[ 20.3.2007, Lenka Neubauerová Kultura > Jazyk a literatura ]

Bourdieu, Pierre. Masculine domination. translated by Richard Nice. 1st ed. Stanford, CA : Stanford University Press, 2001. 133 s. ISBN 0-8047-3820-3.

Tato kniha věnuje pozornost vztahu mezi obojím pohlavím a hlavně se pozastavuje nad otázkou zda postavení mužů a žen ve společnosti stále funguje podle primárního modelu nebo došlo skutečně k transformaci. Mnoho lidí ve své naivitě, která je řízena víceméně vnímáním oněch změn, kterých se ženám podařilo dosáhnout, samozřejmě takto položenou otázku mohou odsuzovat.
Na úvod je třeba vrátit se zpět do historie, do doby, kdy se formovala základní funkce muže a ženy. To, co dosud považujeme za kulturní záležitost, je třeba začít vnímat jako přirozenost a nutnost. Mluvíme o principech, které vycházejí z odlišných znaků mužů a žen.
Pohlavní atributy a akty jsou velmi silně ovlivněny antropologickými a kosmopolitními zákonitostmi. Může zde docházet k nedorozumění hlavně v okamžiku, kdy se začně sexualita zaměňovat s erotikou, která je již vyšším stupněm pohlavního aktu.

Ztělesnění dominance
Symbolická konstrukce je více než reprezentace těla jako takového. Značí skutečné a trvalé transfomace těl a myslí, které také vyjadřují základní rozdíly mezi muži a ženami. Ve vztahu k druhému pohlaví jsou tato těla pouze diakritické výtvory. Teoretické a praktické pojetí však poukazuje na větší – sociální - diferenciace. Například fyzická konstituce, která pomáhám mužům plnit náročné úkoly nebo držení těla, které jasně vyjadřuje respekt druhé osobě.
Patří sem i takzvané ceremoniální separace, které muže, dříve než ženy, vymaňují z vlivu jejich matek a přenášejí do skupin, které postuně formují z chlapců muže.

Symbolické násilí
Obecně mají muži oproti ženám zvýhodněnou pozici v sociálních strukturách i reporduktivních aktivitách. Mnoho lidí si pod pojmem symbolické násilí představuje nejnižší stupeň fyzického násilí. Jiní v tom vidí „čistou“ formu duševního násilí, které ve skutečnosti nepředstavuje žádnou hrozbu.
Je to vlastně zakotvený způsob jak vyjádřit vztah k dominantní osobě. Příkladem může být pořadí, do jakého se žena staví, když o sobě a o dominantní osobě hovoří. Tím vyjadřuje, jak vnímá a oceňuje sebe sama. A z toho lze jasně vyvodit uspořádání celého sociálního bytí, které vychází z přirozené podstaty.

Vnímání svého bytí
Kombinace genové vybavenosti a celkového vzhledu staví ženu neustále do středu pohledů a projevů ostatních. Z její vlastní tělesné schránky se tak stává něco jako „tělo pro všechny“.
Percepci vlastního těla nelze zredukovat pouze na vnímání jeho obrazu. Má hodně společného se sebeúctou a sebeposouzením. To zase vychází z objektivního hodnocení druhých, jenž používají určitých schématů, které si společnost pro hodnocení vytvořila (malý/velký, silný/slabý). Tato slova často vyzdvihují jedno tělo nad druhé a z toho pak vznikají projevy typu „na dívku je příliš vysoká“ / „to je pro dívku ostuda“ / „u chlapců na tom nezáleží“ atd.

Když tedy vezmeme v úvahu všechny změny, které si ženy svým femininstickým hnutím vydobyly a sociální oblasti, ve kterých byl tak nabourán zaběhnutý koloběh, můžeme říci, že pevné základy mužské dominance nejsou tak stabilní, jak se předpokládalo. Ať už jde o vzdělánostní rozdíly, působnost ve veřejné sféře nebo řízenou kontrolu repordukce.

Lenka Neubauerová, studentka sociální práce a sociální politiky na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity JEP v Ústí nad Labem.