Před 100 lety, v roce 1906, převzala pražská rodačka, Berta Suttnerová, rozená Kinská, Nobelovu cenu za mír.

K tomuto výročí byla 8.6.2006 odhalena pamětní deska v přízemí paláce Kinských na Staroměstském náměstí.

Chcete-li se dozvědět více o této zajímavé ženě, rakouské spisovatelce českého původu, která svůj život zasvětila myšlence světového míru a přátelila se s Alfrédem Nobelem, přečtěte si knihu Brigitte Hamannové Berta von Suttner Život pro mír, kterou nedávno vydalo nakladatelství One Woman Press spolu s obecně prospěšnou organizací Gender Studies.

Pro zajímavost uvádíme přednášku „Vývoj mírového hnutí“, kterou pronesla Berta von Suttner v Oslu dne 18. dubna 1906 při oficiálním převzetí Nobelovy ceny:

Věčné pravdy a věčná práva vždy plály na nebi lidského poznání, ale jen velmi pomalu byly přenášeny dolů, vlévány do forem, naplňovány životem, proměňovány v činy.

Jednou z oněch pravd je, že mír je základem a cílem štěstí; jedním z oněch práv je právo na vlastní život. Nejsilnější ze všech pudů, pud sebezáchovy, je jistým oprávněním tohoto práva a jeho uznání je posvěceno prastarým přikázáním, jež zní: Nezabiješ!

Jak málo je však toto právo za současného stavu lidské kultury respektováno, jak málo se toto přikázání dodržuje, nemusím ani říkat. Na popírání možnosti míru, na pohrdání životem, na přinucování zabíjet je dosud postaveno celé vojensky organizované společenské zřízení.

A protože tomu tak je a protože tomu tak bylo, kam až sahají naše – ach tak krátké, vždyť co znamená pár tisíciletí? – takzvané dějiny světa, mnozí věří, že to tak musí zůstat navždy. Poznatek, že svět se neustále mění a rozvíjí, je dosud velmi málo rozšířen. Také objevení evolučního zákona, jenž vládne veškerému životu – geologickému i společenskému – patří nedávnému období vědeckého vývoje.

Ne. Víra ve věčný stav minulého a přítomného je mylná. To, co bylo, i to, co je, odplývá s proudem času jako krajina na pobřeží; loď nesená proudem a naložená lidstvem neustále míří k novým břehům toho, co bude.

Přesvědčení, že to, co vzniká, čeho bylo dosaženo, je vždy o stupeň lepší, vyšší, šťastnější než to, co bylo, co je překonané, náleží lidem, kteří rozpoznali zákon vývoje a snaží se pomáhat v jeho uplatňování. Teprve poznáváním a uvědomělým využíváním přírodních zákonů a přírodních sil jak ve fyzické, tak v morální oblasti budou objevovány technické vynálezy a společenská zřízení, jež náš život usnadní, obohatí a zušlechtí. Dokud se ještě vznášejí v říši idejí, říká se jim ideály, jakmile nabudou viditelnosti, živé a účinné formy, stávají se dosaženým pokrokem.

„Budete-li mne pravidelně informovat a já zjistím, že mírové hnutí začíná nastupovat na cestu praktické činnosti, pak mu chci finančními prostředky pomáhat dál.“

To jsou slova ušlechtilého Skandinávce, jemuž vděčím za čest, že zde mohu, pánové a dámy, před vámi vystoupit – Alfred Nobel mi je řekl v Bernu v roce 1892, když se tam, v době konání mírové konference, sešel se mnou a s mým manželem.

Alfred Nobel svou závětí prokázal, že se postupně přesvědčil o tom, že hnutí přešlo z oblaků zbožných teorií do oblasti dosažitelných a prakticky vymezených cílů. Vedle dalších oblastí, v nichž podpořil rozvoj kultury, tedy vědy a literatury, vytyčil i cíle mírových konferencí, totiž dosažení mezinárodní justice a z ní vyplývající snížení početního stavu armád.

Alfred Nobel byl též názoru, že sociální změny se budou uskutečňovat jen pomalu a nepřímo. Expedici Andrées směřující k Severnímu pólu věnoval 80 000 franků. Napsal mi, že tato záležitost může věci míru pomoci víc, než si myslím: „Jestliže Andrées dosáhne svého cíle, dokonce i jestliže ho dosáhne jen napůl, bude to jeden z úspěchů vyvolávajících ruch a kvas, jež hýbají duchem a způsobují, že vznikají a přijímají se nové ideje a nové reformy.“

Ale Nobel před sebou viděl i bližší a bezprostřednější cíle. Jindy mi napsal: „Člověk by záhy mohl a měl dospět k názoru, že státy solidárně zavazují zaútočit proti tomu, kdo jako první zaútočí na druhého. To by znemožnilo válku a muselo by přinutit i tu nejbrutálnější a nejnerozumnější moc, aby se obrátila na smírčího soudce, nebo zachovala klid. Kdyby Trojspolek zahrnoval všechny a ne jen tři státy, byl by mír zajištěn na staletí.“ Alfred Nobel už nezažil největší pokrok a rozhodující výsledky, díky nimž se idea míru stala živým organismem, tj. fungujícími institucemi.

V roce 1894 se ale přece jen ještě dozvěděl, že velký anglický státník Gladstone navrhl ustanovení stálého soudního dvora národů přesahujícího princip smírčího soudu. Přítel onoho „grand old man“ Philip Stanphone totiž předložil v roce 1894 Gladstonovým jménem tento návrh meziparlamentní konferenci a dosáhl toho, že plán takového soudního tribunálu byl rozeslán vládám. I toto rozeslání Alfred Nobel ještě zažil. Ale jeho důsledky, to jest svolání konference v Haagu a založení tamějšího stálého soudního dvora se uskutečnily až po jeho smrti. Pro mírové hnutí je nesmírnou ztrátou, že mu byli předčasně vyrváni muži jako Alfred Nobel, Moritz von Egidy a Johann von Bloch! Jejich díla a činy sice působí až za hrob, ale kdyby byli mezi námi živí, pak by jejich osobní vliv a aktivní síla ještě přispěly k urychlení událostí. Jak statečně by se pustili do boje se současným militarismem, který má zachovat již otřesený starý systém!

Marně. Staré systémy musí ustoupit, jakmile se jednou začne organizovat systém nový. Přesvědčení o možnosti, o nutnosti a požehnání dosaženého právního stavu, to jest míru mezi národy, už příliš proniklo do všech vrstev, a dokonce i do mocenských sfér. Úkol je zcela jasně formulován a už na něm pracuje příliš mnoho lidí, než aby neměl být dříve či později splněn. Dnes se již mnoho hlav států hlásí k ideálu mírového hnutí. Před několika lety nebyl v jeho řadách ještě ani jeden ministr. Pokud si vzpomínám, prvním výkonným státníkem, který zaslal svůj oficiální souhlas meziparlamentní konferenci, byl norský předseda vlády Steen. Poselství - jež tehdy vzbudilo pozornost – předal meziparlamentní komisi, která v roce 1891 zasedala v Římě, John Lund. Norská vláda byla také první, jež členům meziparlamentní unie povolila cestovní diety a mírové kanceláři v Bernu poskytla subvenci. Alfred Nobel zřejmě věděl, proč správu svého odkazu, věnovaného myšlence míru, svěřil právě norskému parlamentu.

Rozhlédněme se trochu po světě, zda nás události a aspekty opravdu opravňují k tomu, abychom mluvili o pozitivních výsledcích pacifismu a o jeho pokračujícím vývoji. Strašlivá válka, jakou světové dějiny ještě neviděly, donedávna zuřila na Dálném východě; na ni navazuje ještě strašnější revoluce, jež otřásá obrovskou ruskou říší a jejíž konec je v nedohlednu. Nic jiného než požáry, loupeže, bomby, popravy, přeplněné věznice, bičování a masakry, zkrátka orgie démona násilí; mezitím jsme ve střední a západní Evropě sotva překonali nebezpečí války; nedůvěra, pohrůžky, řinčení zbraněmi, štvanice v tisku; všude se horečně zbrojí a stavějí se flotily; v Anglii, Německu a Francii vycházejí romány, v nichž se líčí nadcházející přepadení sousední země jako něco zcela samozřejmého, zřejmě s úmyslem popohnat tak země k ještě silnějšímu zbrojení; staví se pevnosti; vyrábějí se ponorky; podminovávají se celé trasy. Válečné letectvo horečně nacvičuje, jako by nadcházející úder byl tou nejjistější a nejdůležitější záležitostí státu. Dokonce i druhá konference v Haagu má program, jenž z ní činí konferenci válečnou. A to chtějí lidé tvrdit, že mírové hnutí dělá pokroky?

Člověk prostě nemůže sledovat jen to, co je nápadné, co se široce rozprostírá na povrchu, ale musí také dokázat vidět i to, co vyvěrá ze země; musí pochopit, že teď spolu zápasí dva světové názory a dvě civilizační epochy. A tu člověk postřehne, že uprostřed hroutícího se, hrozícího starého se slibně pozvedá to nové, už vůbec ne osamocené, už vůbec ne slabé a neforemné, nýbrž už dost rozšířené a životné. Nezávisle na vlastním mírovém hnutí, jež je spíše příznakem než příčinou současné změny, se odehrává proces internacionalizace, solidarizace světa. K tomu napomáhají technické vynálezy, zlepšené dopravní spojení a rozvětvená, mezinárodně propojená zájmová společenství, vzájemná hospodářská závislost. Napůl neuvědoměle – jak už pudy bývají – zde vládne pud sebezáchovy lidské společnosti, která ctí, že věčným stupňováním metod ničení jde vstříc své záhubě, a instinktivně se tomu brání.

Vedle těchto podvědomých faktorů, které připravují období válek, existují faktory zcela cílevědomé, jež před sebou už v jasných obrysech vidí celý akční plán, jež znají a začínají uplatňovat metody, kterými může být co nejdříve dosaženo vytčeného cíle. Současný anglický premiér Campbell-Bannermann znovu předkládá otázku odzbrojení. Francouzský senátor d’Estournelles chce založit nové francouzsko-německé spojenectví. Jaurés vyzývá socialisty všech zemí ke svornému odporu proti válce. Jeden ruský učenec (Novikov) žádá založení svazku sedmi světových konfederovaných velmocí; Roosevelt nabízí všem státům instituci smírčího soudu a ve své zprávě Kongresu říká: „Budiž povinností naší vlády jakýmkoli způsobem přiblížit dobu, kdy rozhodčím soudcem mezi národy už nebude meč.“

U Ameriky bych chtěla chvíli setrvat. Země neomezených možností se vyznačuje tím, že odvážně navrhuje ty největší a nejnovější plány a na jejich provedení dokáže vynajít ty nejprostší a nejrychlejší prostředky. Jinými slovy: je ideální v myšlení a praktická v konání. Moderní mírové hnutí – takovou vyhlídku máme – bude na americké půdě hledat silné podněty a jasný návod k realizaci. Výše citovaná prezidentova slova svšdčí o plném pochopení tohoto úkolu a v následujících bodech, jež v současné době slouží jako program mírové kampani probíhající v Americe, je jasně načrtnuta metoda:

• Smlouvy smírčího soudu
• Mírová unie národů
• Mezinárodní instituce, podle níž by mohlo být právo mezi národy uplatňováno tak, jak je uplatňováno mezi našimi státy (severoamerickými), čímž by byla odstraněna nutnost uchylovat se k válce.

Když mě Roosevelt 17. října 1904 přijal v Bílém domě, řekl mi: „Světový mír přijde, přijde jistě, ale jen krok za krokem.“

A tak tomu také je. Byť je cíl tak zřejmý, zdánlivě blízký a snadno dosažitelný, cesta k němu vede jen krok za krokem a přitom musí být zdolány nesčetné překážky.

A zde jde navíc o cíl, který miliony lidí ještě vůbec nevidí, o němž nespočetní lidé buď nevědí vůbec nic, nebo jej považují za utopii. Mocenské zájmy se rovněž snaží, aby jej dosaženo nebylo, aby všechno zůstalo při starém. A stoupenci starého, stávajícího, mají dokonce silné spojence v přírodním zákonu lenosti, v setrvačnosti, jež je vlastní všem věcem, jako by to byla ochrana před nebezpečím a zanikáním. Zápas, který ještě pacifismus čeká, tedy není snadný. Ze všech bojů a otázek, jež naplňují naši tak pohnutou dobu, je tou nejdůležitější a nejvážnější právě otázka, zda mezi státy zavládne násilí, či právo. Stejně nepředstavitelné, jako jsou šťastné a požehnané důsledky zajištěného světového míru, by byly i strašlivé následky stále ještě hrozící světové války, kterou si někteří zaslepenci přejí. Stoupenci pacifismu jsou si vědomi, že jejich osobní mocenský vliv je nepatrný, vědí, jak jsou slabí co do počtu a že nebudí respekt. Ale i když smýšlejí o sobě skromně, nesmýšlejí skromně o věci, které slouží. Považují ji za největší, jaké lze vůbec sloužit. Na jejím řešení závisí, zda se naše Evropa ještě stane místem trosek a sutin, nebo zda a jak lze tomuto nebezpečí zabránit a ještě předtím zahájit éru zajištěného právního míru, v němž se civilizace rozvine k netušenému rozkvětu. To je otázka, která by spolu se svými mnohostrannými aspekty měla naplnit program druhé konference v Haagu místo navrhovaných jednání o zákonech a zvyklostech námořní války, ostřelování přístavů, měst a vesnic, o pokládání min atd. Program ukazuje, že stoupenci vládnoucího válečného zřízení dokonce i na nejvlastnější půdě mírového hnutí návrhy sice modifikují, ale chtějí je udržet v jednání. Pacifisté však budou na místě na konferenci i mimo ni, aby hájili své cíle a opět se k nim přiblížili. K cíli, jenž, abychom opakovali Rooseveltova slova, je závazný nejen pro jeho vládu, ale pro všechny vlády:

„Budiž povinností naší vlády jakýmkoliv způsobem přiblížit dobu, kdy rozhodčím soudem mezi národy už nebude meč.“

Berta Sutnerová zemřela 21. června 1914, pouhých pět týdnů před vypuknutím první světové války.