[ 25.1.2007, Kultura > Jazyk a literatura ]

Fisch, Joerg. Burning women : a global histroy of widow sacrifice from ancient times to the present. translated from german by Rekha Kamath Rajan.  1st ed. Oxford : Seagull Books, 2005. 610 s. ISBN 1-90542-203-2.

Tato kniha vypráví o způsobech a důvodech, proč někteří lidé věnovali své životy doprovodu mrtvých na onen svět. Byly to zejména ženy, které volily smrt, aby mohly poskytovat oporu  svým zesnulým protějškům i po smrti.

Původ takovýchto rituálů nejsme schopni vyčíst z žádné dokumentace. Ženy by však takový způsob smrti nevolily, aniž by nevěřili, že ukončením pozemského života jejich bytí nekončí a jejich pozice v novém světě bude minimálně stejná jako v tom našem. Věřily, že při pouti budou moci dát život člověku, kterého doprovází, a dobrovolné ukončení života bude v novém světě pozitivně hodnoceno.

Doprovod po smrti však nemusí být tvořen pouze manželkou nebo jinou blízkou osobou . Tito lidé byli často vybíráni z okruhu nižších sociálních tříd, nezřídka mezi ně patřili pečlivě vybíraní otroci či váleční zajatci. Taková družina však doprovázela jen osoby významných společenských pozic. Nicméně ani tomu nejchudšímu nebylo právo společnosti na onen svět odepřeno, i když v tomto případě se mrtvý musel spokojit pouze s doprovodem své manželky.

Egypt a Strarověký Blízký Východ

Nálezy v královských horbkách z období První a Druhé Dynastie ukazují, že nejvyšší byli doprovázeni celou družinou. Hlavní komnatu panovníka často obklopovalo několik dalších, které obsahovaly kosterní pozůstatky vykazující přibližně stejnou dobu úmrtí. Dle přemětů, které měli oběti v době smrti při sobě je evidentní, že tito lidé patřili k nižším vrstvám.

Nebyli to jen panovníci, kteří odcházeli s celou výpravou. Pohřbívání se svými manželkami, dětmi a členy dvora byly například i vysocí egypští státníci.

Jinde bylo nalezeno kolem rakve hlavní figury také mnoho dalších, které byly uspořádány podle postavení a vztahu k panovníkovi za jeho života. Společnice na onen svět byly často urozené ženy, ozdobené drahými šperky. Vedle mnohých leželi hudební nástroje. Mimo žen a dvořanů tu byli nalezeni i vojáci. Vedle rakví byly objeveny malé lahvičky, které s největší pravděpodobností obsahovaly jed nebo narkotika. Před tím, než se však družina uložila k věčnému spánku, pěla mrtvému písně a hrála na hudební nástroje.

Oceánie

Pokud jeden z manželů spáchál sebevraždu otrávením nebo oběšením (což bylo v této oblasti častým jevem), pozůstalý byl poctěn tím, že mrtvého doprovodí. Pár však mohl odejít pouze ve společné rakvi. I když se společnost formálně snažila odvrátit smrt pozůstalého, obecně to bylo respektována, protože i tito lidé věřili že život po smrti pokračuje dál.

Indie

Mahabharáta popisuje v jednom ze svých eposů úděl manželky a milenky krále Pandu. Na něj spadla kletba Brahminova, která mu předpověděla smrt při aktu lásky. Když pak zemřel v náruči své mladší ženy Madri, nastal spor mezi Madri a starší manželkou Kunti o tom, které se dostane té cti krále na onen svět doprovodit. Byla to nakonec Madri, která postavila svůj argument smrti na tom, že král zemřel v touze po ní.

Indie v upalovacích rituálech jednoznačně vede. V historii tyto ženy po manželově smrti měly prakticky pouze dvě možnosti – zůstat vdovou do konce života (což vytvořilo z jejího života prakticky bezcennou pouť) nebo se po smrti manžela upálit. Pro manželky králů byl tento úděl neodvratitelný. Vládci tak měli jistotu, že manželka po jeho smrti nespáchá nic hanebného.

Vyjímkou mohly být ženy, které měly mužského potomka, kdy syn pak působil jako ochránce své matky. Žena také mohla být provdána za bratra svého muže, kdy i nadále nesla jeho jméno a zůstala tak věrná jeho rodině.

Manželky byly nejčastějšími vyvolenými, což nestálo ani tolik na osobních vazbách, protože ženy mnohdy své muže jen stěží znaly - rozhodující roli hrál manželský svazek. Kromě manželek to byly i matky, které toužily žít se svými syny v novém světě.

Nárok na doprovod měli všichni muži bez ohledu na svůj původ. Žena byla povinna ctít a pečovat o svého muže, ať byl uctivým občanem nebo kriminálním živlem.

Upalování zaživa bylo nejčastějším, nikoliv však jediným způsobem smrti. Někdy ženy samy sebe utopily ve svaté řece nebo byly voleny jiné, alternativní prostředky usmrcení.

Čím více lidí se aktu účastnilo, tím více jich pak hrdinský čin oslavovalo a žena tak zůstala v paměti mnohých na dlohou dobu, což byl velice důležitý faktor obřadu, a pro ženu samotnou měl osobní význam. Evidentní je, že číslo pozůstalých obdivujících rostlo společně se sociálním postavením ženy.

Proč byl tento akt oslavován jako hrdinský čin? Mnoho mužů ztratilo svůj život v nejrůznějších bitvách. Válečná smrt znamenala vždy hrdinství a od ženy se očekávalo, že i v tomto směru se muži podřídí a vyjádří tak svoji úctu.

Víme, že věk provdávaných žen byl velice nízký. Obvykle počátkem puberty, která přicházela v minulosti kolem 16 – 17 roku. Důvod byl prostý. Muž měl právo a povinnost od samého počátku kontrolovat a ovládat reprodukci a sexualitu ženy. To však vedlo ke snižování věku nevěsty. Koncem 19. století tak již bylo provdáno 18.7 % dívek ve věku nižším než 14 let, zatímco 14tiletí chlapci tvořili 6.3% ženaté populace. V této době se však téměř ¼ žen v reproduktivním věku stávala vdovou.

Boj proti upalování

V Africe a Oceánii se s potlačováním těchto praktik začalo sice později, ale s daleko větším úspěchem než v Indii.
Prohibice a tresty těm, kteří se podobných rituálů účastní, způsobily v 18. století jejich rapidní pokles. V té době vliv křesťanství kulminoval a upalování stálo proti morálním a náboženským pravidlům. Také postavení a manželek dosáhlo jistého pokroku. To ale platilo a stále platí spíše v středních a vyšších třídách.

V roce 1941 se jistý indický učenec obrátil proti evropské kritice a prohlásil, že nevidí důvod, proč by Ind měl odsuzovat hrdinské činy svých žen v minulosti, když i Francouz je hrdý na svého Napoleona, který se snažil zotoročit celou Evropu nebo Angličan, který je pyšný na to, že si dokázal chamtivě přivlastnit čtvrtinu zemského povrchu.

V oblastech s hluboce zakořeněnou minulostí a mezi nižší třídou se racionálním argumentům moc nedaří a ani státní kontrola nedokáže tento zvyk potlačit úplně. Odsoudit tyto praktiky znamená postavit se vlastnímu náboženskému přesvědčení a jsou stále ženy, které smrt po boku svého muže volí dobrovolně.

Poslední známý případ byl zaznamenán v roce 1987, nicméně odhaduje se, že malé množství rituálů se v této zemi během roku vyskytuje stále.

Lenka Neubauerová, studentka sociální práce a sociální politiky na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity JEP v Ústí nad Labem