 |
|
 |
Je libo růžovou žehličku pro princezničku?
[ 8.9.2008, Markéta Štěpánová
Feminismy > Feminismus
]
Vychovávat dítě je velké dobrodružství. Je to zábavný proces plný objevování řady věcí, o kterých člověk bezdětný nemá ponětí. Mít dítě je i obrovská výzva. Na dětech se totiž mnozí z nás snaží uplatňovat své ideální představy o výchově, snažíme se aplikovat to, o čem jsme přesvědčeni, že je správné. Chceme dětem umožnit svobodné rozvíjení jejich schopností a dovedností a přirozeně nechceme, aby tomu kdokoli jiný zabraňoval.
Pokud chceme dostát svým ideálům, velice brzy po porodu se touto výzvou stane i boj s takzvanými genderovými stereotypy. Není to někdo, na koho si můžeme ukázat prstem, ale svobodnému rozvoji osobnosti jistě brání. Jedná se o společensky hluboce zakořeněnou představu, že člověku něco (ne)přísluší na základě jeho pohlaví. Odlišný přístup k oběma pohlavím je uplatňován již od raného dětství. Pokud tedy nechcete bojovat, pořádně se ujistěte, jestli se vám právě narodila holka, nebo kluk. A podle toho se nalaďte buď na růžový svět plný volánků, panenek, princezen, něhy, lásky, péče a pokory, nebo na svět modrý, který okupují auta, bojovníci a stavebnice, kde se válčí, soutěží a dobývá. V opačném případě se připravte na řadu absurdních situací, protože společnost na vás zatím připravena není.
Chtěla bych poukázat na genderově stereotypní chování k dětem v tom nejútlejším věku, vlastně už od narození do té doby, než přijde do kontaktu s institucionální péčí. V této době se totiž do výchovy nejvíce promítá to, co má zakořeněno v sobě každý a každá z nás, a nelze se ještě odvolávat na to, že naše dítě kazí škola či školka. Máte to takzvaně ve svých rukou. I tak ale sama mnohdy bezradně kroutím hlavou a vlastně nevím, co si počít. Rozlišování holčičího a klučičího světa se na mě valí ze všech stran a já se snažím tomu vzdorovat.
Mnohdy je absurdní už samotný důraz, který je kladen na rozlišování pohlaví dětí. Proč je tak důležité vědět, jestli je dítě hrající si s tím vaším na písku kluk nebo holka? Změní to nějak váš přístup k němu? Ano, změní. Naprosto odlišně se totiž díváte na kluka, něco jiného čekáte od holky. Proto vás tak rozhodí růžová barva u kluka, proto vám nějak nesedí, že si hraje s kočárkem. Kluci to mají v tomto věku těžší, protože není moc věcí, které holkám nepřísluší, zato pro kluky je toho zapovězeno dost. Nepřekvapí vás holčička v modrých kalhotách na motorce, ale dlouhovlasý kluk s panenkou v růžové sukni. Pohlaví dětí chceme při kontaktu s nimi znát, abychom věděli, co od nich můžeme čekat. Je to ale opravdu tak jednoduché? Můžeme od nich něco čekat na základě jejich pohlaví? Myslím, že ne. Myslím, že bychom neměli.
Začne to už tím, jak reagujete na informaci o pohlaví dítěte. Tak nějak „přirozeně“ se vám s klukem pojí to, že křičí („jako pořádnej chlap“), zatímco holčička pláče („něžně a roztomile“). Teď to asi trochu přeháním, ale předtím, než jsem se s tím sama setkala, bych také některé reakce rodičů, převážně matek, zařadila spíše do žánru sci-fi. Proklamace o tom, že „ten jejich Honzík je pořád tak špinavý, ale že s tím se nic nedá dělat, že je to čuně, protože to je přeci každej chlap“, jsou možná úsměvné, ale ve své podstatě děsivé. Protože jak to začne v porodnici, pokračuje to i dál. Pečlivě volíte barvu, aby náhodou nedošlo k záměně, necháte píchat holkám uši hned po narození, protože náušnice jsou přeci tím poznávacím znamením. Pokračuje to hračkami, se kterými přichází dítě do kontaktu. Do očí bijící segregace je dobře patrná v hračkářství. Není to nic podprahového, nikdo se netají tím, že existují „klučičí“ a „holčičí“ hračky, vždyť v obchodech to jsou oddělené části. A není tajemstvím, že hračky pro holky je připravují na oblast rodinného, domácího života, zatímco kluci se připravují na sféru veřejnou, učí se objevovat, zkoumat, stavět, bojovat. Pro holky tady pak máme dětské žehlicí prkno, smetáček a lopatičku, pro extrémně zručné a šikovné malý mixér od stejné značky jako má maminka (za téměř stejnou cenu, ovšem v barvě růžové).
Mohla bych pokračovat tím, jak na děti mluvíme, co od nich očekáváme, jaké chování a charakteristiky oceňujeme. To všechno je často ovlivněno jejich pohlavím a tím, jaké role jim společnost vtiskla. Ať už se na toto rozdělení rolí díváme jakkoli, když se nad ním člověk zamyslí, je těžké popřít, že děti omezuje. Nechme je vybrat si, s čím si chtějí hrát a jaké chtějí být, vždyť je to jejich život.
|
|
|
|
