|
"Čím menší obec, méně slávy a více práce, tím je cesta pro ženy do politiky jednodušší", říká místostarostka Poděbrad Jiřina Soukupová
[ 31.10.2007, Linda Sokačová, Gender Studies, o.p.s.
Rovné příležitosti > Rovné příležitosti
]
Kateřina Jacques, Vlasta Parkanová, Anna Čurdová - čtete o nich v novinách, vídáte je v televizi a na různých společenských akcích. Představují však pouze vrchol ledovce žen aktivních v politice. Cestu jim prošlapávají političky na komunální úrovni, které se zabývají každodenní mravenčí prací přispívající k rozvoji obce či města. S jednou z nich – místostarostkou Poděbrad Jiřinou Soukupovou - jsme si povídaly nejen o rovných příležitostech žen a mužů v komunální politice.
V Poděbradech jste kandidovala za stranu Rovnost šancí. Potřebuje Česká republika stranu, jejíž hlavní náplní jsou „rovné šance"?
Domnívám se, že všechna politická uskupení v České republice 21. století by měla všem poskytovat rovné příležitosti a hlásit se k jejich prosazování v každodenním životě při jakékoliv činnosti. Bohužel praxe ukazuje, že zatím se tak neděje. Za tohoto stavu je každá aktivita směřující k nápravě lepší než nic.
V České republice se s agendou rovných příležitostí setkáváme nejčastěji na úrovni národní politiky a nevládních organizací. Komunální a regionální politika se touto oblastí příliš nezabývá, i když zahraniční zkušenosti ukazují, že je to důležité. Jak se podle vás rovnost příležitostí promítá do komunální politiky?
Podpora rovných příležitostí v komunální politice má, dle mého soudu, nejrychlejší účinky. Pokud se na radnici objeví více žen a zástupců různých menšin, zvyšuje se pravděpodobnost, že se brzy najdou řešení konkrétních problémů těchto skupin – školky, dětská hřiště, bezbariérové vstupy, různé stacionáře pro postižené, seniory apod.
Jak reagují na vaši snahu věnovat se nepříliš populárnímu tématu vaši kolegové a kolegyně na radnici a občané Poděbrad?
Jsem na radnici pouze krátce a mnoha konkrétních úspěchů jsem zatím nedosáhla. Tématika rovných příležitostí každopádně nepředstavuje tabu, diskutuje se o ní a mí kolegové na radnici vědí, že kdykoliv mám možnost, vždy si přihřeji svou polívčičku. Musím říci, že ačkoliv – jak říká místopředseda senátu, pan doktor Rakušan – v každém muži dřímá menší či větší šovinista, naši radní většinou se shovívavým úsměvem mé návrhy podpoří. Možná to souvisí i se skutečností, že obyvatelé Poděbrad patří k nejvzdělanějším občanům regionu. Musím ale přiznat, že před volbu, zda věnujeme 12 milionů korun z rozpočtu města na umělý trávník pro fotbalisty nebo na zřízení azylového domu pro týrané ženy, jsem je ještě nepostavila…
S kolegyněmi zastupitelkami se snažím hledat společnou řeč napříč politickým spektrem a snad se nám to daří. Skrytou podporu cítím u kolegyň úřednic městského úřadu. S občany Poděbrad se sice pravidelně stýkám, ale pro ně je prioritní stav silnic, veřejné zeleně, kanalizace; jejich postoj bych označila za neutrální. Své podporovatele znám a veřejní kritici mne zatím nekontaktovali.
Často se hovoří o malém počtu žen ve vrcholové politice. Platí to i pro místní a regionální politiku?
Čím menší obec, méně slávy a více práce, tím je cesta pro ženy do politiky jednodušší. Znám obce o několika desítkách obyvatelích, kde nikomu žena jako starostka nevadí. Ve větších obcích to tak jednoduché není. Zastupitelstvo našeho města, kde tvoří zastupitelky celou třetinu, patří zcela jistě k příkladným výjimkám. Domnívám se, že pokud se nám podaří zvýšit počet žen v komunální politice, uspějeme postupně i na úrovni kraje a třeba se potkáme i v parlamentu.
|