[ 8.4.2008, Pavla Frýdlová Kultura > Jazyk a literatura ]

V sobotu 5. dubna 2008 zemřela tlumočnice, překladatelka a filmová novinářka Kateřina Pošová. Narodila se v Kežmarku v židovské rodině architekta a stavitele, ale šťastné dětství prožila v tehdy maďarských Košicích. Jako čtrnáctiletá byla v červnu 1944 s rodiči deportována do Osvětimi a posléze do dalších koncentračních táborů v Lotyšku, Polsku a Německu. Do Košic se vrátila sama. Na to, aby znovu usedla do školních lavic, se po ročních válečných zkušenost cítila příliš dospělá a tak se rychle vdala a brzy se jí narodil syn. V devatenácti letech se s ním  přestěhovala do Prahy, znovu se provdala, narodila se jí dcera a v 50. letech nastoupila do Maďarského kulturního střediska, instituce, jíž zůstala věrná celá desetiletí.

Především díky ní měla česká veřejnost možnost se seznámit s kvalitními maďarskými filmy (přeložila a otitulkovala jich na 150), podávala nejen zasvěcené hodnocení sousední kinematografie, ale zprostředkovávala spojení filmových režisérů a herců. Později se věnovala i překladům beletrie a divadelních her. Knížku Imre Kertésze Člověk bez osudu přeložila dávno předtím, než její autor dostal Nobelovu cenu, ale marně s ní obcházela nakladatelství. Vyšla teprve poté, co se její autor stal světově proslulým.  

Autobiografickou knížku jsme spolu připravovaly několik let, vyšla v roce 2003 v nakladatelství Prostor pod názvem Jsem, protože musím... Přibližuje ženský osud, v němž se promítají nejen osobní události, ale významné mezníky života středoevropského prostoru ve 20. století. Jádrem knížky je deník, který si jako čtrnáctiletá psala v pracovním táboře formou dopisů otci, jejž naposledy viděla na osvětimské rampě. Z něj je i následující ukázka.

12. dubna 1945

Na tyhle své patnácté narozeniny, i kdybych žila sto dvacet let, určitě nikdy nezapomenu. Ani nevím, tatínku, kde mám začít s vyprávěním. Ráno jsme už byly v práci a právě když jsme snídaly, přišla aufseherka, že dostali telefonickou zprávu, abychom se okamžitě ze všech komand vrátily do lágru. Přesně tak to probíhalo i u mužů, když je potom hned odvezli. Nikdo nevěděl, co to znamená, mistr byl strašně dojatý, skoro plakal a všem nám podal tu svou jednu ruku. Honem honem jsme se vrátily do lágru, netušily jsme, jestli pojedeme nebo ne, pak byl apel a nás všech pět set žen vypochodovalo strašně daleko, asi na 2-3 hodiny cesty, kopat zákopy. Celý den jsme pak slyšely vzdálené dunění, přicházelo to stále blíž a blíž a pak jsme najednou uviděly docela blízko veliký požár, plápolalo to a kouřilo, granáty svištěly a my jsme se vydaly na zpáteční cestu do lágru a po silnici proti nám stále jen přicházeli a utíkali vojáci, civilové, pěšky, na kolech, v autech, kdo co měl.

Přišly jsme do lágru, sbalily si věci a myslely jsme si, že ihned vyrazíme, ale pak nám přikázali jít spát a že odchod bude ráno o půl sedmé. Ale ráno se řeklo, že během dopoledne a pak že zatím vůbec ne. Dostaly jsme půlku chleba, kousek másla a játrové paštiky, pak jakousi mléčnou polévku a různé jiné věci. Všechny bloky, revír, Kammer, všechno bylo rozházené a všechno se rozneslo do posledního kousku.

Dnes, třináctého ráno, byl potom apel a arbeitskomanda šla znovu někam jinam kopat zákopy. Mně se naštěstí podařilo zůstat tady, schovala jsem se v tmavé a prázdné krejčovně, než všichni odešli. Aufseherky se prý za svítání vydaly na cestu se svými zavazadly a vším harampádím, ale brzy se vrátily. Asi nevědí, kudy kam. Teď se jaksi všechno zastavilo, nikdo neví, jestli nás někam odvezou nebo ne a Rusové nebo Američani tady můžou být právě tak dobře za hodinu, jako za týdny, nevíme ani, jestli nás v poslední chvíli nechají vůbec naživu. A prý zemřel president Roosewelt.

Tak takové to byly narozeniny, tatínku. Jestli to všechno nějak dobře dopadne, pak jsem vlastně právě já dostala ten nejkrásnější dárek k patnáctým narozeninám! Ale tolik jsem na Tebe včera myslela a myslím pořád, tatínku! Jak by se ta celá situace líbila Tobě! A je vlastně pravděpodobné, že už jsi prožil nebo brzy prožiješ i Ty něco podobného.