[ 5.11.2004, Tereza Spoerri Rovné příležitosti > Trh práce ]

Důležitý výrok Spolkového soudu usnadní zaměstnancům bránit se platové diskriminaci. Podle zákona o rovnoprávném postaveni mužů a žen z roku 1996 (Gleichstellungsgesetz, GIG, podle kterého musí žalovaná strana přesně odůvodnit menši plat zaměstnance) nesmi být ve Švýcarsku ženy oproti mužům platově direktně nebo indirektně diskriminovány. Poprvé také dal nejvyšší švýcarský soud za pravdu ženě, která žalovala svého zaměstnance a přitom neměla možnost přímo srovnat svůj plat s platem muže - kolegy. Jednalo se spíše o žalobu proti platové politice jako takové, která citelně diskriminuje ženy. K soudu byl povolán odborník, profesor ženevské university Yves Flückiger, jenž vyvinul metodu, zaručující objektivní posouzení a přímé prokázaní platových rozdílů a tím diskriminace, které je část obyvatel, většinou ženy, vystavena.

Soud tuto metodu oficiálně uznal a v budoucnu se na ni žalující strana může odvolávat. Do té doby se při podobných procesech stávalo, že spolupracovníci odmítali o svých platových zařazeních před soudem vypovídat. Kvůli obavám o své pracovní místo se těžko našel někdo ochotný vypovídat o tom, že jako kolega dotyčné ženy dostává měsíčně vyšší plat.

Tento postup nevynesl najevo všechna potřebná fakta. Metoda, která ozřejmuje platovou politiku dotyčného podniku, byla profesorem Flückigerem vyvinuta na základě výzkumu v zahraničí a dokáže soustředit všechna relevantní data pro vypočítání odměny za práci (jako je vzdělaní, výše platu, služební stáří, pracovní profil, pracovní čas a pod.) všech zaměstnanců určitého podniku. A profesor dodává k citovanému případu: "Kdyby tato zaměstnankyně byla hodnocena jako muž, pak by musela vydělávat o hodně víc".

Na základě této analýzy dal Spolkový soud za pravdu právničce pracující u jedné mezinárodní společnosti. Ta jí musela doplatit platový rozdíl ve výši 210 000 švýcarských franků. Žalovatelka byla zaměstnána na dané pozici už od roku 1995 a měla podle profesora Flückigera trvale o 27% méně na výplatní pasce než její předchůdce - muž v identické pozici. Důkazní břemeno leželo na firmě, ta však ani po dlouhé době trváni procesu nebyla schopna odůvodnit platový rozdíl. V konečné zprávě Spolkovému soudu profesor Flückiger zdůraznil, že se nejedná o ojedinělý případ. Plat všech žen v onom podniku je podle jeho zjištění o 21,3% nižší než plat mužů na srovnatelné pozici.

Jiný proces z pracovního práva, při němž se dvě sekretářky člena kantonální vlády bránily proti diskriminaci, trval 17 let. Pokračovat mohl až po té, kdy byla uzákoněna rovnoprávnost mužů a žen ve státě. Na tomto místě nelze nepřipomenout jednu pikantní věc, že všechny ženy dostaly volební právo až roku 1990, přestože si jsou "všichni Švýcaři" podle ústavy před zákonem rovni. Ženy asi mezi dotyčné nepatří. Obě sekretářky byly ohodnoceny o 6 stupňů níže než jejich kolega (jako sekretář člena kantonální vlády dostal třídu 16 a ženy jako sekretářky třídu 10), obdobně jako je podle tabulek hodnocena práce kuchaře. Zaměstnavatel nebyl schopen objektivně dokázat menší platové ohodnoceni a musel ženám po 17 letech doplatit rozdíl.

Platová diference, založená na diskriminaci, se poprvé stala tématem v ekonomii v roce 1957. Zabýval se jí pozdější nositel Nobelovy ceny Gary S. Becker. Stala se součástí nespočetných studii, které se snažily zdůvodnit rozdíl především těmito dvěma faktory: nižším vzděláním žen a kratší praxí. Nutno podotknout, že Becker si všiml, že tyto faktory rozdíly nevysvětlují zcela. Celosvětově ženy dosáhly vyššího vzdělání a v některých zemích muže ve výši dosaženého vzdělání i předběhly, což nekoreluje s výše uvedenými argumenty. Zajímavé je, že se platový rozdíl neustále zmenšuje. Analýza Weichselbaumer a Winter-Ebner si vzala pod lupu 263 studií ze 63 zemí světa. Od roku 1960 do roku 1990 se na celém světe diference zmenšila z 65% na 30% a zmenšuje se i nadále. Jako příklad pro toto tvrzení slouží dnes již historické rozdílné platové zařazení podle pohlaví ve Švýcarsku. Například nejvyšší ženský plat v hodinářském průmyslu ležel vždy pod nejnižším mužským. Tehdy se argumentovalo tím, že ženy svoji pracovní kariéru nepřerušují vojenskou službou a právě proto mají muži právo na vyšší plat. V letech 1890 - 1914 tvořil rozdíl 53 - 65% za stejnou práci a např. v roce 1939 vydělával vyučený a zaučený dělník 1.45 franku za hodinu, nevyučený 1.05 franku, ženy dostávaly hodinový plat 0.83 franku bez ohledu na ukončené vzdělání a odvedenou práci. Platová analýza Tobiase Bauera dokazuje, že ženatý muž vydělává průměrně o 4,5% více než svobodný, zatímco u žen po sňatku klesne plat o 2,1%.

O desítky let později, na začátku 90. let, proběhl proces, který dal za pravdu pomocným dělnicím v papírenském průmyslu. 22 členek velmi sebevědomých odborů papírenského průmyslu žalovalo zaměstnavatele, protože podle pracovní smlouvy dostávaly méně než muži ve stejné pozici pomocných dělníku (2200 franků oproti 2684 frankům) a požadovaly neplatnost společné pracovní smlouvy (GAV).

Také prodavačka obchodního domu v Chaux-de-Fonds úspěšně zažalovala firmu kvůli platové diskriminaci, když její zástupce dostával za stejnou práci o 1400 franku více. Stejně tak právnička ve službách města Dübendorf dostala doplatek 34 000 franku a 5% úroků, jak je zvykem, opět kvůli platové diskriminaci - její předchůdce vydělával na stejné pozici více.

Už v předminulém století ženy bojovaly za stejné podmínky a stejné odměny za práci. Ještě ve 30. letech minulého století byly v první řadě ženám hromadně dávány výpovědi a jejich práce z principu charakterizována jako "bytostní" (wesenhaft), tzn. ženské bytosti jakožto méněcenné odpovídá níže hodnocena práce. Odtud tedy nestydaté rozdíly nejenom v průmyslu hodinářském.

Teprve roku 1972 byla ratifikována konvence Mezinárodni organizace práce IAO z roku 1951 o stejných odměnách pro ženy a muže. Známá obdoba konvence proti diskriminaci pohlaví Spojených národu z roku 1948 byla Švýcarskem ratifikována o rok později, tedy až v roce 1973.

V současnosti provádí státní správa za pomoci metody prof. Flückigera průzkum zaměstnavatelů, který má ukázat, zda nejsou v podniku diskriminovány ženy, či osoby jiné národnosti. V řadě případů se ukázalo, že podniky ochotně platovou politiku revidují. Podniky, které pracují pro stát, musí vydat prohlášení, že nikoho platově nediskriminuji. V opačném případě a neochotě daný stav změnit jim hrozí výpověď spolupráce se státní správou.

Platová nerovnost je námětem občasných diskusí, jedni existenci platové nerovnosti popírají, jiní ji naopak zdůvodňují ženským mateřským posláním. Pokud by někdo chtěl generalizovat, nemohly by mít ženy v žádném oboru nikdy stejný plat jako muži. Podobně argumentace, že ženy pracují v méně placených oborech, je zavádějící, protože i v těchto si muži v průměru vydělávají více než ženy a ne naopak. Tudíž se i zde jedná o platovou diskriminaci a ne o její odůvodnění. Ani inženýrka a stavitelka letiště či mostu nemá nijak zajištěno, že bude stejně ohodnocena jako její mužsky kolega.

Některé podniky rázně odstranily platovou nerovnost. Pisatelka příspěvku, žijící ve Švýcarsku, v jednom takovém pracuje. Mezi další společnosti, které dodržují platovou rovnost, patří společnost Swiss Airline. Pilotky, přestože jsou matkami, mají na výplatní pásce stejnou sumu jako piloti.

Zdroje:
Flückiger Yves, Ramirez José: Analyse comparative des salaires entre les hommes et les femmes sur la base de la LES 1994 et 1996. Mandat du Bureau fédéral de l'égalité entre femmes et hommes et de l'Office fédéral de la statistique. Observatoire universitaire de l'Emploi, Geneve, mai 2000.
Weichselbaumer a Winter-Ebner, A Meta Analyzis of the international Gender Wage Gap. IZA Discussion Paper No. 906, October 2003.
Tobias Bauer, "Die Familienfalle" (Rodinná léčka)