[ 15.12.2004, Alexandra Jachanová Doleželová Kultura > Kultura a umění ]

V rámci cyklu "Středy s gender: …z pohledu žen" byl promítán film Alice Nellis Výlet. Diskuze s Alicí byla velmi zajímavá a proto jsem se rozhodla požádat ji o rozhovor. Alici je třicet let, je vdaná a v Poděbradech má dvě sestry a maminku. Píše a točí filmy, někdy režíruje divadlo.

V našem filmovém cyklu "Středy s Gender: … z pohledu žen" byl promítán film Výlet, který jste nejen režírovala, ale napsala k němu i scénář. Co Vás přivedlo k napsání takového příběhu o mezilidských vztazích a kde jste brala inspiraci?

Inspirací, alespoň pro mě osobně, není většinou jen jedna konkrétní příhoda či pocit. U Výletu jsem nějaký čas přemýšlela o tom, napsat film o rodině, která se vzpamatovává ze ztráty milovaného člověka. Nemyslím tím ten první šok, spíš mě zajímalo, jak se tento "prostor" po jednom ze základních stavebních kamenů takové rodiny může zaplnit. Jestli se z něho stane jakási černá díra, která do sebe vtáhne i ostatní, možná jemnější, vlákna vztahů kolem a nebo jestli to může být prostor, na kterém se dá vybudovat něco nového, něco, co by třeba jinak - ve stínu výrazné osobnosti - nevzniklo.

Je paradoxní, že z takovéhle, vcelku pochmurné, otázky, se nakonec vyvinula téměř komedie, ale právě to je na inspiraci to zajímavé - často je to otázka, na kterou v danou chvíli odpověď ještě neznáme. A prací na takové látce ji můžeme pořádně prozkoumat a nakonec být i sami trochu překvapeni, kam jsme došli.

Věděla jste již před napsáním, co chcete filmem sdělit? Máte pocit, že film sdělil divákům to, co jste chtěla?

Nevím, jestli bych řekla, že jsem plánovala nějaké sdělení. Ale věděla jsem, kam by měl film vést. Měla jsem ho v hlavě víceméně složený, asi tak, jako příběh, který chcete někomu vypravovat. Některé situace a scény jsem viděla zcela jasně hned od začátku a po nich jsem se - jako po styčných bodech - posouvala kupředu.

Je těžké hovořit o divácích jako o něčem jednolitém. Ale při diskuzích s konkrétními diváky jsem měla pocit, že to, čím jsem se ve filmu zabývala, je jim blízké. Jejich reakce se mi zdály osobní a to je asi to nejdůležitější. Často se rozpovídali o svých vlastních zážitcích, o svých rodinách a podobných zážitcích a někde tam, uprostřed těchto debat je asi cíl toho, co dělám - komunikovat o věcech, o který se příliš nemluví a obzvláště ne s těmi, kterých se týkají.

Jak probíhal výběr herců hlavních hrdinů a hrdinek? Theodoru Remundovou a Ivu Janžurovou jste obsadila již ve svém filmu Ene Bene. Vybrala jste si do svého filmu Výlet tyto herečky spolu se Sabinou Remundovou, protože jsou ve stejném příbuzenském vztahu jako ve filmu i ve skutečnosti? Přidaly do filmu Výlet tyto herečky nějaké vlastní zkušenosti či nápady?

Výběr byl pro mě v tomto případě velmi lehký. Ve spolupráci s Theou a Ivou jsem pokračovala velmi ráda a plán přibrat k nim Sabinu jsem měla už ve chvíli, kdy jsem psala scénář. Samozřejmě, že jsem byla ráda, že nemusím jejich "příbuznost" ve filmu nějak pracně dokazovat. Naopak jsem si mohla užít mnoha detailů jejich tváří, na kterých mě bavilo pozorovat podobnosti a rozdílnosti v rámci jedné rodiny. Každá jsou jiná a to mě na nich přitahuje.
To, že herec do filmu přináší své zkušenosti a prožitky, je zcela přirozené. To je nedílná součást jeho práce - pokud ji má dělat opravdově. Jde o to, v jaké formě a na jaké úrovni se to odehrává. Co se týče scénáře, jsem většinou dost autokratická. Ale dobrý herec dokáže do filmu nebo divadla vnést mnohé i bez toho, že by musel nutně měnit text nebo situace.
Vzhledem k tomu, že jak Ene Bene, tak Výlet neměly jen jednoho hlavního hrdinu, bylo pro mě důležité udržet rytmus, strukturu a vzájemné vztahy několika postav v rovnováze. Proto jsem místo improvizací spíše vedla herce k tomu, aby své nápady a originalitu používali spíše v nadstavbě nad daným scénářem.

Bylo pro Vás již jednodušší po úspěchu filmu Ene Bene, točit film Výlet? Mohla jste již počítat s jistou přízní publika?

Pozice režiséra, který točí svůj druhý film je jiná, ale neméně zapeklitá než pozice debutanta. Kdekdo o vás už ví, někteří se na další film velmi těší, ale hlavně nyní už se od vás něco očekává. Ti, co vám fandí, očekávají úspěch, ti, kterým se vaše práce nelíbí, očekávají, že se potvrdí jejich stanovisko a váš film propadne. Takže náhle je zátěž ze zcela nové strany.

U prvního filmu jste na čistém poli, nikdo nečeká nic a můžete jen překvapit. Druhý film má potvrdit, jestli to poprvé nebyla náhoda a i kritika bývá už tvrdší.

Ve filmu Výlet se hodně projevuje odcizení dcer a matky. Vybrala jste si toto téma, protože si myslíte, že je to obvyklé?

Myslím, že odcizení ale zároveň také otázka hledání nových vztahů mezi generacemi je nejen obvyklé, ale do určité míry i nutné. Spolu s tím, jak člověk dospívá a mění se, musí se měnit i vztahy a pokud tento přechod neproběhne přirozeně a plynně, je často nutná fáze odcizení, aby se rodiče a děti mohli navzájem znovu poznat, nyní již v nových rolích. Nebezpečí ovšem často hrozí v tom, že odcizení není jen dočasné. Že to není jen doba, kdy si mladý člověk jaksi "nerušeně" snaží vybudovat svůj vlastní svět, aby byl na konfrontaci s rodiči z pozice "nově dospělého" lépe připraven. Někdy se stane, že člověk vhodnou dobu na to, znovu se svým rodiči seznámit, prostě propásne.

Při diskuzi po promítání Vašeho filmu jste zmínila, že se Vás často ptají jak se cítíte jako žena režisérka. Vaší odpovědí bylo, že nevíte jaké to je být mužem režisérem. Já bych se ráda zeptala, co pro Vás znamená být ženou. Co si představíte pod pojmem ženství a ženskost? A jestli se cítíte jako žena režisérka nějak zvýhodňována či naopak?

Být ženou pro mě znamená být sama sebou. Nesnažit se být někdo jiný. Nesnažit se hledat důležité věci a odpovědi na otázky ve svém okolí - ať už mužském nebo ženském. Vzhledem k tomu, že jsem žena, tak to, co najdu v sobě, bude nutně ženské. Spíš jde o to, nebát se určitých paradoxů, které si mohou vnějškově odporovat. Jako žena mohu například toužit po dítěti, ale zároveň mohu toužit po svobodě, nebo po tvorbě, i když tyto kombinace jsou některými tradičními modely zavrhovány nebo vylučovány. Myslím, že ženskost se nemusí projevovat jednostranností. Nemusí to znamenat jen něžnost nebo třeba intuitivnost. A nebo naopak absolutní rovnost s mužstvím. Věřím, že ženskost má tisíce podob a žádná žena, která se bude chovat přirozeně a nebude se bát přiznat si své, často protichůdné, přání a ambice, nebude neženská. I kdyby tou ambicí mělo být vzpěračství kombinované s zálibou v zavařování.

Ve filmu se hodně zabýváte vztahem mezi mužem a ženou, změnil se během psaní scénáře a natáčení filmů Ene Bene a Výlet nějak Váš pohled na toto téma?

Vnímání vztahu mezi mužem a ženou a jeho stále znovuobjevování je téma a práce na celý život. Mění se nejen konkrétními zkušenostmi a empirickým zkoumáním, ale i věkem a náhodou. Můj pohled po tomto tématu pokukuje stále a čím více se jím zabývá, tím méně si připadá objektivní.

Výlet nahlíží na svět a partnerské vztahy ženskýma (Vašima) očima. Myslíte, že mužské a ženské světy jsou v pohledu a vnímání citových a milostných vztahů rozdílné?

Pohled každého člověka je daný okolnostmi, charakterem, podmínkami - prostě mnoha faktory. A samozřejmě jeden z nich je to, jestli jste žena nebo muž. Věřím, že je to faktor důležitý, ale nikoliv jediný. Pro ženu a muže je vnímání vztahů do určité míry nutně rozdílné díky jasným rozdílnostem například v otázce dětí, společnského vnímání, tradice, nebo i věkových skupin. Ale stejně důležté rozdíly najdem kupříkladu mezi jinak sociálně postavenými jedinci stejného pohlaví.

Ale v zásadě mám pocit, že ženy se city zabývají víc. Alespoň vědomě. Paradoxně je možné, že zatímco se ženy city ZABÝVAJÍ, mluví o nich, snaží se je řešit apod., muži jsou jimi často velmi OVLIVŇOVÁNI, aniž by si to uvědomovali a byli pak aspoň následně schopni své určité chování nebo rozhodnutní analyzovat.

Při debatě o filmu se mluvilo o postavě Pavla (Igor Bareš). Tereza Brdečková přiznala, že podle postavy Pavla by poznala, že film natočila žena. Jak se na tuto postavu díváte Vy? Brala jste Pavla jako "ideálního manžela"?

Mám tuto postavu ráda, ale ideálního manžela si přeci jen představuji jinak. Manženství pro mě znamená území intimity, a to hlavně duševní. A o tu tahle postava zase tolik nebojovala. Vím, že je to práce vždy pro dva, ale někdy je stejně těžké být ten "zlobivý" jako ten "hodný". Důležitá je odvaha ke komunikaci, a ta této postavě až do určité, velmi extrémní chvíle, chybí. Asi by mi bylo milejší, kdyby mi manžel dokázal to, že se mu mé dlaždičky nelíbí, říci i bez toho, že si najdu milence, hystericky mu to oznámím a sjedu s autem ze silnice do kukuřičného pole.

Jak je to s manželem Ilony (Jiří Macháček). Jak toho vnímáte?

Je to člověk, který se dostal do území "jiné rodiny". Žije v době, kde se zpoza dveří vynořují babičky a tchýně. Kde se většina rozhodnutí odehrává zřejmě bez něho a tak i jeho pozornost k manželce, která je součástí tohoto klanu (a díky tomu jaksi mezi dvěma ohni) pomalu uvadá. Nemusí to být z nelásky. Často to může být odraz toho, jak žena vnímá sama sebe. Ilona se v téhle fázi života příliš ráda nemá a to často může ovlivnit i chování partnera.

Vedle režie filmů děláte také režii divadelních her (Perfect Days). Která režie Vás více baví a jaký je hlavní rozdíl mezi režírováním filmu a divadelní hry? Co Vám imponuje na divadle a co na filmu?

Divadlo je po divokosti a technické náročnosti filmového natáčení jakýsi příjemný azyl. Člověk si myslí, že si tam užije tepla a klidu. Samozřejmě do toho pak zahučí a je to stejně divoké jako to filmování. Takže potom se zase uchýlí k autorkacii filmového režiséra, schovaného ve sřižně před rozbouřenými city živých herců. Zkrátka, zdá se mi to jako docela zdravá kombinace. Divadlo a film jsou zcela jinak o témže. Takže moje city k nim jsou také rozdílné, ale podobně silné a nepoměřovatelné.

Děkuji.