[ 24.10.2008, Jitka Kolářová Kultura > Kultura a umění ]

V rámci letošního Femina Filmu se promítal i snímek Fotbal pod dohledem, který se kromě hlavního tématu festivalu – ženy a sport, dotýkal i dalších témat jako nerovné postavení žen a mužů a setkání dvou odlišných kultur. Dramatický boj o jeden přátelský fotbalový zápas začal nevinně: rozhovorem dvou přátel, Íránce a Němky, o tom, že Írán byl jednou z prvních zemí, které sestavily ženský fotbalový tým (psal se rok 1968), a že dokonce i dnes, přes zákazy islámského práva, v Teheránu takový tým existuje. A protože ona mladá Němka byla shodou okolností také fotbalistkou, zrodil se nápad jet do Íránu a zorganizovat tam utkání.

Dokument nás provází celým procesem příprav mače, kde velkou roli hrají ne sportovní, ale byrokratické překážky. Z přátelského utkání se totiž postupně klube politická záležitost, kterou je třeba když už ne zrušit, tak alespoň nejrůznějšími obstrukcemi znepříjemnit a ututlat. Do vstřícnosti mají daleko obě strany, německá i íránská. Ale zatímco v Německu se „jen“ nenašel nikdo, kdo by utkání podpořil (všichni tvrdí, že s myšlenkou souhlasí, nicméně hmotně ji nepodpoří), íránské velvyslanectví v Berlíně a pak i úřady v Íránu uplatňují klasické zdržovací taktiky, policejní dohled a pravděpodobně i nátlak na íránskou fotbalovou asociaci, která se zpočátku uvolila zápas zaštítit. Stejné je to s dresy: ženské úbory s dlouhými rukávy a nohavicemi a se speciálním dobře držícím šátkem měly být dodány, ale vypadá to, že nebudou. A ačkoliv si mladé Iránky vytiskly propagační plakáty, nikde žádné nesmí viset. Nakonec se ale přece jen vše k dobrému obrátí a zápas je odehrán. Dokonce se strhne v malou spontánní manifestaci, když skupinky žen na tribunách začnou skandovat hesla o tom, jak je íránský režim utiskuje. Přítomnost kamer ale pravděpodobně zabrání nějakému zásahu ze strany policie.

Kromě této „makropolitické“ úrovně se ale dokument zabývá každodenností fotbalových hráček z obou zemí. Němky (kde je ale mimochodem kolem poloviny Turkyň) mluví o tom, jaké je to hrát s ženami a s muži, mluví o tom, co pro ně znamená fotbal, ale i žertují o své sexualitě. Iránky řeší jiné věci – pro ně je fotbal také důležitý, ale nemohou se mu plně oddat: pro ženy v Íránu neexistují možnosti, jak oficiálně tuto hru hrát, ženy mají dokonce zakázáno chodit na stadiony: prý jim tam hrozí nebezpečí. Od koho, to už režim neříká.

Bylo zajímavé sledovat, jak se dívky vypořádávají s povinností zahalovat se. Jedna mladá Iránka odmítá (především právě na sport) nosit šátek, ale protože tím riskuje postih, pečlivě si naráží kšiltovku do čela a teplákovou bundu zapíná až ke krku, aby vypadala jako chlapec.

Dalším momentem je existence generace „matek fotbalistek“. V Íránu v roce 1968 vzniklo ženské fotbalové družstvo (prý druhé po Itálii), ale krátce nato přišla islámská revoluce a s ní, vedle dalších ženských práv, padla pro ženy i možnost hrát fotbal. Dokument ukazuje jednu takovou bývalou fotbalistku, shodou okolností matku jedné ze současných hráček, jak si se svou dcerou kope míčem v prašných ulicích Teheránu.

Tady můžeme srovnávat míru podpory ženského fotbalu v obou zemích. Tým žádal o podporu v Německu, ale žádnou nezískal. Podle slov autorů filmu, kteří dokument na Femina filmu představili, má být právě natočený dokument formou získání peněz na pokrytí nákladů na zápas. V Íránu dokonce nic jako „ženský fotbal“ oficiálně neexistuje, a možnosti sportovního vyžití pro dívky jsou velmi omezené. Nemají hřiště, a tak si kopou na ulicích nebo v parcích. Přitom v Íránu stojí mamutí stadion Azadi, který se svou kapacitou 100 tisíc míst patří k největším stadionům světa. Přístup ale na něj mají jen muži...

Dokument byl nakonec střízlivým popisem uskutečnění velkého snu. Přes množství překážek se podařilo, o co oba dívčí týmy i jejich přátelé usilovali. Také dal nahlédnout pod pokličku do dění v íránských ulicích a domech. Ačkoliv zápas nebyl nijak avizován, do publika přišlo přes tisíc žen, z nichž mnohé vyjádřily svou nespokojenost s režimem. Nezbývá než doufat, že vlastní aktivitou a cílevědomou snahou lze malými krůčky měnit když ne svět, tak aspoň krátké úseky lidských životů k lepšímu. Aspoň takové se mi zdálo hlavní poselství Fotbalu pod dohledem.

Fotbal pod dohledem (Footbal Under Cover), režie: David Assmann a Ayat Najafi, Německo/Írán 2008