[ 22.8.2008, Jiřina Šiklová Feminismy > Feminismus ]

Když jsem šla do školy, jen tři maminky prvňáčků byly zaměstnány. Jejich děti byly proto, že jejich matky musely pracovat, vedeny jako „sociální případy“. Když jsem maturovala, jenom tři matky nebyly zaměstnané. Pracovní povinnost žen i matek od dospívajících dětí byla samozřejmostí, která vyplývala také z nemožnosti uživit rodinu z jednoho platu. Postavení muže se z hlediska jeho ekonomické pozice změnilo nebo – chcete-li – oslabilo.

Když tehdy žena dosáhla kvalifikace řidičky tramvají, točily se o tom filmy. Moje generace s údivem sledovala Bohdalovou v Dámě na kolejích; Chytilová ve filmu O něčem jiném – tedy o zaměstnanosti žen – odhalovala nesmírně revoluční tematiku. Žena, která měla tehdy řidičák, byla nebezpečně emancipovaná. Zato jsme všechny dovedly šít na šlapacím šicím stroji a já navíc i stříhat.

Rok před maturitou jsem byla na brigádě na Slapech: v ubikacích v Rabyni byla jedna dívka přistižena v baráku pro naše spolužáky. Zůstala přes noc a hlášení o tom se dostalo jak k vedení školy, tak k rodině. Samozřejmě, že sex hrál v době dospívání i před půlstoletím důležitou roli, ale nepřiznávaly jsme to. Dokonce i ty, co se musely vdávat (potraty byly možné jen z přísně evidovaných zdravotních důvodů), prohlašovaly, že jsou panny.

A další postřeh: za knihami někde vzadu byla u nás schovaná knížka o pohlavním styku, kde byl vyobrazen i kondom (tehdy se mu říkalo primeros). Samozřejmě, že jsem ji vyhrabala a zase pečlivě uložila zpět. Před rodiči bych ji nečetla; a to jsme byli hodně liberální rodina!

My dívky jsme mezi sebou nikdy nemluvily o uspokojení ze sexu; pojem orgasmus byl většině neznámý. Nárok ženy na uspokojení ze sexuálního styku či právo na orgasmus, nebyl verbalizován. Sejně jako třeba feminismus, byl za minulého režimu na indexu i Sigmund Freud. Když byly jeho vybrané spisy znovu vydány někdy v roce l969 (záhy následoval zákaz jejich distribuce), bylo jeho učení neoficiálně přijímáno s větším očekáváním, než tomu bylo na Západě, kde již probíhala silná kritika jeho i jeho mnoha následovníků, a to nejen ze strany feministek. Jejich práce jsme ale tehdy nečetly. Jestliže pro tohoto proroka byla sexualita ženy terra ignota, tedy země neznámá, my, mladé ženy, jsme sice tušily, co krásného v sexu prožíváme, ale nemluvily jsme o tom. Ani v důvěrném rozhovoru. Kluci ano. Vím to, mám bratra. Když jsme se později přece jen někdy jedna druhé svěřovaly, vždy to bylo s pocitem, že se to nemá: že porušujeme určité tabu, platné pro všechny ženy.

To, co zde píši, je sice zážitek ženy z minulého století, ale ono 20. století skončilo teprve před osmi lety a já i moji vrstevníci se stále ještě pohybujeme po této zemi.

Přejdeme-li z postele k proměnám sociálních rolí muže a ženy, jsou změny a rozdíly ještě větší.

Jen namátkou: muž přestal být v posledním půlstoletí jediným a hlavním živitelem rodiny a většinou dnes očekává, že i jeho manželka bude pracovat. Objevem „Dobré A Neškodné Antikoncepce“ (zkratka DANA se opravu tehdy používala) muž postupně přestal rozhodovat o počtu svých potomků. Regulace početí přešla na ženu, která toho využívá. Je to ztráta sociální role, nebo její rozšíření? A pro kterou stranu?

Mluvit o mužské potenci bylo obdobně skoro nepřípustné. Současný boom viagry a jiných povzbuzujících prostředků pro muže je převratem, který můžeme připodobnit k odhalení ženské sexuality. Muži ale toto nově přiznané tajemství reflektují méně než ženy. A ženy to za ně nemohou udělat.

Svého postavení samečka na okraji biotopu, tedy někoho, kdo chrání svoji ženu a děti, se muž více či méně dobrovolně vzdal již před půldruhým stoletím. Zaplatit z daní četníky, pořádkovou policií, správní systém, tedy obranu, bylo pro muže pohodlnější, než u sebe nosit zbraň.

Zatímco většina revolucí byla krvavá a spojená s viditelným násilím, tyto převraty či změny v postavení muže a ženy se odehrávaly většinou v tichosti, nebo jen formou diskusí a více či méně provokujících článků. Ve většině zemí světa tyto převraty v tradicích a postojích k sexu a sociálním rolím muže a ženy dosud neproběhly. Netrpěliví mladí se domnívají, že mohou tuto etapu přeskočit a vnést svoje současné postoje do jiných kultur a hrát si na věrozvěsty či věrozvěstky. Většinou to ale nefunguje a přílišný spěch se nevyplácí.

Poslední etapa zrychlených změn postavení muže a ženy začala u nás v 90. letech minulého století ve snaze dohonit Západ. Dohonit a předhonit, to naposledy používal jako slogan snad Chruščev. Poměrně rychle jsme přejali řadu právních opatření k vyrovnávání rozdílů mezi muži a ženami a právem upozorňujeme na přetrvávající diskriminaci ženy v současné společnosti; ano, i té naší. Svoje změněné postavení ale muži většinou ještě nereflektují.

Kdybychom udělali seznam sociálních rolí, včetně prestiže a dalších hodnot k nim přiřazovaných a rozdělili je dle toho, zda jejich nositelem je muž nebo žena, určitě by byl sociální status ženy mnohem vyšší než před čtvrtstoletím. Postavení muže a ženy se vyrovnává a my to považujeme skoro za samozřejmost. Zatím je těžké rozhodnout, zda jsou s tímto znovurozdělením obě skupiny spokojeny. Z nově přijatého statusu se zatím nestala tradice; souvislost našeho chování s jednáním předchozí generace vytváří kontinuitu a pocit, že je to tak správné a přirozené.

Na závěr mohu konstatovat jedno: kvantitativně získávají ženy. Než však ke změnám došlo, stálo to velké úsilí mnoha žen. A to taky často neoceňujeme!