[ 30.9.2008, Alena Králíková Rovné příležitosti > Rovné příležitosti ]

Laura Harper je ředitelkou pro veřejnou politiku organizace Maine Women’s Lobby. To bylo jediné – vedle upřímného doporučení od Dana Shagouryho ze Senátu státu Maine – co jsem o Lauře s prvním poslaným emailem věděla… Naštěstí ale žijeme v době „globální vesnice“, kdy na internetu najdeme všechno, často i to, co bychom nečekali. A to se v případě Laury Harper a ženské lobby v Maine potvrdilo – na stránkách její organizace lze totiž najít neskutečné množství informací o tom, čeho ženy ve státě na severovýchodu USA za dobu existence své „lobby“ dosáhly. Dozvědět se ale přímo od ní, čeho si na organizaci cení, je přece jen zajímavější.

Na svém webu Maine Women’s Lobby zmiňuje celou řadu úspěchů v různých oblastech – kterých z nich bylo podle vás nejobtížnější dosáhnout?

Musím přiznat, že je to velmi obtížná otázka, protože dědictví Maine Women’s Lobby je stejně staré jako já. Povedlo se jí dosáhnout mnoha průlomových věcí ještě v době, kdy jsem byla na základní škole! Pokusím se vám odpovědět, ale budu stavět hlavně na zkušenostech, kterých jsem nabyla za dva roky v organizaci.

Jedním z opravdových úspěchů byl podle mě podíl na vzniku zákona, který pozměnil legislativu týkající se tzv. stalkingu (pronásledování). Jeho návrh vzešel z úžasné práce, kterou odvedla naše koalice spolu s představiteli ministerstva spravedlnosti. Cílem bylo nejen aktualizovat zákon, aby lépe reflektoval moderní technologie využívané pachateli ke sledování svých obětí, ale také aby umožnil soudům zvážit více faktorů při posuzování typu trestného činu. Vzhledem k tomu ale, že vězení v Maine jsou přeplněná a zákon předpokládal finanční náklady související s vězněním osob usvědčených ze stalkingu, jeho přijetí bylo odloženo. Návrh byl předán výboru odpovědnému za rozpočet, kde ležel až do konce zasedání zákonodárců. Z důvodu nedostatku prostředků jsme byli přinuceni návrh upravit a odstranit části, které by soudům umožnily lépe posoudit typ trestného činu. Byli jsme sice zklamaní, ale nakonec se nám podařilo zákon prosadit v novém znění a dosáhnout jeho přijetí (najdete jej zde: janus.state.me.us).

Kterých úspěchů si – je-li možné to říci – ceníte nejvíc a proč?

Přiznávám, že najít odpověď je ještě těžší než u předchozí otázky. Existuje totiž tolik zákonů, u jejichž přijetí Maine Women’s Lobby stála, s nimiž jsem vlastně vyrostla a jež jsou už součástí naší kultury, že je považuji za samozřejmé. Nedovedu si například představit, že bych dnes žila a pracovala bez povinného školení k sexuálnímu obtěžování nebo nároku na nemocenskou. Ohlédnu-li se ale přesto za úspěchy naší třicetileté existence, musím se vrátit k přijetí návrhu zákona o sexuálním obtěžování v roce 1991. Ten požaduje po zaměstnavatelích, aby na pracovišti zveřejnili definici sexuálního obtěžování spolu s radami, co dělat v případě, že je zažijete. Zároveň ukládá pravidelná každoroční školení k sexuálnímu obtěžování. Nedovedu si představit, kde bych dnes byla, kdybych tehdy (před schválením zákona) nastoupila do zaměstnání, kde bych denně čelila nepřátelskému prostředí, sexuálním návrhům nebo nežádoucím dotekům. To neznamená, že bych obtěžování v práci nikdy nezažila – ale když ano, věděla jsem, že je tu zákon a co mám dělat. Měla jsem možnost informovat svého nadřízeného a být si jista, že se to znovu nestane.

Můžete prosím přiblížit kampaně, na nichž jste se podílela, tj. Maine Won’t Discriminate (Maine nediskriminuje) a March for Women’s Lives (Pochod za životy žen)?

Ještě předtím, než jsem začala pracovat v organizaci Maine Women’s Lobby a Maine Women’s Policy Center, jsem se podílela na řadě různých kampaní. Vždycky mě totiž zajímala politika a aktivismus – a to už od dětství: moje matka, která byla v šedesátých letech protiválečnou aktivistkou, mě vzala na první pochod za ženská práva, když mi bylo dvanáct.

V roce 2005 jsem byla členkou organizačního výboru kampaně proti diskriminaci s názvem Maine Won’t Discriminate, která měla podpořit nově přijatý antidiskriminační zákon. Zákon byl přijat na úrovni státu Maine a pozměnil znění zákona o lidských právech v tom smyslu, že zahrnul ochranu před diskriminací na základě sexuální orientace v oblasti bydlení, zaměstnání, úvěrů a vzdělání. Lidé, kteří byli proti přijetí zákona, sesbírali dostatek podpisů k tomu, aby prosadili referendum o případném „občanském vetu“. Řada nevládních organizací napřič celým státem Maine se spojila, aby se za zákon postavila, zajistila jeho zařazení do legislativy státu a tím podpořila tuto zásadní ochranu pro gay a lesbické občany a občanky Maine. Vedle toho, že jsem byla členkou výboru, jsem se také v Augustě podílela na přípravách kampaně – od podpisových archů, přes průzkumy až po komunikaci s občany.

V roce 2004 jsem pracovala pro organizaci Planned Parenthood of Northern New England jako její místní koordinátorka pro Maine. Součástí této práce bylo dát dohromady delegaci z Maine, která by se zúčastnila Pochodu za životy žen, který zmiňujete. Ten byl první obrovskou akcí na podporu reprodukčních práv od pochodu, jehož jsem se zúčastnila ve svých 12 letech! Naším cílem bylo dostat do Washingtonu, D.C. více než milion aktivistek a aktivistů, kteří by podpořili právo žen na svobodnou volbu. V Maine jsem měla na starosti koordinaci účastnic z vysokých škol, ženských skupin a dalších neziskových organizací, které nakonec odjely na pochod celkem v sedmi autobusech. Odhadujeme, že jen z Maine se této historické události zúčastnila téměř tisícovka lidí.

Jak vypadá současná legislativa týkající se násilí na ženách? Kolik azylových domů pro oběti násilí je v Maine a jak se pracuje s agresory? Jak vypadají zákony státu Maine ve srovnání s ostatními státy USA?

V loňském roce byly přijaty dva nové zákony: jeden týkající se hlavních agresorů/agresorek a další, který ustanovil domácí násilí jako trestný čin. Na prvním z nich se Maine Women’s Lobby podílela s cílem zavést legislativu, která znemožní zatčení obětí tím, že po strážcích zákona nejdříve požaduje vyhodnocení toho, kdo je hlavním agresorem či agresorkou v daných okolnostech domácího násilí. Spolu s dalšími spojenci jsme také podpořili legislativu – první svého druhu v USA – definující napadení v kontextu domácího násilí, dále vyhrožování násilím, zastrašování domácím násilím, stalking a domácí násilí ze zanedbání péče s tím, že všechny jsou klasifikovány jako trestné činy kategorie D (tj. s délkou odnětí svobody do jednoho roku). V Maine se potýkáme s dostupností služeb určeným obětem násilí: v současnosti máme v celém státě celkem deset azylových domů, tři domy s utajenou adresou a 60 lůžek přechodného ubytování.

Jak přistupuje k reprodukčním právům? Předpokládám, že i v Maine – stejně jako v řadě dalších států v USA i v Evropě – jde o téma, k němuž se nejen politici stále vracejí: jak tedy podporujete možnost volby?

Reprodukční práva jednoznačně podporujeme: jde o jednu ze základních součástí naší mise. Jsme členkami Maine Choice Coalition, kde mj. zasedám v řídícím výboru a podílím se na legislativních prioritách a plánování kampaní. Snažíme se udržet úspěchy, jichž jsme dosáhli, a při každém zasedání zákonodárců, kdy jsou předkládány návrhy proti svobodné volbě, usilujeme o jejich zamítnutí. Zároveň ale chceme jít dál. Nedávno jsme proto pracovali na zákonu, který měl státem hrazenou zdravotní péči rozšířit o potraty. Bohužel se nám to nepodařilo, ale budeme v tomto směru pokračovat, abychom zajistili, že potrat bude dostupnou volbou pro každou ženu bez ohledu na její příjem.

Zabýváte se také postavením žen na trhu práce – jaký je rozdíl v příjmech mezi muži a ženami v Maine a jaký v USA celkově? Pracujete v tomto směru se zaměstnavateli?

Rozdíl v příjmu žen a mužů v Maine se v poslední době zvětšil: na jeden dolar příjmu muže ženy vydělávají jen 76 centů. Na úrovni USA je to podobné: ženy dosahují 77 % výdělku mužů. I přes zákon o rovném platu (více najdete zde: janus.state.me.us) se nám nedaří propast mezi platy žen a mužů zmenšit. V současnosti jsme spolu s ministerstvem práce zapojeni do práce na strategii, která by umožnila blíže analyzovat faktory ovlivňující rozdíly v příjmech a navrhnout řešení. Dále zpracováváme materiál pro zaměstnavatele, který zpřístupní informace o nástrojích auditu příjmů, který byl vytvořen ministerstvem práce (můžete jej najít zde: www.state.me.us) a je snadným návodem, jak se bránit před platovými nerovnostmi na pracovišti. A do třetice jsme zapojeni do projektu Wage Project, který propaguje rovnost příjmů žen a mužů a mj. nabízí semináře pro ženy o tom, jak v zaměstnání vyjednávat o mzdě.

Zaměřujete se také na postavení žen v politice a rozhodovacích pozicích?

Jednoznačně ano. Posílení role žen ve veřejném prostoru je součástí naší mise. Chceme, aby bylo slyšet hlas žen; aby se mohly vyjádřit k věcem, které je osobně a politicky ovlivňují. Pravidelně pracujeme se studentkami škol různých úrovní. Často s sebou například studentky beru na zasedání zákonodárců, aby se prostřednictvím stínování dozvěděly více o legislativě státu. Každoročně organizujeme Den dívek v legislativní budově státu: přivedeme tam více než stovku čtrnácti- a patnáctiletých dívek, aby poznaly své zastupitele. Zúčastní se zasedání a dozví se například, jak organizovat tiskovou konferenci nebo jak vypovídat na veřejném slyšení.

Letos v létě a na podzim jsme v kontaktu s kandidáty a kandidátkami na pozice v orgánech státu a hovoříme s nimi o aktuálních tématech. Ta se týkají rodinné politiky, zdravotnictví, ochrany před diskriminací z důvodu péče o závislou osobu nebo práva na flexibilní pracovní uspořádání.

Odkud se vám daří získávat podporu na fungování vaší organizace?

Prostředky na naše aktivity získáváme jak z grantů od státu, tak mimo něj, ale nesmím opomenout štědré příspěvky od našich členek a členů. Stejně jako v případě jiných neziskových organizací, které fungují v zemědělských státech, je získávání financí občas opravdu velkou výzvou.