[ 16.10.2008, Linda Sokačová Média > Média ]

Režisérky a scénáristky dokumentu Jana Paktová a Tamara Wölfelová vypráví příběh sochařky Marie Uchytilové, kterou natolik zasáhla tragédie v Lidicích a především osud lidických dětí, že se rozhodla pracovat na sousoší, které by tuto událost připomínalo dalším generacím. Dokument pracuje s malými dějinami, tedy s vyprávěním rodinných příslušníků umělkyně, ale i se svědky a přímými účastnicemi lidické tragédie, která se odehrála 10. června 1942 a která Marii Uchytilovou poznamenala na celý život. V Lidicích bylo po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zavražděno nacisty 173 mužů, děti byly odděleny od svých matek, 82 jich bylo usmrceno v pojízdných plynových komorách a 9 posláno na převýchovu do Německa. Nevidíte žádná zprostředkovaná svědectví, nečtete odborné historické knihy, ale vidíte a slyšíte vyprávět ženu, které při akci nacistů zahynula dcera, nebo ženu, která byla ve svých 10 letech dána na převýchovu do Německa. Podobně silně působí i vyprávění dcery Marie Uchytilové a jejího muže. Dcera vypráví o tom, jak rodiče svůj život podřídili unikátnímu sochařskému projektu, oba v podstatě 10 let pracovali 12 – 18 hodin denně a ona žila u svých prarodičů. Nezazní však žádné odsouzení, spíše pochopení, ke kterému možná pomohly i verše, které umělkyně v průběhu svého života psala a ve kterých vyjádřila svou lítost nad tím, že se dceři nevěnovala více. Jak zaznělo v dokumentu, Marie Uchytilová se „svému dílu obětovala“. Jak však filmový dokument postupuje, výpovědi ztrácí na „síle“ – nejde však o jejich obsah, zásluhu na tom má spíš velmi konvenční dokumentární vyprávění a až příliš časté patetické záběry – dítě podávající ruku svému rodiči u sousoší lidických dětí, květina nesená k památníku apod. I když obsah dokumentu především k jeho konci podobná klišé přehlušují, stojí za shlédnutí. Hlavně proto, že přináší ne příliš známá svědectví o Lidicích a osudech lidí, které nenávratně celá událost ovlivnila.

Česká republika, 20 minut, scénář a režie: Jana Patková a Tamara Wölfelová

Anotace dokumentu: Když skončila druhá světová válka, bylo Marii Uchytilové dvacet let. Ve svém denníku vzpomíná, jak radost z konce války neustále tlumily další a další zprávy o hrůzách, které se udály. Zraňoval ji především osud lidických dětí, které byly nejprve odděleny od rodičů, a pak úředně popraveny. A tak začala práce na sochařském díle, kterému podřídila celý svůj život. Komunistická ideologie ale nepřipouštěla nářky a svou roli sehrála i závist, takže sochařka tvořila bez vidiny jakéhokoli honoráře. Osm až dvanáct hodin denně pracovala ve svém ateliéru. Když kvůli zdraví musela snížit intenzitu práce, pomáhal jí její manžel. Autorky dokumentu, Jana Patková, Tamara Wölfelová a Vlaďka Svobodová-Potůčková svůj projekt rovněž musely hradit zcela ze svých zdrojů. A snad právě proto se jim podařilo vystihnout tvůrčí posedlost, která sochařku poháněla. Zdroj: www.feminafilm.cz.