[ 1.7.2008, Pavla Frýdlová Kultura > Jazyk a literatura ]

Za Lenkou Reinerovou, velkou dámou nejen německé pražské literatury

S Lenkou Reinerovou jsem se naposledy viděla na jarním knižním veletrhu, kde na její podpis do knížky stála velká fronta zájemců. Zvedla hlavu od podpisování a řekla „přijďte mě brzy navštívit“. Jenže v květnu jsem byla zaneprázdněná a když jsme spolu naposledy telefonovaly před čtrnácti dny, tak se necítila nejlépe, a domluvily jsme se na „později“.  Žádné později už v jejím útulném bytě s výhledem na Klamovku nebude, snad jen tam nahoře „v kavárně nad Prahou“. Ale vím, že kdykoliv pojedu tramvají kolem domu na Plzeňské ulici, kde bydlela téměř půl století, vzpomenu si, jak ještě nedávno, tehdy již téměř devadesátiletá, čile nastupovala do tramvaje a libovala si, že má zastávku přímo před domem. 

Rozhovor, jehož část jsme nahrály v únoru, zůstane nedokončený. Musím přiznat, že jsem se tehdy návštěvy u paní Lenky po jejím několikaměsíčním pobytu v nemocnici obávala. 

Přivítala mě pravda ještě drobnější než jindy, ale stejně vitální a pozorná jako jindy, se zaujetím mluvila o tom, jak začala psát novou knížku, o kischovském sympoziu, které chystá „její“ Pražský literární dům autorů německého jazyka, jak je ráda, že ji navštěvují a telefonují jí mladí lidé. Jen s tou chůzí, že už to asi nebude ono, i když ani to nevyloučila.

Mluvily jsme tehdy o vztahu matka – dcera a paní Lenka konstatovala, že prošel v posledním století neuvěřitelným vývojem.

„Když vidím, jak moje vnučka se svou matkou, mojí dcerou o všem mluví, a ohlédnu se na své mládí, tak mám pocit, že jsem tehdy chodila mezi stěnami. Nic se nesmělo vědět, o ničem se nesmělo mluvit. Jednou, pamatuji si to jako dnes, jsem šla po Václaváku, a zjistila jsem, že nějak krvácím. Myslela jsem si, že umírám, nevěděla jsem, co to je. Moje matka by mi přece nic takového neřekla. To se nehodilo. Stejně tak později vůbec nepřipadalo v úvahu, abych se svěřila matce s nějakým vztahem k někomu. Žili jsme vlastně mezi samými zákazy, tedy v mé společenské třídě. V té nižší to mohlo být jiné, v té vyšší určitě ne, některé moje spolužačky k ní patřily. Taky mi matka o sobě vůbec nic neříkala, nic o ní nevím. Když jsem se v devatenácti odstěhovala z domova, dávaly jsme si občas schůzku v kavárně Louvre a tam byla o trošku uvolněnější. Možná, že všechny ty zákazy, příkazy a zábrany byly do jisté míry vyvolány i tím, že jsme byli židovská rodina a matka úzkostlivě dbala, abychom nebyli jiní než ostatní. U nás v domě, což byl velký karlínský činžák, bydlely tři sestry a jejich bratr, flétnista v německém divadle a byli antisemité. Jednou jsme šly s matkou po schodech dolů, jedna z těch starých panen šla proti nám a před matkou si uplivla. Matka dělala, že si toho nevšimla, ale řekla „ty musíš ty paní i nadále zdravit!“ Byla ve stálém strachu, jen nebýt nápadní, v ničem se neodlišovat, toho se bála nejvíc. A nebylo jí to nic platné. (L.R. naráží na skutečnost, že kromě jí nikdo z její rodiny druhou světovou válku a holocaust nepřežil).

Taky jsme se v ničem nelišili, slavili jsme vánoce i se stromkem, dárky a cukrovím, žádné židovské svátky se u nás nedodržovaly, jen si pamatuji, že se otec na Den smíření postil a chodil do synagogy. Jen jednou za rok. Vím, že rodiče byli členy Židovské konfraternity, ale nám o tom nic neříkali. O takových věcech se s dětmi nemluvilo…

Když jsem v 50. letech vychovávala svou dceru, už to bylo jiné. Hlavně doba už byla jiná. Ale ještě to nemělo tu otevřenost, jakou má vztah mé dcery a vnučky. Změnil se zcela způsob života a dál se mění a to je důsledek. Ale dál je to všechno individuální. Moje vnučka by si ke své matce nic nedovolila, i když ji třeba kritizuje, co má na sobě, že jí to nesluší apod. A pro mou dceru je zase důležitý její názor. Ten generační rozdíl není dnes tak velký. Copak by bylo myslitelné, abych já měla s dcerou třeba společný svetr, jako má ona dnes s mojí vnučkou? Ten vývoj vztahů také souvisí s vývojem techniky, třeba je výborné, že matky mohou být ve spojení s dětmi mobilními telefony. Ale nezapomínejme, že mluvíme o situaci západního světa, v Africe nic takového neplatí a ty nebetyčné rozdíly jsou pro mě velmi zneklidňující.“

Rozhovor tedy nedokončíme, ale můžeme se kdykoliv začíst do některé z knížek Lenky Reinerové, které v posledních letech vyšly v češtině péčí nakladatelství Labyrint a představit si její hlas, který říká: 

„Člověk nečeká na definitivní konec, nýbrž na vysněnou možnost nějakého neznámého, bezpochyby jiného začátku.“