocnici vytvořit nemůžeme, ale musíme si s tím dát práci. Druhá výzva je nepoužívat při porodu léky jako epidurál, protože s ním orgasmus při porodu nezažijete.

Orgasmický porod (Orgasmic Birth), režie: Debra Pascali Bonaro USA, 2008