[ 6.1.2006, ]

Na výstavě jsou zachyceny pocity šesti žen, sdružených ve Spolku žen poškozených sterilizací. Všechny z nich vystoupily veřejně, ukázaly svou tvář. Spolek vznikl na podzim roku 2004, v reakci na stížnosti k Veřejnému ochránci práv podané obecnou zmocněnkyní jménem obětí nedobrovolné sterilizace. Spolek v současnosti čítá na 30 členek, z nichž 10 dochází pravidelně jedenkrát měsíčně.

Výstava se koná pod záštitou poslankyně Kateřiny Jacques (SZ). „Tato výstava fotografií nemá umělecké ambice. Jejím cílem je ukázat členky Spolku žen poškozených sterilizací jako lidské bytosti, jejichž životy nadobro změnil lékařský zákrok provedený bez poskytnutí informovaného a svobodného souhlasu. Připomenout veřejnosti, že autorkami jsou nejen ženy, které žalují nemocnice v ČR za provedení nedobrovolných sterilizačních zákroků, ale především osoby, jejichž životy se podobají našim životům s jednou významnou odlišností – jejich tělesná i duševní integrita byla narušena nechtěným lékařským zákrokem,“ řekla.

Podle občanského sdružení Vzájemné soužití, které poskytlo fotografie, výstava představuje jen zlomek toho, co ženy zdokumentovaly. Do fotografií se nevešlo vše, co prožívají ode dne, kdy byly sterilizovány. Tyto „fotosondy" však podle sdružení skýtají možnost nahlédnout do soukromí žen, které část společnosti odsuzuje za jejich neschopnost mít děti a část je podezřívá z úmyslu získat finanční odškodnění.

Podle Vzájemného soužití je soubor vystavovaných fotografií rovněž sociálním poselstvím, poukazujícím na přetrvávající neochotu českých politiků a institucí formálně uznat, že sterilizace, k nimž docházelo před i po roce 1990, byly protiprávní, a podniknout zákonodárná, metodická a odškodňovací opatření, která by zajistila spravedlnost pro všechny oběti nedobrovolné sterilizace. „K české společnosti by tak byl konečně vyslán signál, který by alespoň částečně napomohl změnit postoj veřejnosti k takto postiženým ženám a rozvířil by při nejmenším debatu o informovaném souhlasu a právech pacientů,“ zdůraznila Jacques.

Členka Spolku žen poškozených sterilizací Elena Gorlová na vernisáži vyprávěla o cestě žen, jak vystoupily ze stínu anonymity: „Nejprve nebyla chuť ukazovat se v televizi, fotit se. Pak vše povolilo – důležité je, aby se dalším ženám nestalo to, co nám. Proto je nutné ukázat se a promluvit.“ Dodala, že se jí chce plakat, když si vzpomene na dobu, kdy jí bylo 21 let a po provedení nedobrovolné sterilizace se dozvěděla, že už nikdy nebude moci mít děti. Další nedobrovolně sterilizovaná žena, Vlasta Holubová, řekla, že se do spolku přihlásila především proto, aby se generaci dcer poškozených žen už nestalo to, co jejich matkám. Marta Pušková dodala, že poškozené ženy žádají především omluvu a vysvětlení. Návštěvníci a návštěvnice vernisáže se mohli též seznámit například s příběhem paní Jiřiny: „Sterilizace mi byla provedena v roce 2001 ve věku 35 let. Mé pocity byly nepříjemné. Vím, že již nemohu manželovi porodit další dítě, které bych si moc přála. Jak vidím někoho s kočárkem, hned mi začne bušit srdce a velice mě bolí ten pocit, že já už své dítě nikdy v kočárku nepovezu... Po provedeném zákroku mám silné bolesti hlavy a bolesti v podbřišku. Stejně tak mě bolí jizva, kterou po zákroku mám. Nikdy se nesmířím s tím, že již nemohu mít děti.“ Smutný je i příběh paní Heleny – té byla sterilizace provedena v jejích 25 letech, v roce 1992, a to bez jejího vědomí: „Mám psychické problémy – neustálé problémy v manželství, kdy mi je vyčítáno, že již nemohu mít děti... Mám silné bolesti hlavy a kloubní potíže. Necítím se ve své kůži, jako bych to nebyla já.“

Zástupkyně Veřejného ochránce práv Anna Šabatová řekla, že nedobrovolné sterilizace byly vůbec nejkomplikovanějším případem, kterému se kancelář ombudsmana (na základě stížnosti asi deseti žen, které zastupovala obecná zmocněnkyně Michaela Kopalová z Ligy lidských práv) kdy věnovala. Systematicky na něm pracovali dva právníci. Směrnice z roku 1971, určující za jakých podmínek může být sterilizace provedena, je totiž celkem moderní normou. Horší to je s její aplikací v praxi. V té se totiž stává, že ženám je dán k podepsání jakýsi souhlasný formulář ve stavu třeba bezprostředně po porodu, provedeném císařským řezem. Aniž by věděly a někdo je informoval o tom, co vlastně podepisují. Nejedná se tedy o tzv. informovaný souhlas. Podle normy (a nové vyhlášky ministerstva zdravotnictví platící od listopadu letošního roku) musí být ženě poskytnut čas na rozmyšlenou a vše jí musí být důsledně vysvětleno – s tím, že má být zdůrazněno, že se jedná o nezvratné rozhodnutí, po kterém již nelze otěhotnět. Veřejný ochránce práv zaslal v prosinci 2005 svá zjištění, týkající se porušení tzv. informovaného souhlasu, na nejrůznější státní instituce včetně vlády. Dočkal se ale jen povrchní odpovědi z ministerstva zdravotnictví. V roce 2004, kdy se ombudsman začal stížností zabývat, se o nedobrovolných sterilizacích žen v ČR z období před i po roce 1989 začalo veřejně hovořit vůbec poprvé.

Američanka Gwendolyn Albert z Ligy lidských práv v této souvislosti ocitovala jeden bod ze Závěrečného doporučení Výboru pro odstranění diskriminace žen při OSN ze srpna letošního roku směrem k České republice: „Výbor je obzvláště znepokojen zprávou ombudsmana (Veřejného ochránce práv) z prosince 2005, která se týká neinformované a nedobrovolné sterilizace romských žen, a nedostatečnými okamžitými aktivitami vlády k realizaci doporučení vyplývajících z ombudsmanovy zprávy a k přijetí legislativních změn v otázce informovaného souhlasu ke sterilizaci, jakož i k zajištění spravedlnosti pro oběti těchto činů provedených bez souhlasu.“ Kumar Vishwanathan, jenž dlouhodobě pomáhá romské komunitě, řekl, že velmi obdivuje šest odvážných žen, které překonaly bariéry a představily veřejnosti své příběhy. „Dík patří také ombudsmanovi Otakaru Motejlovi, který se stížnostem žen poctivě věnoval, i Kateřině Jacques, jež téma poprvé dostala na půdu sněmovny. Nedobrovolné sterilizaci se věnuji dlouho. Od roku 1978 je situace bohužel stále vážná. Jsem rád, že alespoň jedna žaloba na nemocnici slavila úspěch,“ dodal v rámci vernisáže.

Na vernisáž výstavy bylo pozváno i mnoho poslanců, poslankyň, senátorů a senátorek. Vedle Jacques, která ji zaštiťovala, se jí však zúčastnili jen předseda SZ a poslanec Martin Bursík a bezpartijní senátorka Jitka Seitlová. Jinak byl o vernisáž velký zájem – navštívilo ji kolem osmdesáti hostů a hostek, jiné sněmovní vernisáže se s tak vysokou účastí nesetkávají.