 |
|
 |
Interrupce psaná společností, tělem a individuálním vědomím
[ 16.10.2004, Magda Gorská
Rodičovství > Reprodukční práva
]
Debata na téma interrupce se většinou pohybuje kolem otázek práva na život (pro-life) a práva na svobodné rozhodnutí ženy (pro-choice). Její podoba je však do značné míry diktovaná diskursem hnutí pro-life. Nejvíce zřejmé je to v Polsku kde se 90% obyvatelstva považuje za katolíky (Graff 2001) a pro-life diskurs, podporovaný katolickou církví, která interrupci považuje za hřích a vraždu nenarozeného dítěte, má ohromný vliv jak na společnost, tak i na zákonodárství. Nicméně i v Čechách, státě, ve kterém vliv církve je značně slabší, je tón debaty pro-lifeisty také silně ovlivněn. Ale jak debata o interrupcích vypadá? Proč tak vypadá? O čem její podoba vypovídá? Jaké formy výpovědi a zkušenosti (ne)umožňuje? Jak zúčastněné skupiny, pro-life a pro-choice, používají jazyk k artikulaci svých premis? Čím se tyto dva diskursy od sebe liší a co mají společného? Do jakých pozic v rámci debaty o interrupci jsou situované ženy a do jakých muži? Je v ní místo pro partnerský vztah? Přibližně tyto otázky jsou tématem následující úvahy, jejíž cílem je také poukázat na diskursivní hranice, kterým podléhá nejen naše jednání ale také samotné myšlení a veškerá snaha o artikulaci nejen vlastní zkušenosti ale také pouhého názoru na toto téma. Tvrdím, že interrupce je psaná společností, tělem a individuálním vědomím, ale způsob jakým jí píše tělo a individuální vědomí je – při stávající podobě debaty – v moci této debaty, tedy toho jak je interrupce konceptualizovaná ve společenském diskursu. Proto se v této úvaze nejprve zaměřují na, jazyk, problémy a kontext, ve kterém se pohybujeme, a teprve potom se snažím problematizovat individuální prožitek, jenž je v tomto rámci uvězněn. V této druhé části se snažím spíše načrtnout otázky než na ně najít odpovědi.
Hnutí pro-life a hnutí pro-choice
Pro-lifeisté bojují za „ochranu života“, především toho „nenarozeného“. Lidský život má pro ně absolutní hodnotu, začíná okamžikem splynutí vajíčka a spermie – potrat je proto vražda. (Riebauerová, Bartoníček, 2003). Pro-lifeisté jsou většinou nábožensky založení lidé, nicméně jsou si vědomí toho, že kvůli náboženské a názorové pluralitě dnešní společnosti přesvědčování založené pouze na morálních a náboženských argumentech nestačí, a proto se odvolávají k autoritě biologie jakožto uznávané, neomylné a nezpochybnitelné vědy. Právo na život je pro ně základem hodnot západní civilizace a potraty jedním z největších hříchů a zločinů jaký může být kdy spáchán. Jejich argumentace je často založena na demagogií a emocionálním vydírání. Pro-lifeiste se snaží také reagovat na vývoj ve společenském myšlení a tak se do svých argumentů snaží inkorporovat i určitou (svou vlastní) interpretaci feminismu. Tvrdí tak, že ženy, které se vědomě rozhodly podstoupit zákrok jsou oběťmi zbabělých mužů, kteří se snaží uniknout odpovědnosti za své činy. Je sice pravdou, že některé ženy se rozhodnou pro interrupci jelikož ve svém okolí nenachází dostatek opory, není to ale argument, který lze zobecnit a vztáhnout na všechny ženy podstupující zákrok. V „zastání se“ ženy a v zavrhnutí muže feminismus nespočívá. Tento přístup je naopak antifeministický, protože že ženám upírá prostor na iniciativu a vědomé jednání, situuje je do pozice pasivní oběti a vnucuje jí své vlastní rigidní a absolutní řešení ve kterém není prostor pro vlastní volbu.
Činnost hnutí pro-life se neomezuje pouze na odmítání a snahu zakázat interrupční zákroky, je namířená také proti antikoncepčním metodám, asistované reprodukci a eutanázii. Své názory šíří jak prostřednictvím veřejných akcí, happeningů a profesionálně připravených internetových stránek, tak formou politického lobbingu.
Na druhé straně velmi polarizované diskuse stojí jednotlivci a organizace označované jako pro-choice. Jsou to skupiny, které usilují o to, aby žena měla právo autonomně rozhodovat o svém životě a těle. Na rozdíl od organizací pro-life, které jako preventivní metody navrhují především sexuální zdrženlivost a tím sexualitu ustanovují jako „podezřelou“, jako cosi, co vyžaduje kontrolu a restrikci a jehož existence je ospravedlněná pouze reprodukci lidského druhu, skupiny pro-choice se skutečně snaží řešit otázku konstruktivně a realisticky. Ukazují význam preventivních metod jako je sexuální výchova, antikoncepce nebo plánované rodičovství a sexualitu považují za přirozenou součást života. Místo restrikcí se snaží nacházet alternativní řešení. Upozorňují na negativní důsledky zákazu interrupcí, jako je přesouvání lékařských zákroků do ilegality, zhoršení kvality lékařských zákroků a s tím spojeného rizika zdravotních komplikací, na růst „černého trhu“ s potraty a zvyšování jejich ceny, na tzv. potratovou turistiku. Zdůrazňují, že zákaz „odsouvá tuto problematiku mimo veřejnou debatu. Pokud interrupce oficiálně neexistují, není ani o čem diskutovat a není proč hledat jiná a efektivnější řešení, jak interrupcím předcházet“ (Gender Studies o.p.s., 2004).
Zákaz potratů má ale i další sociální následky, které už tak často zdůrazňovány nebývají. Ženy, především ze sociálně slabých vrstev, když je potrat nelegální a tedy i drahý, jsou často (pokud se nerozhodnou přerušit těhotenství samy, domácími a velmi riskantními metodami, které ohrožují jak jejich zdraví a život tak i fertilitu) nuceny dítě donosit a pak buď je odkládají v sirotčincích (což vede k zvýšení počtu „nechtěných“ dětí, které později mohou trpět značným emocionálním deficitem) nebo je ze zoufalství zabíjejí či se jich brzo po narození zbavují jiným způsobem. Takové jednání ale není důkazem jejich „zvrhlosti“, „nelidskosti“ nebo „krutosti“, příčinou je především restriktivní potratový zákon, resp. stát, vláda a církev, kteří manipulují s ženou a jejím tělem dle vlastních potřeb, způsobujíc jí tím vážné psychické následky, které jí v důsledku dovedou k zoufalým činům, které by jí v jiné situaci byly absolutně cizí a naprosto nepředstavitelné.
Problém jazyka.
Agnieszka Graff ve své eseji Znikająca kobieta – czyli polskie rozmowy o prawie do aborcji (Mizející žena – polské rozhovory o právu na interrupci) říká, že v Polsku je lidem, kteří i přes negativní postoj katolické církve vůči interrupcím podporují legalitu tohoto zákroku, odebrán jazyk, kterým by mohli vyjádřit svůj názor a pocity. Je to opravdu důležitý postřeh, jelikož jazyk formuje způsob našeho myšlení a toho, jak o věcech (ne)můžeme mluvit, jakým způsobem formulujeme problémy, jaké máme hodnoty a jak v důsledku toho i jednáme. Pokud ve veřejné diskusi dominuje jeden názor, určuje on jazyk, hodnoty, způsob a tón jakým se o problému (ne)mluví. Jazyk je proto jedním z mocenských nástrojů. Dominance jednoho diskursu staví jeho oponenty do znevýhodněné pozice, ve které se jen těžko mohou k věci vyjadřovat bez toho, že by jejich stanoviska bylá druhými předem interpretována skrze již dříve nastavený (a po nějaké době i nevědomě internalizovaný) filtr převládajícího diskursu. Jak a co mohou říci, jak to bude přijato je tak omezeno a ovlivněno tím, kdo „křičí nejčastěji a nejhlasitěji“; jeho jazyk se stává platným pro všechny.
Velmi podařenou ukázkou diskursivní dominance a jejího mocenského charakteru je i debata o interrupcích. Je to téma, které existuje ve všech zemích světa. Někde je diskuse více otevřena, někde naopak „neexistuje“, nicméně toto téma je vždy alespoň implicitně přítomné v rozličných diskursech té které země. Je to prostředek pro populační politiku vlád, kde cílem je buď zvýšení populace (zákaz potratu) nebo naopak její snížení (povolení potratu nebo i nucená sterilizace některých žen). Většina komunistických režimů, například, interrupci povolovala, pokud ale docházelo k poklesu populačního růstu, neváhaly jí zakázat. Prosazování nebo zakazování interrupce je jak prostředkem k ovládání populačního růstu, tak agitačním trikem, který může zvýšit oblíbenost dané politické strany. Zacházení s interrupcí, a tedy i s ženami, je často inkorporováno do ideologie a tedy i do samotné podstaty různých politických systémů. Slouží jako nástroj realizace jejích cílů a myšlenek. Tak například ve fašistickém Německu pro árijské ženy existoval velmi přísný zákaz interrupce, ten se ale nevztahoval na ženy neárijské, které byly k těmto zákrokům a sterilizacím nuceny. Sice v trochu jiném kontextu, ale v praktické rovině tomu bylo podobně i v Československu, kde se tímto způsobem řešila tzv. „rómská problematika“. Interrupční legislativa je tedy jedním z nástrojů moci, jejíž prostředníkem je tělo ženy, která je redukována na pouhé reprodukční funkce.
Diskursů zabývajících se interrupcí je mnoho, je to například diskurs medicíny, státu (legislativy, administrativy atp.), politiků, médií, církve a pro-life a pro-choice hnutí. Co většinu z nich spojuje, je snaha vládnout ženskému tělu, mít je ve své moci. Tyto diskursy ale nejsou rovnocenné a v dnešní době centrální a zastřešující, úlohu hrají pouze zmíněné poslední dva, tj. pro-life a pro-choice, ty pak využívají ostatních diskursů k legitimizaci svých argumentů. Výjimkou, o které se domnívám, že nemá zmíněný mocenský charakter, je diskurs pro-choice, který naopak považuji za velmi decentralizovaný protože každému jednotlivci dává právo vlastní volby a tím se vzdává možnosti kontroly a ovládání ženského těla.
Polsko
Většina, tj. 90% Poláků se definuje jako věřící (Graff, 2001) a katolická církev má zde ohromný vliv, nejen morální, ale i politický . Církev se prezentuje nejen jako zrcadlo hodnot většiny společnosti, ale zdůrazňuje také svou schopnost Poláky ovlivňovat. Z toho důvodu si nárokuje právo na určitou moc a vliv na rozhodování o veřejných a soukromých věcech. Často zasahuje do politických rozhodnutí a jako nátlakový prostředek používá proklamované působení na Poláky (např. podpořila vstup Polska do Evropské Unie za podmínky, že ta na oplátku nebude zasahovat nebo snažit se ovlivnit polský protipotratový zákon). Tímto způsobem se jí daří velmi úspěšně prosazovat své zájmy. Svou moc uplatňuje samozřejmě také v otázce legálnosti interrupčních zákroků. Zde nachází oporu ve velmi rozvinutém pro-life hnutí, které k šíření protipotratové propagandy využívá širokou škálu prostředku, od lobbingu v politických kuloárech, až po fyzické útoky. Nejradikálnější část tvoří konzervativně nacionalistická Liga Polskich Rodzin (Liga polských rodin) a krajně nacionalistická mládežnická organizace Młodzież Wszechpolska (Celopolská mládež). Členové těchto organizaci často pořádají nenávistné útoky proti ženským a feministickým organizacím, proti homosexuálům, zastáncům interrupce, ženám, které tento zákrok podstupují a lékařům a klinikám, které je provádí.
I přes to, že církev a pro-life hnutí má v polském parlamentu obrovský vliv a svou aktivitou a autoritou vytváří dojem, že reprezentuje názory většiny národa, každodenní realita je jiná. Většině polských žen záleží na možnosti volby, bez ohledu na to, zda jsou věřící. Jak uvádí Graff, přístup polských žen k interrupci se neliší v otázce světonázoru, ale v tloušťce jejich peněženky. Ty, které si soukromou a ilegální interrupci můžou dovolit, už téma potratů omrzelo, neboť i přes restriktivní zákon, mají nakonec možnost autonomní volby. Protipotratové právo se proto týká především těch žen, které si drahý zákrok v soukromé ordinaci dovolit nemůžou, těch které nemají možnost svobodného rozhodnutí, těch jejichž život, zdraví a fertilita jsou v případě podomácku nebo neprofesionálně provedeného potratu ohroženy. Pro dokreslení obrázku je nutno dodat, že pouze 26% polských žen je proti právu na interrupci (a pouze 10% je pro jejich naprostý zákaz), většina těchto žen je buďto starší 66 let, nebo mladší 20 let, jsou to tedy ženy, kterých se tento problém týká nejméně (Graff, 2001).
Kam se poděly ženy? Prohraná válka o jazyk.
Polskému hnutí pro-life a církvi se díky jejich intenzivní aktivitě podařilo veřejnou diskusi ovládnou a nastolit pojmy, východiska a jazyk celé debaty. V důsledku toho došlo ke změně její podoby. V Polsku během několika posledních let diskuse o potratech získala velmi religiózní charakter. Z veřejného diskursu vymizela slova jako „plod“, „těhotná žena“, „těhotenství“, „interrupce“ a nahradili je „nenarozené děti“, „matky“, „ochrana nenarozeného života“ a „vražda“ (Graff, 2001). Vytvořila se dichotomie „pro-life“ vs. „pro-potraty“, „pro-vraždu“. Je to jazyk, ve kterém je prakticky nemožné mluvit o právu na autonomní volbu, plánování rodiny, o antikoncepci, sexualitě, sexuální výchově nebo o dopadech protipotratového zákona. Práva ženy zde nemají místo a slovo „žena“ zde už prakticky přestalo existovat, vše je podřízeno právu „nenarozeného dítěte“. Žena tak přestává být autonomním subjektem a stává se pouhou „nádobou“, objektem nutným k přivedení nového člověka na svět, její prává jsou mu naprosto podřízená a žena se tak stává otrokem plodu, který se v ní vyvíjí.
Jak uvádí Graff mizení ženy z polského interrupčního diskursu není fenoménem, který se objevuje pouze v textech psaných z pozice pro-life. Tento trend lze zpozorovat také v běžných, zdálo by se neutrálních novinových článcích. V nadpisech se objevují především slova jako je „interrupce“ a její „zákaz“, „usilování o zákrok“, „liberalizace“, „tahanice o břicho“, „prává přírody“, „Bůh“, „zdraví“, „život“, „dítě“ a stálé méně „plod“. Nicméně slovo „žena“ se objevuje výjimečně nejen v nadpisech článků, ale i v jejich obsahu. Změna v nastavení tématu interrupce je patrná i v zákonodárské rétorice, kde jsou její důsledky mnohem větší, stávají se totiž normou i pro ty, kteří s touto rétorikou nesouhlasí. V Polsku tak v důsledku dominace pro-life diskursu, došlo v roce 1999 k úpravám trestního zákona a slovo „plod“ bylo nahrazeno „počatým dítětem“ (Graff, 2001). Takovéto změny jsou velmi děsivým důkazem toho, jak velký vliv má církev a hnutí pro-life na polské zákonodárství a je ukázkou toho, jak důležitou úlohu v debatě sehrává používaný jazyk. V další diskusi při takto nastaveném pojmosloví se dá mnohem hůř argumentovat a debatovat o tom, že potrat není vražda.
V 60. letech švédský fotograf Lennart Nilsson zveřejnil své černobíle fotografie zaměřené na prenatální vývoj člověka. Jeho práce se skládala ze dvou části. První zaznamenávala okamžik zplození a první dny vývoje plodu, druhá zobrazovala každodenní život ženy, která dítě nosila. Potom, co se v roce 1965 tyto fotky objevily v časopise „Life“, z druhé části projektu nezbyla ani stopa. Zatímco v 60.letech se Nilsson pokoušel ukázat komplexní obraz těhotenství, který se věnoval jak plodu tak i ženě, dnes je tento přístup velmi neobvyklý.
Vytěsnění ženy přesně ukazuje způsob jakým je dnešní veřejný diskurs o interrupcích nastaven. Není to pole, na kterém by se mohly rovnoprávně střetávat různé názory a kde by mohla probíhat rovnocenná diskuse, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to pole, jehož rétorika a rozsah je určen skupinami pro-life. Stejně jako ony ve velmi omezené míře reflektují těhotenství jako proces týkající se ženy, jejího života, těla a myšlení, podobným způsobem se k tomu staví i média a zákonodárství. Vydělením problému interrupce z kontextu individuálního příběhu každé ženy a každého muže, z kontextu partnerského vztahu, celé rodiny a jejich životních podmínek, se potrat stal samostatně stojícím morálním problémem, jehož obsahem je život nebo smrt plodu, resp. nenarozeného dítěte. Toto osamostatnění a zaměření pozornosti na plod je pro tento diskurs velmi důležité, jelikož problém odosobňuje, hypostazuje a tím ho i mění s cílem ho pak opět „zosobnit“, ale tentokrát už jiným způsobem. Proměna problému tak umožňuje i transformaci celého veřejného diskursu, zákonodárství a především myšlení lidí. Jakmile je člověk naučený myslet v určitých pojmech, velmi těžko z nich vystupuje. Proto pokud dojde k transformaci způsobu mluvení o potratech, je možné, aby i lidi o nich začali uvažovat jinak a v důsledku toho i změnili své hodnoty a jednání. Interrupci se podstupuje mnohem hůř, když ze všech stran slyšíte, že jste matka, nosíte v sobě nový lidský život, svoje dítě, a to, k čemu se chystáte, je vražda. A to je přesně to, o co hnutí pro-life usiluje, snaží se vnutit vlastní názor na podstatu problému, odosobnit ho, změnit jazyk jakým se o něm mluví a znovu ho zosobnit, ale tentokrát dle vlastních cílů.
Kam se poděli muži a partnerské vztahy?
Oběma zastřešujícím diskursům je společná absence zkušenosti mužů. Skupiny pro-life, jak již bylo zmíněno, o mužích hovoří pouze jako o „pachatelích zla“, těch, kteří ženy dohání k „vraždění“. Skupiny pro-choice naopak hovoří o plánovaném rodičovství a antikoncepci. Tyto dvě témata sice v sobě více nebo méně implicitně existenci muže obsahují, nicméně implicitní přítomnost nestačí. Zkušenost mužů nebyla zatím artikulovaná také proto, že muži trpí jistým diskursivním „deficitem“, nemají k dispozici diskurs, kterým by toto téma mohli přímo uchopit. Nemají diskursivní potenciál k smysluplnému, efektivnímu a autentickému vyjádření problému, který zasahuje tělo, psychiku a existenciální rozpoložení jak jejich partnerky, tak psychiku a existenci jich samotných. Nemají jazyk, s jehož pomocí by se s problémem mohli vyrovnat.
I přes to, že je to vždy žena, kdo nakonec nese všechny konsekvence početí, je to její tělo, ve kterém zárodek roste, je to ona, kdo prochází hormonálními změnami spojenými s těhotenstvím, které můžou být psychicky a fyzicky velmi náročné, je to ona kdo definitivně rozhodne o podstoupení interrupčního zákroku, přes to všechno je i muž aktérem v tomto problému. Těhotenství nebo interrupce se sice neodehrává na jeho těle a psychicky to určitě vnímá jinak než žena, přesto i on by měl být zahrnutý do diskuse, měl by mít možnost artikulovat svojí zkušenost.
Pokud vycházíme z předpokladu, že rodičovství a péče o rodinu je problémem páru, nejenom ženy, pokud hovoříme o rovnoprávnosti, pak se také musíme zabývat tím, jak interrupce zasahuje muže. Proč tedy v debatě o zákazu nebo povolení interrupce nikdo nemluví o tom, jaké důsledky může mít pro muže narození neplánovaného dítěte nebo naopak interrupce? Proč se nehovoří o tom, jakým způsobem interrupce zasahuje muže? Jak to ovlivňuje jeho život, pokud s potratem souhlasil, a jak když nesouhlasil? Jaké to je nemít možnost věc ovlivnit, nemoci o věci, která se jedince týká, rozhodnout? Trpí i muž „post-interrupčním syndromem“? Co pro něj znamená vychovávat neplánované dítě, jak ho to omezuje a co mu to může přinést? A pokud muž nebude chtít vzít na sebe odpovědnost a od problému uteče, jaký to je žít s vědomím takového útěku? Je pak interrupce skutečně ryze ženskou záležitostí?
Muži by měli dostat prostor k tomu, aby své názory, zkušenosti a pocity popsali a hovořili o nich, aby se jejich individuální zkušenost stala součásti debaty o interrupcích. To, na co bych v tuto chvíli chtěla upozornit je, že vstup mužů do diskuse jí může obohatit a také ukázat, že žena „v tom“ není sama. Určitě by se mohly ozvat hlasy, které by, podobně jako aktivisté pro-life, odpovědnost za potraty dávaly mužům nebo by tvrdily, že jelikož stále žijeme v patriarchátu, vstup mužů do diskuse, odebere ženám hlas, muži jí ovládnou a odvrátí pozornost od žen, které důsledky nechtěného početí nesou nejvíce. Nicméně jak už bylo řečeno, při stávající podobě debaty v ní ženy stejně hlas nemají, hlas má pouze „nenarozené nevinné děťátko“. Ženy, muži a pro-choice skupiny by proto měli „rozpoutat válku“ o jazyk, ve které by „bojovali“ o prostor, ve kterém by mohli hovořit o svých zkušenostech. V takto vytvořeném prostoru by muži neměli být obávaní a ostrakizovaní, protože jejich hlas přinese další (je otázkou nakolik odlišný) úhel pohledu, další výpovědi a zkušenosti, které zatím nebyli vyřčeny a tak nemohly být ani vyslyšeny. Pokud usilujeme o faktickou genderovou rovnoprávnost, měli bychom dát zaznít také mužskému hlasu, protože toto téma se týká i mužů.
Jak lze interpretovat interrupci skrze zkušenost těla a individuálního vědomí?
Každá zkušenost interrupce, ať z pohledu ženy nebo muže, je uvězněna v jazyce jakým je debata vedena. Je to prostor, který je vymezený dvěma vzájemně se odmítajícími diskursy, z nichž každý mluví jiným jazykem a jejich prolnutí je prakticky nemožné. To ale neznamená říci, že bychom měli usilovat o jejich „usmíření“. Ráda bych pouze poukázala na to, jak moc je tato diskuse vyhraněna a že tato vyhraněnost může s sebou přinášet určité problémy. Jedinec je totiž uvězněn ve střetu těchto dvou diskursů, kde každý z nich mu umožňuje myslet, hodnotit a jednat pouze dle vlastních pravidel. Tato dichotomie ho staví do situace, kde si musí vybrat mezi jedním, nebo druhým stanoviskem. Co se ale stane, když žádný z diskursů nedokáže jedinci poskytnout nástroje k zodpovězení určitých otázek nebo pomoci najít řešení nějakých problémů či nejistot? Co když v ani jednom z nich nelze najít potřebnou jistotu a především sebe sama?
Pravidla pro-lifeistického diskursu jsou jasná. Argumentaci opírá o autoritu náboženství nebo vědy, klade důraz na morální zásady a tím, že prohlašuje život za nejvyšší hodnotu odebírá prostor pro jakoukoli polemiku. Pokud má někdo nějaké pochybnosti, hned mu připomene, že ve hře je „lidský život“, nejvyšší hodnota, které by se vše mělo podřídit. Diskuse je u konce.
Diskurs pro-choice je mnohem méně autoritativní. V podstatě zde o autoritativnosti ani nelze hovořit, jelikož aktivisté usilují o právo ženy svobodně disponovat svým tělem a životem, o její právo volby. Interrupci nikomu nevnucují. Nicméně i přes to, že její relevanci veřejně obhajují, ve srovnání s jistotou, jakou se ženám snaží poskytnout hnutí pro-life, to bohužel nestačí.
Tím, že hnutí pro-life vnutilo svůj jazyk celé společnosti, i žena, která si logicky a morálně obhájí své rozhodnutí, musí čelit tématům a dilematům, které s sebou tento jazyk přináší. I přes to, že ví, že její rozhodnutí je správné, stále na rétoriku pro-life naráží a stále je s ní konfrontovaná. Naše myšlení tento jazyk internalizovalo do té míry, že i přes silné přesvědčení o správnosti volby a přes vědomí manipulativnosti pro-life rétoriky, vkrádá se do našeho vědomí a my s těmito postoji musíme neustále bojovat. Není to ale žádný „post-interrupční“ syndrom, nebo „svědomí“ jak by řekli zastánci zákazu potratu, je to pouze jejich jazyk, kterým se snaží zahlušit všechny ostatní argumenty.
V rovině individuálního vědomí je tak podporování nebo podstoupení interrupce spojeno s každodenními a nevyhnutelnými střety s dominujícím diskursem; v rovině tělesné zkušenosti je tento problém ještě složitější. Žena najednou musí čelit rozličným pocitům, které ne vždycky dokáže uspořádat, popsat a interpretovat. Naše zakoušení těla totiž také podléhá diskursivní disciplinizaci a tedy i to, jak ho sami vnímáme a jak chápeme jeho projevy, není otázkou „přirozené zkušenosti“, ale naších vlastních interpretací, které vycházejí z toho, jaké podmínky pro ně vytváří dominující diskurs. Proto, myslím, je dobré si opět klást otázky: co pro naše tělo a vědomí interrupce znamená? Jak je vnímaná? Jakým způsobem se s ní v obou rovinách vypořádáváme? Jak máme rozlišit to, co nám říká tělo od toho, jakou interpretaci těchto promluv nám vnucuje převládající diskurs, hnutí pro-life? S kým o svých psychických a fyzických problémech máme mluvit? Jak čelit strachu z odsouzení? Co máme dělat, když na jednu stranu cítíme nutkavou potřebu o své zkušenosti se všemi mluvit, a na druhou o ní mluvit nechceme? Co si máme počít se spoustou rozporů, které v nás interrupce a nechtěné těhotenství vyvolává? A jakou úlohu v této situaci hraje partnerský vztah? Jak se vyrovnat s tím, že muž interrupci nikdy neprožije tak jako my? Jak se vyrovnat s tím, že se to odehrává pouze na našem těle? Změní nás zkušenost interrupce, a pokud ano jak?
Východiskem z této situace a způsobem jak osvobodit ženy a muže z nemožnosti promluvit je odmítnutí pro-lifeistické rétoriky, poukazování na protimluvy a trhliny v jejich argumentaci, vytváření jazyka, který není tak fundamentalistický, který umožňuje diskusi a pojmenovávání nových problémů. Je nutné začít mluvit i o individuálních zkušenostech, ale ne pouze v rovině boje o právo na interrupci, ale i v rovině toho, jak je tento zákrok prožíván jednotlivými lidmi. Jak se s ním vypořádávají v rovině vědomí, a jak v rovině těla. Jelikož téma interrupce s sebou přináší jak celou řadu otázek , individuálních dilemat, a problémů, tak i nespočet možných odpovědí, každý z nás by měl mít možnost si svoji otázku a její odpověď najít sám, jednat podle kontextu ve kterém se nachází, podle svého vědomí a pocitů a dle svého konečného rozhodnutí, bez omezovaní ze strany státu, církve nebo jiných organizací, institucí či jednotlivců.
Magdalena Górska
studentka FHS UK
Poznámky: Polsko spolu s Irskem a Maltou má nejpřísnější proti interrupční zákon v Evropě (Roszkowská, 2003).
2 tzv. „post-interrupční syndrom“ je velmi kontroverzním tématem. Je to termín, kterým operuje především hnutí pro-life tvrdíc, že po potratu žena má často deprese, lituje toho, co udělala a má z toho obrovské trauma. Existují ale názory, že je to pouze trik, který si hnutí pro-life vymyslelo aby mohlo ženy lépe manipulovat; svědectví mnoha žen totiž ukazují, že značná část z nich cítí spíše úlevu než aby se utápěly v depresích. Nicméně nesporné je, že každý potřebuje reflektovat své jednání a ve věci interrupce tuto potřebu má jak žena, tak i muž, který se ji snaží být oporou a cítí spoluzodpovědnost. I pro něj interrupce může být trauma, ponaučení do budoucna nebo velká úleva.
Použitá literatura:
Gender Studies o.p.s., Výzva – Pro svobodnou volbu v otázce interrupcí!, 2004 (zdroj: www.feminismus.cz)
Graff Agnieszka, Znikająca kobieta – czyli polskie rozmowy o aborcji, in. Świat bez kobiet. Płeć w polskim życiu publicznym, Warszawa 2001
Hnutí pro život, Stanoviska občanského sdružení hnutí pro život ČR (zdroj: www.prolife.cz)
Nowicka Wanda, ve jménu Federacji na rzecz Kobiet i Planowania Rodziny, List otwarty do wladz publicznych, 10.5.2004
Riebauerová Martina, Bartoníček Radek, Zákaz? Bitva o potraty začíná. MF Dnes 2003 (zdroj: www.feminismus.cz)
Roszkowská Petra, O interrupcích v Polsku (publikováno v Demografii, 2003, roč. 45, č. 4, k nalezení také na www.feminismus.cz)
Sokolová Věra, Gender a sexualita v totalitních režimech 20.st., přednášky na FHS UK, LS 2004
Willke Barbara a John, Potrat – Otázky a odpovědi, český překlad 1993 (zdroj: www.prolife.cz)
|
|
|
|
