[ 1.10.2007, Gender Studies, o.p.s. Kultura > Kultura a umění ]

Laura Mulvey  (*15. srpna 1941) je britská režisérka, scénaristka, producentka, filmová a kulturní teoretička.

Přednáška se bude konat 19.10. na FAMU (Smetanovo nábřeží 2, 116 65 Praha 1, tel: +420 221 197 211, fax: +420 221 197 222, famu@famu.cz ) v učebně 1 od 10-18 hodin, přednáška bude v anglickém jazyce, vedená a moderovaná Pavlou Jonsonn.

Publikační činnost:

Začátkem 70.let začíná působit jako filmová kritička například v časopisech Spare Rib či Seven Days. Mnoho z těchto jejích časných prací se věnovalo diváckému ztotožnění s filmovým obrazem a jeho vztahu k mužskému pohledu. Tato tematika je náplní i její nejvýraznější eseje Vizuální slast a narativní film (Visual Pleasure and Narrative Cinema) publikované roku 1975 v časopise Screen. Práce je všeobecně považována za první stať feministické filmové teorie a pomohla ji ustanovit samostatnou a legitimní oblastí studia. Autorka zde kritizuje projekci patriarchálního uspořádání světa do tradičního filmu, v němž muž je ten, kdo se dívá (subjekt) a žena je ta, která je vystavována (objekt). Ve své koncepci přitom vychází z psychoanalýzy a zdůrazňuje Freudův pojem slast s dívání se (skopofolie), jíž se muž účastní aktivně a žena pasivně. Díváním ale není míněn jen obyčejný pohled, ale přímo zírání, zmocňování se pohledem (anglicky gaze). Žena se navíc stává erotickým objektem ve dvou rovinách-pro diváka a i pro hlavního hrdinu, s nímž se mnohdy divák identifikuje pro touhu zmocnit se ženy na plátně, kterou však může mít jen hrdina. Dle Mulvey se pak především díky filmové technice (kontrast světla na plátně a šera v sále, pohyb kamery souběžně se zrakem diváka a tím jeho identifikace s daným záběrem (např. záběr sjíždějící po dlouhých ženských nohách) reprodukuje patriarchální ideologii. Z toho důvodu navrhuje Mulvey především změnu práce s kamerou, která už by nenapomáhala vytvářet falešnou iluzi světa (změna by měla spočívat především v střídání filmových záběrů a záběrů na filmový štáb, aby se přetrhl hladký průběh děje a tím pádem i reprodukce ideologie). Z jejich publikací lze dále jmenovat díla Douglas Sirk (1972)-kolekci esejí zpracovanou ve spolupráci s Jonem Hallidayem, dále pak sbírky esejů Visual and Other Pleasures (1989), Citizen Kane (1992), Fetishism and Curiosity (1996) či Death Twenty-four Times a Second (2006). Dále je Mulvey autorkou více než čtyřiceti článků a samostatných esejí, mezí něž patří i Několik myšlenek o fetišismu v kontextu současné kultury (Some Thoughts on Theories Fetishism in the Context of Contemporary Culture (1993))- autorka v kontextu feministické filmové teorie srovnává Freudovu a Marxovu teorii ve vztahu k fetišismu a mechanismu popření. Marx v rámci komoditního fetišismu hovoří o popření dělnické práce, kdežto Freuda u sexuálního fetišismu o popření mateřského těla. Popření těla a popření práce představují v komoditní kultuře zdroj a původ hodnoty-obě teorie fetišismu tedy vedou ke spojení erotického zobrazení ženy s erotickým zobrazením komodity. Ve filmu se tím pádem erotické zobrazení ženy mění v komoditu a žena je zároveň konzumentkou komodit, aby se sama stala touto komoditou.

Filmová tvorba:

V letech 1974 -1982 spolupracovala se svým manželem Peterem Wollenem na šesti filmových projektech týkajících se především feministické teorie, sémiotiky a psychoanalýzy. První z nich, Penthesilea: Královna Amazonek (Penthesilea: Queen of the Amazons (1974)), zobrazuje pozici ženy ve vztahu k patriarchální ideologii, symbolickému jazyku a mužské fantazii. V následujícím filmu s názvem Hádanky Sfingy (Riddles of the Sphinx (1977)) Mulvey aplikuje to, co proklamovala ve své eseji Vizuální slast a narativní film-přerušit tok děje a změnit tím vztah diváka k ženské postavě-kombinuje vlastní čtení přímo na kameru (o legendě o Sfinze a Oidipovou výhrou nad jejími hádankami, přičemž podrobuje kritice tradiční výklad jeho činu jako přechod od matriarchátu k patriarchátu) a dějovou část týkající se především Louisy, která bojuje se svým mateřstvím v patriarchální společnosti a je reprezentována prostřednictvím fragmentálního užití dialogu a zobrazováni. Amy! (1979) je příběh o letkyni Amy Johnson, ve kterém se promítají teorie Mulvey a Wollena týkající se především deestetizace ženského těla a relativismu. Nesoustředí se na faktický příběh letkyně, ale podobně jak v Hádankách Sfingy se jedná o montáž různých způsobů filmové prezentace. Mezi další společná díla patří Frida Kahlo and Tina Modotti (1982), Zlá sestra (The Bad Sister (1982)) či Crystaled Gazing (1982)-snímek představující Londýn za odstoupení Margaret Thatcher, několikrát kritizovaný pro absenci podpory feminismu. Jako jediný ze společných filmů Mulvey a Wollena se feministické problematiky téměř nedotýká a to především z autorčiny obavy o nevyváženost snímku.

Zatím posledním filmovým dílem je film Disgraced Monuments, natočený po autorčině filmové pauze až roku 1991. Jedná se o Mulveyin sólový dokumentární projekt, ve kterém se věnovala osudu státního umění v zemích bývalého Sovětského svazu.

Díla Laury Mulvey jsou zlomová nejen feministickou problematikou, ale především tím, jakým způsobem spojují tématiku filmové teorie, feminismu a psychoanalytické teorie S. Freuda a J. Lacana.

Převzato z www.wikipedia.cz