[ 30.11.2007, Radka Dudová, Sociologický ústav AV ČR Rovné příležitosti > Trh práce, Rodičovství > Rodičovství ]

Zavádění podnikových jeslí a školek, s případnou vyšší fiskální podporou ze strany státu, je v současné době prezentováno jako možné řešení zajištění institucionální péče o předškolní děti. Málokdy se ale hovoří také o rizicích a nedostatcích tohoto typu péče. I ta je ale třeba znát a případně koncipovat podnikové školky a jesle tak, abychom se jim pokud možno vyhnuli.

Jedním z klíčových nedostatků těchto institucí je jejich nákladnost. Jen málo firem si za stávajících okolností skutečně může dovolit jesle či školku provozovat. Ochota firmy může navíc zmizet v okamžiku, kdy se dostane do finančních těžkostí a musí provádět úsporná opatření na všech frontách. Podle zahraničních zkušeností pak přicházejí jesle či školka na řadu jako první. Jen málo firem si může vlastní jesle či školku dovolit také proto, že jejich zaměstnanci a zaměstnankyně nejsou geograficky lokalizováni na jedno místo a není tedy jasné, kde by taková instituce měla stát. Otevření jeslí v jednom místě může znevýhodnit zaměstnance téže firmy, kteří pracují v jiných pobočkách. Obecně vede přenášení odpovědnosti za zajištění institucionální péče o děti ze strany státu na podniky k vytváření nových nerovností mezi zaměstnanci různých firem.

K dalším rizikům podnikových jeslí či školek patří možnost zvyšování tlaku na pracovníky a pracovnice ze strany vedení – pokud má školka dlouhou otvírací dobu, rodiče mohou být neformálně nuceni zůstávat v práci déle, jelikož o jejich děti je postaráno. Vzhledem k tomu, že mnoho zaměstnanců a zaměstnankyň do práce dojíždí, děti musejí dojíždět také a trávit tak mnoho času v dopravních prostředcích.

Z hlediska organizace času a dělby práce v rodině jsou podnikové jesle a školky nevýhodné, protože odpovědnost zůstává na jednom z rodičů – na tom, v jehož firmě se jesle či školka nachází. Rodiče se nemohou při vodění do školky a vyzvedávání dítěte ze školky střídat, což může mimo jiné opět prodloužit dobu, kterou dítě v instituci během dne stráví. Jiným nedostatkem je vytváření jakési sociální bubliny v podobě vrstevnické skupiny dětí, jejichž rodiče pracují v jedné firmě. Děti pak nepřicházejí dostatečně do kontaktu s dětmi ze své obce a z jiných sociálních vrstev a skupin, což není dlouhodobě žádoucí z hlediska integrace společnosti. Dalším rizikem může být nežádoucí pronikání podniku a jeho managementu do soukromého života zaměstnanců a zaměstnankyň a jeho ovlivňování (podnik jako Velký bratr kontroluje všechny oblasti života svého pracovníka či pracovnice a určuje i to, k jakým hodnotám mají být vedeny jeho/její děti).

Z hlediska těchto rizik se jako schůdnější jeví měkčí formy podpory péče o děti ze strany podniků – např. mezipodniková konsorcia zakládající školky a jesle společně, podpora lokálních jeslí či finanční dotace. Jistě lze zakládat podnikové jesle a školky tak, abychom se těmto rizikům vyhnuli. Přesto by ale hlavní odpovědnost za zajištění dostupné institucionální péče o děti měla zůstat na úrovni státu.