 |
|
 |
Život s nálepkami
[ 15.2.2008, Jana Ježková
Feminismy > Feminismus, Partnerské vztahy > Partnerské vztahy
]
Jako lesbická žena s čistě profeministickým přístupem jsem vždy musela prorážet bariéry nastolené heterosexuálně patriarchální společností. Zpočátku ve mně převažoval pocit neporozumění pouze v individuální rovině, tzn. že jsem posuzovala subjektivní reakce svého okolí na moji odlišnost. Při studiu sociologie jsem však začala otevírat brány nepochopení ženské a homosexuální otázky v širším spektru. Reakce mého okolí zapadaly do kontextu společenské normativity a já je přestala vnímat jako problém osobní, ale jako celospolečenský.
Homosexualita a feminismus. Dvě slova, každé o něčem jiném a přesto v zásadě podléhající stejnému odporu na základě strachu. Otázkou zůstává, strach z čeho? Jsem především bytost. Člověk. Nechtěla jsem být homosexuální, lesbická či jiné přívlastky. Pouze jsem se narodila s pocitem, že miluji ženy. A tak to dělám. Nejsem ani veliká, ani silná. Rozhodně netrpím odporem k mužskému pokolení, pouze jim nemám co nabídnout v otázce hlubších citů. Ženy neobtěžuji na ulici či v potemnělých uličkách, nevyjadřuji se o nich hanlivě a neobtěžuji je pohledy říkajícími: chci tě. Přesto se mě bojí? Že je moje vnímání, citové a samozřejmě i sexuální tužby v rozporu s vnímáním a touhami většiny? Taky jsem nezačala brát drogy, když je většina mých spolužáků začínala testovat.
Na argumentace, že mé JÁ je proti přírodě snad ani nereaguji, protože jsem člověk, příroda sama. Že svou orientací nepřispívám k přirozené reprodukci. Menstruuji. Jsem zdravá žena. A k oplodnění jako každá zdravá žena potřebuji pouze sperma. Ano, zde bych mohla být chycena za slovo, že sperma produkují právě muži. Správně. Ale já mluvím o tom, že reprodukce schopna jsem, nepotřebuji muže jako takového.
Stejně tak bych ještě ráda zmínila /vycházejíce z reakcí účastníků internetových diskuzí/, že jako lesba nejsem nemocná a nemohu tedy homosexualitou nikoho nakazit, jak se ještě nemálo jedinců domnívá. V neposlední řadě má orientace nevychází z žádné psychické poruchy a na názory, že jsem ještě neměla „pořádného chlapa“ reaguji rezignovaně otázkou zda již pořádkumilovní muži nevymřeli. A to jsem hned „feministka nebo co?“.
Ano jsem feministka. Jelikož mě má orientace předurčuje ke vztahu se ženou, jsem schopna plnit tzv. ženskou a tzv. mužskou roli v oblastech rodinných záležitostí. Mnohokrát jsem zaslechla větu, že jsem feministka, protože jsem lesba. Zřejmě ano, ale já paradoxně můžu s pravdivostí napsat, že v pojmovém rámci jsem byla dříve feministkou než lesbou. Více než jaké pohlaví mě fascinuje, jsem jako holčička v šatičkách nechápala proč nemůžu dupnout doprostřed kaluže jako ti zlobiví kluci. Záviděla jsem jim. Protože vše co jsem kdy chtěla dělat, zlobiví kluci mohli. Když jsem měla konflikt s bratrem, musela jsem být rozumnější, přestože je o dva roky starší. Když mi šel sport, musela jsem chodit na disko tance a hrát na klavír. Nenáviděla jsem šikanu a větu: nemůžeš, protože jsi holka. Tajně jsem si vždycky přála být kluk a o Vánocích záviděla s panenkou v ruce bratrovi nové brusle.
A to jsem nikdy neslyšela slovo feminismus.
V pubertě jsem chvílemi podléhala pocitu, že když nebudu mít hezkou postavu a „slušné holčičí mravy“, tak se nevdám. Takže když jsem zjistila, že jsem lesba, ulevilo se mi a začala jsem být svá. A hle. Chlapci a muži najednou začali projevovat extrémní zájem o mou osobu. Protože jsem jim byla rovná. A přestože jsem jim nedávala žádný důvod, čím více jsem byla svoje, tím se přímou úměrou vedle mě stávali submisivní. Nechápala jsem však změnu jejich chování k ostatním ženám. Jejich řeči o ženách. Jelikož jsem se díky svému přístupu a orientaci na chvíli stala jednou z nich, mohla jsem uvnitř kolektivu vnímat přehnané hrdinství a pohrdání osobami něžného pohlaví a zároveň jsem neztrácela svoji identitu ženy.
Budu-li tedy vycházet ze své zkušenosti, vyplynulo z toho pro mě v důsledku to, že většina mužů touží po ženách, které jsou stejně schopné jako oni. Ale zároveň je tyto ženy v mnoha situacích oslabují jako muže v tradičním pojetí jeho role. A muž = síla je pro muže více než muž = touha. Proto nám muži nedávají prostor být jim rovné. Protože bychom je oslabily. Mám ale pocit, že oslabeni by se cítili pouze sami před sebou.
Jsem lesba a jsem feministka. Jsem šťastná, že jsem jaká jsem, jak myslím a že mohu NAPLŇOVAT své tužby. To bych přála všem ostatním ženám a mužům. Tak proč si to neusnadnit větší dávkou tolerance, pochopení a především zájmem o druhé jako o lidi bez přívlastků.
|
|
|
|
