[ 3.4.2007, Marie Štíchová Kultura > Kultura a umění ]

Polly sedí ve světlé místnosti u stolu. Detailní záběry ukazují její chvějící se ruce, strhaný obličej, neklidně těkající pohled. „Nedokážu to. Tohle je nad mé síly.“ Hlas má strachem tak stažený, že téměř šeptá. „Jsme s tebou! Podporujeme tě! Zvládneš to!“ Ozývají se další ženské hlasy. Kamera sjede o něco níž. Před Polly
leží na talířku miniaturní dortík. Polly je jednou z dívek léčících se na luxusní floridské klinice. Deset let trpí bulimií. Sníst zákusek je pro ni (stejně jako pro většinu jejích spolupacientek) naplněním nejhorší noční můry.

Tak vypadají první záběry dokumentárního debutu americké fotografky Lauren Greenfieldové natočeného během šesti měsíců na klinice pro léčbu poruch příjmu potravy (PPP). Film zařadilo kino Světozor do programu letošního festivalu Jeden svět. Mozaika sestavená ze záběrů z života kliniky, výpovědí nemocných, jejich psychologů, doktorů i nejbližších příbuzných přibližuje svět anorexie a bulimie se všemi jeho děsivými dopady. Režisérka se vyhýbá prvoplánovým závěrům, nezjednodušuje ani nenabízí vysvětlení této  „nemoci z nadbytku“.

Pomůžeme vám, jak si pomoci

Snímek nepředstavuje pacientky jako pasivní oběti současné společnosti propagující kult štíhlosti. Naznačuje důvody, které vedly k propuknutí PPP, ale zároveň zdůrazňuje odpovědnost pacientek za své budoucí životy.
„Všechny zbraně máte v rukou. My vám můžeme jen ukázat, jak je použít. Do boje se ale musíte pustit každá sama,“ říká klientkám jedna z psychoterapeutek.
 Přesvědčit sebe sama, že být zdravý s normální váhou je lepší než si ničit život anorexií nebo bulimií je jedním z nejtěžších úkolů, které pacientky musí zvládnout.
„Přiznala jsem si, že tohle opravdu chci. Chci být štíhlá a chci to nejvíc na světě. A jestli kvůli tomu mám umřít – tak se to stane.“ Paula drží v ruce hůlku, která určuje, kdo má na komunitním sezení slovo. Na první pohled výrazně krásná žena. Matka dvou dětí. Věk kolem třicítky. Přes patnáct let bulimička.
Paula je jednou ze čtyř pacientek kliniky, jejichž příběhy dokument sleduje. Ženy pocházejí ze států napříč celými Spojenými státy, mají různá povolání, rodinná zázemí, jiné plány do budoucnosti.  Jejich věk se pohybuje mezi 15 – 35 lety. Společnou mají touhu vypořádat se svou nemocí a naděje, kterou do zdejšího pobytu vkládají. 

Anorexie jako únik

Film se pohybuje na pomezí hraného příběhu a dokumentárního snímku. Poněkud suchopárné scény zobrazující pevně stanovený denní chod kliniky vyvažují záběry spontánně se bavících dívek v době volna a jejich vyprávění svých osudů. S úsměvem popisované záchvaty bulimie, pokusy o sebevraždu či týdny hladovění vyvolávají mrazení v zádech, ale i soucit. Díky otevřenosti a spontaneitě s jakou vystupují, si pacientky už po několika minutách získávají naše sympatie.
Dojem, že klientky už odněkud známe v průběhu filmu sílí. Jejich snaha po dokonalosti, touha potěšit okolí, nevyrovnaný vztah k sobě samé i často skrývané komplexy nám nejednou připomínají nás samotné a hranice mezi „těmi nemocnými“ a „námi zdravými“ se náhle jeví jako překvapivě tenká.  Z této perspektivy je i snazší porozumět problémům spojeným s příjmem potravy jako jedné z forem úniku z příliš náročného světa, kterým se cítíme ohrožováni.
Spolu se čtyřmi hrdinkami prožíváme jejich částečná vítězství i selhání, která se opakují v téměř pravidelných intervalech. Kilo nahoru, kilo dolů. Scény ranního vážení nejlépe dokumentují rozporuplné pocity dívek ke svému vyléčení. Při pohledu na každodenní mučivou úzkost a strach z každého sousta navíc, na křečovitou snahu dosáhnout vysněného ideálu štíhlosti, lépe chápeme slova 25-ti leté bývalé zdravotní sestry, nyní klientky centra, Sally: „42 kilo, sakra! O půl kila víc než včera. Chci být zdravá, ale nechci přibrat.“

Anorexie – efektivní prostředek k urychlení stárnutí

Kromě úvodního konstatování, že každá sedmá anorektička této nemoci podlehne, se film vyhýbá přímému výčtu negativních zdravotních důsledků PPP. Záběry na promodralé prsty, propadlé tváře a řídké vlasy pacientek působí silněji než slova. Krátké exkurzy do minulosti nemocných, kdy je vidíme jako aktivní a veselé dívky dávají vyniknout destruktivní síle anorexie a bulimie.
Jedna z nejsilnějších scén filmu dokumentuje setkání Sally se svým dvojčetem. Sallyina tvář poznamenaná chorobou vypadá o 30 let starší než obličej její sestry.
Stejně děsivý dojem jako fyzické následky poruch příjmu potravy vzbuzuje její dopad na psychiku. Jídlo, kalorie, váha a zuřivá touha po štíhlosti se stávají jediným zájmem, námětem rozhovoru, jediným cílem každého dne i celého života.
Přes vážný tón se ve filmu najde místo na – spíše mimovolný – humor. Kuchař kliniky se ztrápeně radí s vrátnou, jak zhubnout, zaměstnanec tetovacího salonu radí pacientkám, aby raději netloustly, protože to není hezké, matka pacientky, která po přednášce o výživné stravě sní k obědu jogurt…

Jídlo – droga, které se nelze vzdát

Závěrečné titulky komentující další osudy pacientek po propuštění z kliniky (většina z nich má dosud problémový vztah k jídlu) napovídá, že ani dlouhodobý pobyt v léčebném zařízení pod dohledem odborníků nemoc zcela nevyléčí.
Chování dívek po návratu domů asociuje návyky narkomanů propuštěných z léčeben. Nabytou volnost často využijí k návratu ke svým „drogám“. K přejídání, zvracení či hladovění. Jídlo však nelze vyškrtnout ze svého života jako alkohol nebo drogy.
Otázka, jak PPP předcházet a léčit je se prolíná celým filmem, odpovědi se však nedočkáme. Dnešní západní společnost, ve které je štíhlost synonymem úspěchu ve všech složkách života, je pro rozvoj PPP živnou půdou.
Za první krůčky, které mají vést k zastavení rychle se šířící nákazy anorexií a bulimií, můžeme považovat například požadavky některých módních návrhářů, aby jejich modely předváděly manekýny plnějších tvarů.
Doufejme, že další kroky budou následovat co nejdříve. Iluze, že štíhlá postava je zárukou štěstí je totiž nejen zcela mylná, ale i extrémně nebezpečná.

Marie Štíchová, absolventka Pedf. UK

Hubená / Thin Lauren Greenfield / USA / 2005 / 103 min. Ukázka

Anorexie a bulimie, jména dvou nejznámějších poruch příjmu potravy, se často objevují na stránkách takzvaných ženských časopisů. O stranu dál přitom bývá fotografie modelky, jejíž váha nepřesahuje padesát kilogramů. Co je nám tedy sdělováno? Jsme skutečně varováni před neúměrnou a nebezpečnou touhou po štíhlosti, nebo jsme k ní podprahově vyzýváni? Americká fotografka Lauren Greenfieldová debutuje v oblasti dokumentárního filmu snímkem Hubená, kterým navazuje na své předchozí fotografické dílo. Po šest měsíců Greenfieldová natáčela ve floridském centru pro léčení poruch příjmu potravy, kde je pacientkám poskytována po několik týdnů péče zdarma. Nikdy to ale nestačí k úplnému doléčení, a tak se dívky s požehnáním amerického zdravotního systému ocitají opět na začátku. Přihlížení každodennímu stereotypu se postupně proměňuje v otevřený dialog mezi pacientkami. Otravné ranní vážení, přemáhané obědy, individuální i společné terapie a ponižující, ale nutné výslechy personálu střídají autentické rozhovory dívek. Právě z těch se dozvídáme mnohé o příčinách jejich onemocnění. Bez ohledu na důvody si všechny dívky od svých hubených těl slibovaly štěstí a úspěch, a místo toho dopadly až na dno.