[ 13.7.2006, Jitka Kolářová Feminismy > Feminismus, Kultura > Kultura a umění ]

Pochází z německého Mnichova a je duší projektu Rag Treasure (www.ragtreasure.de), v rámci něhož právě šije, pořádá módní přehlídky a šicí akce. Zároveň je členkou a jednou z iniciátorek představení Trash Recycled Femtronics, které kombinuje divadelní, filmové a hudební prvky a staví do kontrastu svobodnou říši umění a nesvobodnou říši námezdní práce. Vydávala také svůj zin a podílí se na organizování různých kontrakulturních akcí.

Do budoucna se snad objeví nějaká forma naší spolupráce, takže mějte oči otevřené a uši nastražené. Ale teď už čtěte!

Můžeš mi říct, jak jsi začala se svými aktivitami? Odkud bereš nápady?

Důvod, proč jsem začala se šitím, organizováním koncertů nebo jenom pokusem hrát na bicí, anebo dělat vlastní zin, malý časopis, byl ten, že jsem byla opravdu naštvaná, že se kolem mě nic neděje. Pořád jsem hledala lidi, kteří by něco dělali, a pak jsem si uvědomila: „No, Steffi, musíš se podívat za hranice svého města, podívat se po lidech po celém světě, kteří jsou na tom stejně jako ty, cítí se sami ve svém městě, ve své vesničce. Můžete dělat něco společně.“ A pak jsem začala hledat na internetu a jinde další ziny a zapojila jsem se do spousty zajímavých projektů. Hodně mě to inspirovalo, a tak jsem začala dělat radikální šicí akce na koncertech. Vyráběla jsem tam věci, koláže z oblečení pro instalace, malé výstavy, performance. A tak to začalo.

Proč sis vybrala šití? To není obvyklé v téhle subkultuře.

Šití je něco – co jsem se ani nechtěla naučit, když jsem byla malá; bylo to něco, co dělají staré paní, bylo to drrrrr (napodobuje monotónní zvuk stroje), pořád totéž a hrozně jemná a složitá práce. Ale nikdy se mi nelíbilo oblečení prodávané v obchodech, hrozně moc dámské, a obzvlášť hodně sexistické, v tom smyslu, že odhalovalo všechno. Chtěla jsem vytvořit něco jako obrázek, který můžeš nosit ven, který můžeš ukázat na veřejnosti, něco, co máš vždycky na sobě, něco, co tě chrání, co tě zahřívá, něco, co je užitečné, ale co je jako obraz. A tak jsem se rozhodla dělat koláže z oblečení z různých druhů textilií sešitých dohromady, jako velký patchwork - oblečení, které na veřejnosti přenáší určité sdělení. Když ho máš na sobě, je to jako obraz, jako pohyblivý obraz, jako kousek kontrakultury, jako anarchistický kus – není to úplně šokující, ale přitahuje to pozornost, lidi si řeknou: „Eh, co to je?“ Přiměje je to zamyslet se, protože to je exportováno navenek. Normálně obrázek visí ve tvém pokoji, nikdo ho nevidí, a takhle můžeš to sdělení přenést ven. Tohle je pro mě hodně důležité, oblečení není jen něco, co mě zahřívá a chrání, co mám na sobě, já chci vyjádřit sdělení.

Šití a pletení a další ruční práce byly spojeny s ženami. Myslíš si, že když to používáš v „radikální akci“, nějak to transformuje patriarchální hierarchie a normy?

Jo, chci nebo se snažím ukázat, že pletení nebo šití není něco zastaralého, že může být radikální. Že ho můžeme dekonstruovat nebo odstranit jeho původní význam a použít ho jako nástroj na koncertě, když je nějaký punkový koncert, a používat to úplně stejně jako kapela používá kytaru, basu nebo bicí. Můžeš to použít pro svojí vlastní aktivitu, pro vlastní malý koncert, ale úplně jiný.

Je v Německu obvyklé, aby si ženy šily oblečení i v této době?

Moje babička byla šička, a babička mojí kamarádky taky, a naše matky to taky umějí. Ale my jsme se to už ve škole neučily. Myslím, že to je spojené s tou typickou, stereotypickou ženou, která šije doma, plete doma, nic moc radikálního. Ale pro mě je to druh feministického vyjádření, jít někam ven na veřejnost, se šicím strojem, nebo s pletacími jehlicemi, a posadit se na místa, kde je tohle považováno za něco hloupého, trapného, něco zastaralého, a dát tomu nový význam. A proto je to pro mě můj způsob feministického vyjádření – jít na veřejnost s touhle velmi soukromou činností, s nástrojem dělnické třídy. Pro mě je to totiž taky symbol dělnické práce v továrně, kde jsou lidské bytosti úplně dekonstruovány a není tam žádné spojení mezi prací, kterou musejí udělat - musejí pracovat jako stroje, a tím, co opravdu cítí. A já to chci vyvázat z tohohle tradičního spojení, spojení s továrnou a dělat něco „anti-sweatshop“. Šiju pouze unikáty. Když něco dostaneš, jsi jediná osoba, která to má. Chci šít věci, které nejsou drahé, něco, co si může dovolit každý. Protože jsem vždycky měla problémy s tím, že jsem viděla nádherný umělecký kousek a zamilovala se do něj, ale nikdy jsem si ho nemohla dovolit. Chci dávat lidem něco, co můžou nosit ven, aniž bych na tom vydělávala.

Odkud bereš materiály pro šití?

Používám všechno, co najdu, kdekoli na ulicích, na veřejných záchodcích, na letištích. Dokonce i na letištích proklouznu a vezmu si, co tam najdu odhozeného, co je zajímavé. Pro mě je to druh politického prohlášení, nekupuju nové drahé materiály – není to jen recyklování, je to používání věcí, které se už považují za nenositelné. Obvykle by sis neoblékla prasklou kytarovou strunu, ale já z ní chci udělat něco, co by sis mohla obléknout. Ukázat, že každá věc může mít tolik různých funkcí, že je tolik nápadů, a že každá věc, kterou někdo odhodil nebo která se už někomu mu nelíbí, se dá použít. Nepoužívám jen oblečení ze second handu, vždycky hledám i další materiály; materiály, které nejsou tradičně považovány za něco, co by se dalo nosit.

A jak dlouho už děláš performance (Trash Recycled Femtronics)?

Líbí se mi, když můžu kombinovat šití s dalšími věcmi: hudbou, protože miluju hudbu, divadlem. A proto jsme spolu s dalšími kamarádkami vytvořily představení, směs kapely, performance a módní přehlídky svého druhu. Chceme ukázat, že můžeš prolomit stěny svého ženského prostoru, že pořád můžeš být feministka, aniž by tě spojovali se stereotypní druhou vlnou (feminismu). Zkusit vytvořit něco nového a ukázat, že můžeš své soukromé myšlenky přinést do veřejného prostoru, přetvořit kuchyňskou podlahu v pódium. Líbí se mi to.

Neděláme to zas tak dlouho. Bylo to naše první vystoupení, zkoušely jsme spolu asi jeden týden, hodně intenzivně, a to je všechno. Je to experiment. Když to nebude fungovat, tak to nevadí, je to jako nový život - všechno nefunguje vždycky správně. Takže je to pokaždé odlišné, a vždycky když to hrajeme, proměňuje se to, roste to, je to pořád jiné.

A se šitím – neučila jsem se to. Myslím si, že se nemusíš nic učit, jde o to to zkusit. To je pro mě velmi důležité, nemám moc ráda umělecké školy, protože tě tlačí jen jedním směrem. Tohle je mnohem otevřenější, učíš se stylem pokus-omyl, děláš chyby, pracuješ metodou koláže. Před dvěma roky jsem začala dělat víc a víc věcí a pořád se to zlepšuje.

Teď to vypadá úplně profesionálně. To já většinou, když se něco snažím ušít, tak to fakt dopadne hrozně (smích).

To určitě ne! Myslím, že by se mi to určitě líbilo. Líbí se mi, když to není d-d-d (zase napodobuje zvuk stroje) – jako strojem, když to není dokonalé, když v tom je život, když se to hýbe..... když je to cik-cak.

Co si myslíš, že největší problém holek a žen ve tvojí zemi? Ta nejpalčivější otázka?

Myslím, že ten největší problém v naší zemi je to, že tu jakoby panuje víceméně rovnost pohlaví/genderů, že je to docela osvícené, ale myslím, že to je jen povrchové.

Jako maska.

Jo, jako maska. Je to jen jako maska, protože každý ti řekne: „Jo, jasně, to je ok,“ ale když se podíváš hlouběji do subkultur, když jdeš na koncert, punkový, hardcore koncert například,- hlavně diy kultura, která by měla být hodně otevřená - vždycky se stane něco jako, že kluk se mě zeptá, když třeba připravuju jídlo pro kapely: „Ty seš z kuchyně? Kde je šéf?“ Pořád se setkáváš s takovými věcmi, je ještě spousta věcí, které je potřeba udělat. Německo je země, kde už byla spousta feministických aktivistek/ů, ale to ovlivnilo feministické skupiny, ne společnost jako celek. Když se podívám na svou matku, její role je velmi klišovitá, žije s mým otcem, ten jí nutí, aby každý den vařila, a když mu to nechutná, hází po ní klíče, je to opravdu děsné chování, a myslím, že takových příkladů je spousta. Je tu pár holek jako ty a já, které jsou aktivní, ale je potřeba šířit něco i k těm ostatním. Tohle je obrovský úkol a myslím, že se to ještě neděje. Noviny pořád otiskují emancipované a osvícené články, o všem: o sexualitě, o feminismu, o gender fuck a tak dál, ale to je psané, zatím ne žité.

Říkala jsi, že jsi organizovala koncerty. Na co se zaměřuješ?

Miluju hlasy rozzuřených holek, ne jen riot grrrls, ale prostě když je tam nějaká emoce. Ta hudba je z téhle punk hardcore diy scény, anarchistické scény, ale neřadím se k nějaké speciální scéně, protože nevypadám jako punkerka. Někdy o mě lidi říkají, že jsem hippie. Ale v rámci téhle punk diy subkultury jsme s kolektivem organizovali koncerty. Vždycky se snažím vytvářet směsi: folkaře spolu s punkovými kapelami, k tomu do jednoho rohu malou čítárnu a ještě šicí akci, aby to bylo všechno dohromady. Co mi vždycky vadilo, na co jsem si vždycky stěžovala, byl separatismus, že jen jdeš na koncert a musíš ho zkonzumovat, a mezitím, když než se kapely vymění, můžeš akorát tak pít pivo, a nedělat nic. Ale když jsi na koncertě sama, bylo by mnohem lepší, kdybys měla možnost účastnit šicí akce, číst ziny, prohlídnout si výstavu. Snažím se dělat akce tohohle typu – ne jen koncerty, ale tuhle směs, přinést všechny aspekty diy kultury dohromady.

A už jsi byla někde v cizině s tou šicí akcí nebo s vaší performance?

To je poprvé, tady ve Vídni, kdy jsem v cizině se šitím. A na co jsem opravdu zvědavá a zároveň i trochu nervózní, je příští týden, v půlce března - rukodělný festival (crafts fest) v Londýně. Slyšela jsem, že v Americe je spousta rukodělných festivalů, ale v Německu nebo EU nic takového není. To bude pro mě poprvé, že někde bude spousta lidí jako ty a já se svými ziny, výrobky a budou je prodávat nebo vyměňovat. Takže tam pojedu a budu tam šít, a to bude poprvé, kdy budu se svými věcmi někde v cizině.

A jaké jsou reakce? Co ti lidi říkají?

Mám docela smíšené zkušenosti a jsem jimi celkem překvapená. Protože jednou jsem dělala šicí akci uprostřed pódia, mezi kytaristou a bubeníkem, byla to nějaká crustová akce a v publiku byli všude jenom chlapi. A já jsem měla samé barevné materiály, a ti chlapi jsou většinou oblečení jen v černém, s natištěnýma bílýma lebkama. Ale reagovali úplně skvěle, byli hrozně tvořiví, vybrali si různé druhy materiálu ...

Ta kapela nebo lidi v publiku?

Publikum, chlapi v publiku, chtěli si udělat vlastní oblečení, dokonce si zkusit šít na stroji! To bylo super. Takže tehdy ta reakce byla skvělá.

Pak jsem zase dělala něco se staršími lidmi, přes sedmdesát let, a udělala jsem pro ně módní přehlídku s hodně barevným, mladistvím oblečením, ze začátku se toho trošku báli, ale pak se jim to hrozně líbilo, že zase mohli být barevní. Udělali si vlastní choreografii, ohromili mě, byli opravdu tvůrčí.

Pořád jsem s nimi v kontaktu. A kdykoli mám módní přehlídku, zvu je taky, protože chci míchat lidi různých věkových skupin.

Ale taky jsem měla hodně špatnou zkušenost. To bylo na Ladyfest Nürnberg. Ladyfest se mi hrozně líbil, protože organizátorky byly fakt úžasné, milí a výborní lidi, ale měla jsem tam šicí akci, bylo to na otevřeném pódiu, kam lidi mohli přijít a vybrat si něco, nic je to nestálo, nemuseli platit peníze, a tak to za chvilku začali považovat – začali nás, mě a mou kamarádku, považovat za tovární dělnice. Přišli a řekli: „Chci tenhle a támhleten kus látky a chci šaty. A myslím, že asi za půl hodiny začne příští kapela, takže to chci do té doby.“ A pak přišli a řekli: „Jo, bezva a teď chci ušít tohle a tohle.“ Myslím, že jsme šily asi deset hodin v kuse. Velká chyba asi byla, že jsme si neurčily dobu, že třeba od pěti do osmi šijeme, to by možná bylo lepší. Lidi pak začali být fakt hamižní, to jsem nečekala, protože to bylo na Ladyfestu. Vždycky jsem se jich ptala, jestli si to chtějí zkusit sami, ale to je nezajímalo, chtěli to rychle, a víc a víc. To byla fakt škoda.

Přimělo mě to uvažovat o diy kultuře a naší scéně, kde se obvykle pohybujeme, protože někdy i mimo tuhle kulturu najdeš lidi, kteří mají mnohem víc pochopení pro to, co děláš. Někdy se příliš v tom hledání omezuju, žiju pořád ve svém malém vesmíru, ve své kultuře, a někdy by se možná hodilo podívat se ven, po jiných lidech. Možná nebudou tolik milovat tu hudbu, ale to je jedno. Tohle mě opravdu přimělo přemýšlet o tom a změnit svůj přístup.

A jak si domlouváš místa, kde budeš šít? Říkala jsi, že jsi to dělala i pro starší lidi. Jak získáváš kontakty?

Vzniklo to z malé sítě, která je stále větší a větší. Akce se staršími lidi vznikla tak, že na mojí úplně první, malé instalaci byla jedna starší žena a za dva roky potom mi zavolala a říkala: „Pamatuju si na vaši tvorbu, líbilo se mi to. Organizuju malý umělecký festival u sebe doma. Chtěla byste přijít a překvapit nás něčím?“ No, a takhle to vzniklo. Vždycky to je přes získávání kontaktů, jako tady na zine workshopu, co zrovna děláme. Někoho to zaujme, napíše email, začneme se psát, nebo zeptám dalších lidí, zda by nepřispěli, zeptám se tebe, a tak to pořád roste.

Myslíš si, že existuje něco jako feministická móda?

Jo, myslím, že něco takového existuje. Pro mě to je móda vytvořená holkama, které si uvědomují, co dělají, co šijí. Nehledí jen na styl, ale na sdělení toho oblečení. Je spousta holek, kroužků a kolektivů, které začaly dělat svoje vlastní tvůrčí oblečení, s nějakým sdělením, i když je to třeba jen tištěný nápis na tričku nebo nášivka. Je to způsob, jak pracuješ s materiály, a jaké materiály používáš, jak to distribuuješ a prodáváš. Všechny tyhle věci dělají tu módu feministickou. Které lidi do toho zahrneš – protože většina vysoké, standardní módy vylučuje spoustu lidí, ne jen svou cenou a velikostmi, ale také tím, že… – je to prostě jen overal bez jakéhokoliv skutečného významu. Feministická móda v sobě vždycky nese význam. Může vypadat velmi rozdílně, ale to, jak se vyrábí, jaká za ní stojí myšlenka, to je důležité.