[ 26.12.2007, Nina Bosničová Kultura > Jazyk a literatura ]

V listopadu nám ze své prvotiny Je hlína k snědku? v knihovně Gender Studies četla její autorka Jakuba Katalpa.  Spisovatelka se zajímavým pseudonymem, o které jsme určitě neslyšeli naposledy, se s námi v následujícím rozhovoru podělila o pár myšlenek k Hlíně, k jejím recenzentům a k literární tvorbě obecně.  Za prózu Je hlína k snědku? byla Katalpa nominovaná na cenu „Magnesia Litera 2007“ v kategorii Objev roku. 

Myslím si, že Vaše kniha Je hlína k snědku? se dá číst jako příběh (jedné) ženské identity.  Co o této identitě říká?

Nechtěla jsem, aby má kniha měla jednoznačný děj. Text, postavený na  příběhu, který se postupně, konkrétně a do značné míry očekávaně rozvíjí, mě neláká, připadá mi, že poskytuje málo prostoru pro imaginaci. Líbí se mi představa aktivního čtenáře, který není pouze pasivním konzumentem textu, ale navazuje s autorem dialog. Roztříštěný text, mozaika, vyžadující čtenářovu pozornost a také schopnost tvořit, se mi zdá pro navázání takového dialogu ideální.

Když jsem psala Hlínu, neměla jsem v úmyslu vylíčit příběh ženy, které se na začátku něco stane, poté následuje jakýsi vývoj a nakonec rozuzlení. Snažila jsem se spíš zachytit vnitřní prožitek, okamžik, kdy si žena uvědomuje, že část její duše odumřela, byla zbavena života – a to ji znepokojuje. V textu nejde o nic jiného než o Nininu snahu navázat kontakt s něčím, co považovala za mrtvé, o pokus vstoupit znovu do života, respektovat a přijmout stará zranění. Všechno ostatní jsou jen rekvizity a schémata, nebylo zapotřebí vykreslovat psychologii jiných postav nebo zkoumat věrohodnost některých situací, jedná se o pouhé šablony, orientační body, které Nině umožňují lepší sebereflexi.

Fascinují mě možnosti ženské duše, animy, její schopnost regenerace, těsné sepětí se zemí, s počátkem, se zrozením. Krása spojená se sestupem ke kořenům, schopnost podílet se na jakémsi věčném cyklu, univerzálnost, a přesto jedinečnost, která je obsažena v každé ženě.

Chtěla jsem, aby Nina mluvila právě o tom. O životě, který může přijít i do míst, která byla dlouho zraněná nebo mrtvá.

Nazvala byste texty, které píšete ženskou literaturou?  Jak vůbec chápete pojem ženská literatura?

Nelíbí se mi žádné škatulkování, a už vůbec ve světě tak rozmanitém a otevřeném, jakým je svět literatury. Odmítám dělit literaturu podle kritéria, které má něco společného s pohlavím, myslím, že literatura je buď dobrá, nebo špatná. Pojem ženská literatura pro mě má trochu pejorativní nádech. Zajímalo by mě, jestli existuje taky mužská literatura a co by do ní patřilo.

Spektrum kritik, které byly napsány na adresu knihy Je hlína k snědku? je poměrně široké.  Co si myslíte, že je toho důvodem?

To nedokážu posoudit. Rozhodně mě však překvapilo, že většina kritik se dotýkala nikoliv textu, ale obsahu, případně mě samotné. Mnoho tzv. recenzentů mělo potřebu vyjádřit se k tomu, jak vypadám, jak bych asi uspěla u testů inteligence, jestli zneužívám manžela, jestli jsem spala s někým nebo s nikým... Skoro mám pocit, že jsem se svým textem dotkla něčeho, o čem se raději nemluví, ale co v sobě lidé mají někde hluboko a zapomínají na to... A pak tu byl druhý pól – pozitivní recenze a názory – od těch, kteří dovedou mít oči otevřené do tmy a do tepla. Slovem pozitivní nemyslím jen kladné nebo nadšené recenze, ale spíš recenze, které jsou konstruktivní (přestože kritické nebo vytýkající) a ze kterých jsem si mohla něco odnést.

Sex a erotika mají ve Vaší knize významné místo.  Jaká je jejich role?

Erotika, která se objevuje v mém textu, je pouhým prostředkem, cestou, která napomáhá integraci a sebeuvědomění jedince, ženy. Právě erotické vztahy různých barev, chutí a vůní pomáhají Nině sestoupit do jejího nitra, vrátit se k tomu, co v ní zůstalo živé, nezraněné. Při milování se Nina otvírá, vydává se, očišťuje. Nejde o pouhý tělesný kontakt, ale o cestu do sebe sama.

Ta erotika není prvoplánová – a tady se ukazuje zajímavý paradox, opět související s recenzemi. To, že mnozí recenzenti nebyli schopni erotiku v mé knize reflektovat jinak než jako pornografii a proud oplzlostí, prozrazuje leccos o jejich vlastní sexualitě, myšlenkových stereotypech, a koneckonců i o vztahu k ženství jako specifickému fenoménu.

Máte oblíbené spisovatele/spisovatelky?  Jaký typ literatury ráda čtete ve svém volném čase?

Kdysi jsem měla spoustu oblíbených spisovatelů. Hodně mě oslovovala ruská literatura. Ale nějak to vyprchalo. Skoro se těch, které jsem milovala, ostýchám – ačkoliv jich mám plnou knihovnu. V současné době asi není žádný autor, kterého bych za každou cenu musela mít nebo číst. Poměrně dost čtu literaturu faktu, čím suchopárnější, tím lepší. Ponořím se do údajů, které vzápětí zapomenu, a nechám myšlenky plynout. Úžasná relaxace. A jak sofistikovaně to vypadá!

Co chystáte do budoucnosti?

Chystám něco zářivě barevného, kulatého a šťavnatého. Nový text. Bude hebký na dotek – ale ty trny v něm!