[ 3.1.2007, Kultura > Jazyk a literatura ]

al-Lhayyat, S., Honour and shame : women in modern Iraq. London: Saqi Books, 1992.

Autorka v této knize představuje život moderních iráckých žen. V nesnadných rozhovorech se snaží zachytit život ve společnosti a v rodině. Mnohé z žen nic podobného neabsolvovaly a bály se, že poskytnuté informace se nakonec obrátí proti nim. V této společnosti existují mnohá tabu a proto bylo třeba pokládat otázky velmi opatrně. Ani muži neměli příliš pochopení. Ti dokonce považovali ženu za neadekvátní poskytnout jakoukoli informaci a poukazovali na to, že jedině oni nejlépe vědí, jaký život tamější ženy vedou.  

Život těchto žen se za posleních 50 let příliš nezměnil. Od dětství žily pod nadvládou otce nebo bratra a v příslušném věku pouze vyměnili otce za svého muže. Stále se očekává, že žena bude hrát roli submisivní partnerky, která donedávna naměla ani přístup ke vzdělání. Muž o ženě nikdy nemluví jako o své ženě, ale například jako o matce jeho dětí.

Nicméně časy se mění a dnes mohou i ženy studovat a uplatnit se v mnoha profesích.

Dívkám je však odepřen způsob života, který je pro mnohé Evropanky naprosto samozřejmý. Neexistuje, aby mladá žena šla na party nebo na rande (i když v poslední době rigidita zakazující vycházky mladých mužů a žen trochu uvolňuje). Proto tyto ženy využijí i obyčejný nákup, cestu do práce nebo do školy jako příležitost udělat se co nejkrásnější.

Tato země si velmi zakládá na počestném sexuálním chování ženy. Pokud žena poruší pravidla nebo je nějakým způsobem zneuctěna, zneuctí tak celou rodinu. Taková rodinná situace je ve většině případech nezvratitelná. Pokud se žena vdá za někoho mimo svůj klan, více než manžel, právo ovládat její život má stále otec, bratr nebo strýc. Ti mají za úkol chránit ji, mohou ji ale i zabít, pokud dojde ke zneuctění. Vždy totiž platí, že hanba padá na rodinu z níž žena pochází a ne na rodinu, kam se přivdá.

Novomanželským párům se vždy přeje syn. Syn je zárukou pokračování rodu, je vizitkou svého otce. Narozením dcery dostává rodina spíše slova útěchy ve smyslu, že příště to bude určitě syn. Dívky jsou totiž od dětství vedeny k naprosté submisivitě všemi členy rodiny včetně matky a často jsou spíš rodinnou přítěží.

Pokud muž požádá rodinu dívky o její ruku a rodina ho odmítne, znamená to, že rodině na budoucnosti jejich dcery záleží. Také nemají potřebu odsunout dceru co nejdříve z domu. Rodiče však nejsou povinni říkat své dceři, koho jí vybrali za ženicha. Budoucí manželský pár se poprvé vidí až v den svatby. Irácká společnost je velmi příznivě nakloněna sňatkům mezi příbuznými – zejména sestřenicemi a bratranci.

Z rozhovorů vyplývá, že sexuální vztah stojí na uspokojení potřeby muže, přičemž žena má o  tuto potřebu pouze pečovat. Dívky jsou vedeny k tomu, že sexuální prožitky jsou výlučně mužská záležitost. Pro většinu žen nemá sex žádný význam. A také si mnohé z nich přejí, aby se žádný sex neuskutečňoval, protože jim jsou často nepříjemné i samotné dotyky. El Saadawi tvrdí, že skutečná láska je postavena na rovnosti partnerů- v arabském světě si však muž a žena rovni nejsou. Někteří zastávají názor, že láska může ženu zkazit. Na druhou stranu, dnešní mladá arabská generace získává prostřednictvím obrazovek modely západního světa a jejich představy o lásce se začínají odlišovat od tradičního pohledu.

Na rozdíl od západního světa, kde mladé páry upřednostňují vlastní, tedy nukleární rodinu, ženy a muži v arabském světě mají velmi silné vazby ke své původní rodině i po sňatku a narození dětí. Ta stojí stále na prvním místě. Pojem osamostatnit se/být nezávislý je tu neznámý. Elizabeth, američanka, která prováděla v 60tých letech výzkum v jedné Irácké vesnici, byla podle mínění místních žen k politování: bezdětná, daleko od matky, hubená jak tyčka, neozdobená zlatem, s krátkými vlasy ... a neuměla vařit. Podle západních měřítek však splňovala vše, co si žena může přát: byla hezká a pěkně oblečená, měla přátelského manžela, vysokoškolské vzdělání, nezávislost, volnost cestovat nebo volit....

V arabských rodinách neexistuje přátelský vztah mezi partnery. Neuslyšíte od muže slovo „prosím“ nebo „děkuji“. V této zemi se také vyskytuje značná míra alkoholiků mezi muži. I když Islám nepovoluje alkohol v žádné formě, vlády jednotlivých arabských zemí ho nejsou ochotné ho z politických důvodů zakázat. Mnoho mužů tak tráví s přáteli a alkoholem mnoho času mimo domov. Nutno dodat, že ženy uvítají jakýkoli důvod, jen když je muž mimo domov.

Poslední dobou ženy stále častěji touží chodit do společnosti. To obvykle znamená navštívit se svým mužem nějaký klub, kde se scházejí podobně situované rodiny. I tam se musí přizpůsobovat konverzačnímu toku, který určují zase muži.

Smuteční období má zvláštní pravidla, která žena dodržuje minimálně 40 dní. Očekává se smuteční oděv, pláč a typické bušení do hrudníku. Po tuto dobu s nimi sdílí smutek matky i tety, kromě toho přijímají množství dalších truchlících příbuzných.

Domácí práce konzumují velmi mnoho času. Žena se stará o vše – celou domácnost i o děti. Obzvlášť obtížné je to pro ty, které navíc pracují na celý úvazek. Islámské národy přikládají čistotě velký význam. Jen pro představu: v mnoha domech jsou kamenné podlahy, které se musí mýt denně, protože celá země se nachází v pouštní oblasti. Jídla se vždy vaří více než se zkonzumuje – znamená pohostinnost a dostatek pro ohlášené hosty i pro případné neočekávané.

Muži se zásadně o domácnost nestarají. Maximum, které jsou ochotni podstoupit, je stěhování těžkého nábytku, nákup plynových bomb, zahradničení či drobné opravy. To se však mnohé ženy musí velmi překonávat, aby je o takovou laskavost vůbec požádaly. Od roku 1960 došlo ke změně a finančně zajištěné ženy si mohou dovolit pomoc do domácnosti alespoň na pár hodin týdně.

Z rozhovorů vyplývá, že mnoho žen by si přálo narodit se jako chlapci. Muži se mohou svobodně rozhodovat, mají moc, mohou si zvolit budoucí ženu, po smrti manželky se mohou znovu oženit aniž by to vyvolávalo negativní společenské reakce. Ženy se silnou osobností jsou často v manželství nešťastné a psychicky vyčerpané. Kromě toho, muži takové ženy za manželky nechtějí. Ostatní ženy se o silných osobnostech vyjadřují dosti sarkasticky a mají pocit, že posláním ženy je být maximálně submisivní.

Rozvod je možný, nicméně žena tak klesne hluboko na společenském žebříšku a mnoho dveří se jí uzavře. Ztratí přítelkyně, protože jejich muži si nepřejí, aby se scházely s rozvedenou ženou. Po rozvodu se ženy obvykle vrátí ke své původní rodině, čím celou rodinu přivedou do ostudné pozice. Zůstat svobodná je společensky nepřijatelné a znovu se vdát znamená, vzít si někoho s nižším společenským postavením. Žena už není nevinná, což snižuje její atraktivitu. Proto ženy bojují ze všech sil, aby své manželství udržely a věří, že záchrana manželství stojí na jejich osobních schopnostech.

Lenka Neubauerová, studentka sociální práce a sociální politiky na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity JEP v Ústí nad Labem