[ 10.1.2008, Helena Skálová Historie ]

Dne 9. ledna 2008 by své sté narozeniny oslavila filosofka, spisovatelka, autorka mnoha sociálních esejů a přísná ateistka Simone de Beauvoir. Celým jménem Simone Lucie-Ernestine-Marie-Bertrand de Beauvoir se narodila 9. ledna 1908 v Paříži do vážené středostavovské rodiny. Její jméno je zmiňováno především v souvislosti s francouzským existencialismem a její spisovatelská, filosofická i životní dráha je těsně spjata s životem a tvorbou Jeana-Paula Sartra.
Simone de Beauvoir zemřela 14. dubna 1986 v Paříži.

Předsevzetí zasvětit svůj život psaní a studiu, učiněné v raném mládí, se jí podařilo naplnit dokonale. V roce 1929 úspěšně ukončila studium filosofie na pařížské Sorbonně a mezi lety 1931 a 1943 působila jako profesorka filosofie. Nejprve na středoškolské úrovni na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži, a posléze na Sorbonně. V roce 1943 svou profesorskou kariéru ukončila, aby se následně věnovala výhradně spisovatelské činnosti.
Filosofický zájem Simone de Beauvoir se soustředil na studium otázek týkajících se podstaty lidské existence. Formální filosofické vzdělání, které získala během studií, využila jako základ pro formulaci revolučních tezí feminismu a existencialismu.

Vzájemné přátelství a spolupráce s Jeanem-Paulem Sartrem ovlivňovalo Simone de Beauvoir po celý život, od konce jejích univerzitních studií až po Sartrovu smrt v roce 1980. Existencialismus v jejich pojetí ve své době nabízel alternativu pro ty, kteří se odmítali ztotožnit s komunismem, a přesto jim nebyl cizí ideový základ socialismu.
Zveřejněním filosofické eseje Pyrrhus et Cineas (Pyrrhus rozmlouvá s Kineou, 1945) začalo období, které Simone de Beauvoir později nazvala “morální fází života”. Stanovení takzvané nové morálky vycházející z dvojsmyslnosti a dvojznačnosti člověka pak bylo hlavním tématem dalších existencialistických úvah a esejů, které Simone de Beauvoir zveřejňovala časopisecky. Toto období vyvrcholilo její nejdůležitější filosofickou prací Pour une morale de l'ambiguité (Etika dvojznačnosti, 1947).

Ukázalo se, že umění diskuse a polemiky je jí vlastní stejně jako umění beletristické; v literárním světě byla již v té době známá díky své prvotině L´invitée (Návštěva, 1943). Odhaluje v ní svou nechuť k tradičnímu buržoaznímu způsobu života, se kterým se setkala u svých rodičů, a touhu po dosažení úplné partnerské harmonie. Dochází však k závěru, že totální sdílení je nemožné – v určitých okamžicích člověk zůstává osamocen.
Východiskem filosofických děl Simone de Beauvoir byla idea člověka jakožto svobodné bytosti a svoboda volby jakožto prvotní a nejdůležitější hodnoty, kterou lze poměřovat morálnost a nemorálnost lidského jednání; správné jednání svobodu jednotlivce zvyšuje, zatímco nesprávné jednání ji omezuje.

Přes veškeré osobní i myšlenkové sympatie, které Simone de Beauvoir vázaly k Jeanu-Paulu Sartrovi, jí nebyl příjemný přídomek existencialistky, jejž jí jejich vzájemný vztah vynesl. Příznačnější by bylo přistupovat k ní jako k bojovnici za sociálně spravedlivější svět. Svědčí o tom její veřejná kritika francouzských kolonizačních operací v Alžírsku, otevřená obhajoba potratů, boj za bezpečnost práce v továrnách, obhajoba práv starých občanů a marxisticky orientované socialistické smýšlení.

Simone de Beauvoir byla významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Metodou filosofické analýzy, která byla pro její tvorbu příznačná a která je rovněž považována za výsledek její profesní spolupráce se Sartrem, zpracovala své postřehy o životě a roli žen ve společnosti v knize Le deuxiéme sexe (Druhé pohlaví, 1949). Osou díla je poukaz na skutečnost, že ženy jsou považovány za “ty druhé”, což Simone de Beauvoir doplnila svým tvrzením, že “ženy se nerodí, ale jsou utvářeny”. Tyto základní myšlenky rozváděla v širokém historickém kontextu. Za zdroje informací jí sloužila literatura, mytologie a historická fakta. Snažila se tak dokázat, že kořeny útlaku žen sahají hluboko do minulosti. Kniha byla od svého vzniku považována za jednu z nejucelenějších deklarací ženské nezávislosti.

Zájem o morálku jednotlivce, emancipaci všech lidí, o sociální spravedlnost a nápravu křivd spáchaných kolonizační rozpínavostí Francie postupně svedl existencialisty včetně Simone de Beauvoir od čistě akademické práce ke skutečnému ideologickému boji s oficiální mocí a jejími dogmaty. Jednalo se však výhradně o boj literárně-polemický. Tím si existencialisté vysloužili nálepku autorů takzvané angažované literatury, kterou nově se objevující umělecké směry nového románu a absurdního divadla a literatury shodně odmítali.