 |
|
 |
Afgánským ženám pomohou Létající koberce pro štěstí
[ 28.7.2004, Lenka Weberová, Berkat
Multikulturně > Ženy ve světě
]
V čečenském jazyce znamená slovo BERKAT "štěstí" nebo "milosrdenství", v jazyce právním je to název občanského sdružení, zaměřeného především na pomoc a podporu svépomoci v místech zničených válkou a humanitárními katastrofami. Berkat rozvíjí netradiční projekt na podporu afgánských žen, nazvaný Happy Flying Carpets - Létající koberce pro štěstí.
Během ročního pobytu (2001/2002) Petry Procházkové v Afghánistánu vznikl díky jejímu důkladnému seznámení se s poměry nápad založit svépomocné ženské centrum pro komunitu afghánských žen - matek a vdov po mužích, kteří zahynuli ve válce. Záměrem centra bylo vytvořit pro ženy prostor, kde využijí svých tradičních řemesel a dovedností - vázat koberce, vyšívat, šít a zároveň svépomocí si zřídit kurzy počtů, čtení a psaní pro sebe i své děti.
"Nepřicházíme jako sponzoři," říká o projektu Jana Křišťanka Hradilková. "Berkat je založený na vytváření vztahů. Nechceme ženám říkat, co mají dělat. Trváme na tom, aby přišly s nápady sami. Aby jim patřily. Nevytváříme něco, co chceme my. My jim umožníme svobodu, aby dělaly to, co chtějí, a to samé děláme pro sebe. Proto je veškerá naše práce dobrovolnická. Jestli jsem někdy zažila ženskou solidaritu přímo hmatatelnou, je to tady."
Volba padla na vesničku Fakiro, Petra Procházková zachytila vývoj akce ve svých dopisech:
"Ve vesnici Fakiro (v překladu "Chudí") žije asi 15 rodin. Nikdo nevlastní automobil, není zde ani jeden obchod, zdroje vody jsou minimální - jeden velmi špinavý potok pro lidi i zvířata, není zde lékař. Do střediskové obce je to několik hodin pěšky, minimálně na hlavní silnici musejí dojít po svých, protože po té cestě vedoucí k nim do obce nic nejezdí. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, co dělají, když si někdo usekne ruku. Asi vykrvácí. V obci není absolutně žádná pracovní příležitost. Muži chodí do skal lámat kámen, ale vyžít se z toho nedá. Ženy jsou celý den ve vesnici, starají se o děti a zvířata. Elektřina zde samozřejmě není a nikdy nebyla. O existenci generátorů nemají tušení. Obec je dosti odříznutá od světa, ale z Kábulu autem dosažitelná během jedné hodiny, což nám přesně vyhovuje. V naší vesnici Fakiro je pouze jedna žena, která umí trochu číst a psát. Jmenuje se Omana a je to NÁŠ člověk. Tato Omana zcela zadarmo, aniž by požadovala plat, každý den odpoledne učí jednu hodinu dívky a ženy číst a psát, tedy alespoň tak, jak to umí sama.. I když je nyní u obce něco jako škola, mohou do ní chodit samozřejmě chlapci různého věku, ale holčičky jen asi do deseti let. Pak už nesmí spolu s chlapci navštěvovat jednu třídu. Protože ale učitel, který je společný pro všech sedm obcí distriktu, nemůže vyučovat odděleně holky a kluky, starší děvčata prostě do školy NECHODÍ. A protože dříve také nechodily, kvůli Talibánu, jsou totálně negramotné. A budou. S pomocí Omany mají šanci se alespoň trošinku naučit číst a psát a možná i počítat. Čtyři z žen umějí vázat koberce. Další umějí šít, jedna dokonce během pobytu v uprchlickém táboře v Pákistánu učila ostatní v rámci nějakého mezinárodního projektu a je ochotna v tom teď pokračovat. Další umějí vyšívat. Nikdo ale nemá ani rám na vázání koberců, ani šicí stroj, ani materiál, ani peníze, aby si materiál pořídily. Protože ale byly schopny již více než měsíc chodit bez jakékoliv viditelné odměny do vzdělávacího kurzu, VĚŘÍM jim. Věřím, že chtějí něco udělat samy pro sebe. Myslím, že jim musíme dát šanci. Nejsou to všechno vdovy, několik ale muže nemá, několik má. Žijí spolu ale dost solidárně, takže komunita pomáhá těm, které muže nemají, což se mi dost líbí."
V Berkatu jsme eliminovali provozní náklady. Nevyplácíme si nikdo žádné platy, benzín a telefony hradíme ze svých soukromých účtů. Jen proto se podařilo zahájit provoz centra, zatím bohužel pod širým nebem. Nakoupili jsme tři rámy na vázání koberců, mapy, podle kterých ženy vytvářejí vzor, dva šicí stroje čínské výroby, materiál na koberce, látky na šaty i bavlnky na vyšívání. Tabuli, křídu a chuť naučit se číst a psát ženy ve Fakiru už měly.
Doprava do vesničky se ukázala býti obtížnější, než se původně zdálo. Zničili jsme si naše jediné auto, které máme v Afghánistánu k dispozici, nadýchali jsme se tun prachu a naučili se sestavovat těžké, železné a nahrubo svařené rámy, na kterých vznikají perské skvosty. Mimochodem, ženy si je postavily mezi slepičinci, kozím hnojem a ruinami svých domů. Do žádného z přístřešků se velký rám nevešel. Začaly pracovat okamžitě.
Kolekce oděvů s orientálních šmrncem
A tak nám i vám před nedávnem dorazila očekávaná zásilka desítek kusů oděvů z ženských dílniček v Afghánistánu.
Před několika týdny jsme totiž plni netrpělivosti převzali od našich spolupracovníků kolekci výrobků, kterou ušily, vyšily, vyzdobily sklíčky a korálky ženy z několika vesnic nedaleko Kábulu. Balíčky jsme plny rozrušení vybalily a ihned nás zaplavila vlna nadšení.
Zásilka měla na první pohled orientální šmrnc.
Výrobky jsou nádherné.
A vyzdobené tak jak to umí jenom ony.
Ženy, které někde tisíce a tisíce kilometrů daleko bez elektřiny a tepla, bez vody a hygieny, bez jakékoliv předlohy , bez jakýchkoliv šablon, bez jakýchkoliv škol a kolikrát i bez střechy nad hlavou - vyšívají a šijí. A to tak krásně a precizně, že kolikrát musíme obdivovatelům jejich práce vyvracet, že výšivky jsou skutečně ruční a ne strojové.
V současnosti máme na prodej kolem padesáti výrobků. A to nejen krásně vyšívané halenky a blůzky, ale i ubrusy a prostírání, povlaky na polštářky, pestrobarevné tašky látkové či kožené a nádherné šátky a šály různých barev a vzorů.
Ceny budou stanoveny tak, že nejen zaplatí práci autorce výrobku, ale současně částečně přispějí i na rozkvět celé vesnice. U každého výrobku bude visačka se jménem autorky a jménem vesnice, odkud pochází.
Naši kolekci si můžete nyní prohlédnout na stránkách Berkatu.
Dílničky jsou součástí projektu HFC - Šťastné létající koberce.
Když už jsme u těch koberců, máme zprávu, že první byl dohotoven a brzy dorazí do Čech.
Hlavní prodej výrobků se uskutečnil v horní části Václavského náměstí ve dnech 16. a 17.7.2004 při akci nazvané "Bazaret Berkatu", další podobné akce se chystají po celé republice.
Impulsem ke vzniku Berkatu byla snaha pokračovat v práci stejnojmenného občanského sdružení v Ingušetii, které spoluzakládala Petra Procházková v r. 2000 na podporu dětského stacionáře v Grozném. Berkat zároveň navázal a rozvinul aktivity otevřeného společenství lidí, známého od konce r. 1999 jako Výbor SOS Čečensko.
Redakčně upraveno
|
|
|
|
