[ 30.4.2008, Kristýna Ciprová, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce ]

(Anti)diskriminace na trhu práce je vysoce aktuální téma, což ukázala i závěrečná konference projektu Půl na půl – rovné příležitosti žen a mužů, která proběhla 28. dubna 2008 na Novoměstské radnici v Praze. Ředitelka Gender Studies Linda Sokačová ve svém úvodním projevu zdůraznila hlavní problematické aspekty, které s bojem proti diskriminaci v českém prostředí úzce souvisejí: především jde o přetrvávající nedostatečné institucionální zabezpečení, které s sebou nutně nese neinformovanost široké veřejnosti, jak se vůbec diskriminaci bránit (a co za ni považovat).

Panelové diskuze se proto věnovaly především těmto dvěma rovinám. První diskuze Akce proti přímé a nepřímé diskriminaci navázala na přednášku Jany Trojanové ze slovenského Úradu vlády Antidiskriminační zákon a equality body na Slovensku. Ústředním tématem tedy byla podoba českého antidiskriminačního zákona, který momentálně čeká na podpis prezidenta. Diskuze, které kolem jeho ne/přijetí rozpoutali především představitelé politické scény, ukazují, že schválení antidiskriminačního zákona je spíše formální úlitbou evropským „bohům“. Česko totiž mělo mít tento zákon již při svém vstupu do EU. Navíc, jak řekla Eva Ferrarová z Gender Studies, odborná diskuze o antidiskriminačním zákoně v českém kontextu v podstatě chyběla.

Projev lhostejnosti ze strany zákonodárců vůči obětem diskriminace má nutně dopad i na přemýšlení a především možnosti diskriminovaných. Malé povědomí o tom, jak se bránit proti diskriminaci, vede k mlčení jednotlivců. Někteří chtějí diskriminaci předejít: podle Slavomíra Gogy z Gay a lesbické ligy je tomu např. u jedinců s jinou než většinovou sexuální orientací; jiní nechtějí být  vystaveni dalším rizikům jako je ztráta zaměstnání, finanční újma v případě prohraného sporu atd. V současnosti je tedy na poli boje proti diskriminaci nejúspěšnější tzv. situační testing, který zmínila Martina Štěpánková z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva. Ten slouží k získání dostatečných důkazních prostředků pro diskriminační spor proti konkrétní diskriminující osobě, nebo může být využit ke zjištění samotného výskytu a rozsahu diskriminace v určité oblasti. Při běžné diskriminaci je totiž pro oběť obtížné nasbírat dostatek důkazů a úspěšnost v soudním řízení je potom podstatně nižší.

Za současného stavu jsou šance jednotlivců hájit se proti diskriminaci velmi nízké. Úlohu státu zde víceméně suplují nevládní neziskové organizace. Jejich význam v této oblasti je zjevný již ze znění antidiskriminačního zákona, který nevládním organizacím umožňuje bezplatně zastupovat oběť diskriminace; veřejnému ochránci práv, který bude mít diskriminaci na starosti, však tuto kompetenci nedává. Skutečnost, že financování právní pomoci je na samotných organizacích a zákon nijak neformuluje způsob, jakým by měly na tuto činnost získávat prostředky, opět odkazuje k nezájmu státu komplexně řešit problematiku diskriminace.

Vztahu a fungování státních institucí a nevládních organizací se věnoval druhý panel s názvem Role státních institucí a nevládních organizací v boji proti diskriminaci. Od Lindy Sokačové a Petra Pavlíka z FHS UK několikrát zaznělo, že vztah státu a nevládních organizací je nesystematický jak z hlediska financí, tak obecné spolupráce. Ačkoliv stát na nevládní organizace vysloveně přenáší určité typy aktivit, finanční prostředky, které by tyto aktivity umožnily realizovat, neposkytuje. Nakonec také Igor Očkovič ze slovenského Úřadu vlády a Michal Uhl z Úřadu vlády ČR potvrdili úlohu a význam nevládních organizací. Na jedné straně je podle nich úloha státu na poli boje proti diskriminaci zásadní, na straně druhé by jeho užší spolupráce a podpora nevládních organizací umožnila důslednější boj proti diskriminaci. Při pohledu na současnou situaci je však zjevné, že se jedná o ideální stav, který má k realitě dosti daleko.

Z obou diskuzí vyplynulo, že Senátem schválený antidiskriminační zákon nejen nepřinese odpovídající legislativu v oblasti diskriminace, ale ani nesplní podmínky evropských směrnic.

Ačkoli panely nenabídly příliš optimistické perspektivy, umožnily alespoň fundovanou a především nutnou diskuzi k otázkám diskriminace.

Hlavním cílem tříletého projektu Půl na půl - rovné příležitosti žen a mužů bylo hledání cest, jak pomáhat osobám, které čelí diskriminaci na trhu práce nebo jsou jí ve větší míře ohroženi. Projekt je financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.