 |
|
 |
Laudatio Jiřiny Šiklové při příležitosti udělení ceny Prix Irene Bloomfield Janě Hradilkové
[ 2.9.2004, Redakce F.cz
Feminismy > Feminismus
]
Obvykle správné „laudatio“ začíná slovy: Považuji si za čest promluvit o zásluhách významné ženy, která mnoho let pracuje pro sblížení národů na tomto světě, o práci Jany Hradilkové, rozené Křišťanové, která se narodila 12.12.1959, studovala…
Kdybych začala takto formálně, Jana Hradilková, řečená Křišťanka, by se na mne zlobila. Takže: jsem ráda, že Křišťanka, tedy Jana Hradilková, taky již konečně dostane nějakou cenu a já jí mohu dokonce veřejně a nahlas poděkovat jak za Gender Studies, které vypiplala, tak za „spoustu dalších ženských“ v této republice i za hranicemi, kterým konkrétně pomohla, pomáhá a jak ji znám, bude pomáhat až do „roztrhání těla“! Zaslouží si tuto cenu Ireny Bloomfieldové!
A teď znova a od začátku :
S jejím tatínkem jsem chodila do stejného gymnasia, o jejím dětství vím jenom z povídání a osobně jsem ji poznala až na začátku let devadesátých, kdy se doslova nastěhovala ke mně do bytu a velice rychle z knížek, které tam byly, vytvořila knihovnu Gender Studies. Sehnala regály, papírové šanony, vymyslela razítko, nastříhala kartotéční lístky, půjčovala knihy i dělala o nich diskuse. A nadchla pro tuto myšlenku další ženy, včetně Kanaďanek a Američanek, které zde tehdy byly. Když našla v nějaké staré knížce z Finska ornament znázorňující knihovnu, udělala z něj logo Gender Studies. Dnes je to „výrobní značka“, která má mezi ženskými organizacemi v této části světa vynikající jméno a dokonce již i tradici. Byla současně ředitelkou Gender Studies i knihovnicí, často jedinou výkonnou pracovnicí, moderátorkou diskusí, delegátkou na různé konference, a když u nich doma náhodou bylo potřeba více peněz, tak klidně nastoupila jako uklízečka v jedné z pražských synagog, nebo na kole občas dojížděla do kravína někde u Zbuzan. Obdivuhodně to všechno kloubila s výchovou svých tří dětí. Když se jí zdálo, že děti jsou příliš velké a samostatné, tak si pořídila, na „stará kolena“, ještě to čtvrté.
Když GS začaly být „samostatné“ a tak moc ji již nepotřebovaly, tak se pustila do dalšího, opětně „bohulibého“ podniku. Začala v Praze a později na Slovensku a v dalších postkomunistických zemích zastupovat a propojovat (tehdy jsme pojem síťování ještě neznaly) mezinárodní organizaci AŠOKA.Ta podporuje „pachatele veřejného dobra“ a již v 35 zemích světa poskytuje stipendium lidem, kteří chtějí prosazovat neobvyklý způsob pro řešení konkrétních společenských problémů přímo v zemi, ve které žijí. Jana Hradilková pak hledala pro organizaci Ašoka vhodné kandidáty, organizovala jejich setkání, propojovala to s GS a pomocí především ženám zde i v zahraničí. Díky jí zakořenila Ašoka, o.p.s na Slovensku, v Maďarsku a Polsku a možná že i v dalších zemích. A zase se opakovalo totéž. Když ji již tato organizace bezprostředně nepotřebovala, stáhla se zpět, či přesunula se na místo, kde se muselo začínat znovu.Začala pomáhat Petře Procházkové s pomocí ženám v Čečensku, má podíl na dobrém fungování organizace Berkat, což je v českém překladu Štěstí a pomohla zorganizovat putovní koncert skupiny Maršo, což je název tanečního souboru mladých Čečenců, kteří žijí v uprchlickém táboře za hranicemi své země, v Inguštsku. Aby toho nebylo málo, tak právě nyní zakládá, zase spolu s Petrou Procházkovou, pomoc ženám v Afganistanu. Opětně je to zcela konkrétní pomoc, pro kterou hledá ženy přímo v zemi, které se pomáhá.
Proč to všechno vlastně dělá? Sama nevím.
Asi ji těší pomáhat druhým lidem, asi má potřebu rozdávat svoje schopnosti, asi je trochu blázen! Vysoce si Jany vážím, považuji ji za nesmírně cenného člověka a mám ji ráda! A teď jí to mohu říci alespoň nahlas a před ostatními lidmi. Děkuji vám, kteří tuto cenu udělujete, za možnost poděkovat někomu, kdo si to opravdu zaslouží.
Jiřina Šiklová
|
|
|
|
