[ 26.6.2006, Redakce F.cz Kultura > Kultura a umění ]

Grbavica je příběhem ze současného Sarajeva…
Svobodná matka Esma chce své dvanáctileté dceři Saře splnit přání a poslat ji na školní výlet. Doklad o tom, že byl Sařin otec válečný hrdina, by ji opravňoval k získání slevy. Esma však žádný doklad neshání a dotazům na něj se vyhýbá. Raději za výlet zaplatí plnou cenu. Věří, že když zatají pravdu o Sařině otci, ochrání tím nejen sebe samu, ale i svou dceru.
Když Sara ve škole zjistí, že její jméno nefiguruje na seznamu potomků válečných hrdinů, zoufale se snaží spolužákům vysvětlit, že její otec zemřel nedaleko městečka Zuc, když odmítl opustit zákop. Doma však přinutí mámu, aby ji řekla úplnou pravdu…

Film bude promítán na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, premiéru bude mít 13. července 2006.

Režisérka filmu, Jasmila Žbanić, k filmu řekla: "Každodenní život mě fascinuje, ale ve srovnání s válkou se mi zdá obyčejný, nedramatický, dokonce banální. Stačí však odstranit vrchní slupku, a na světlo pronikne obrovská síla lidských pocitů - minulost, přítomnost i budoucnost. Grbavica je v prvé řadě příběh o lásce. O lásce, která není čistá, protože ji zakalila nenávist, odpor, trauma a zoufalství. Je to také příběh o obětech, které nespáchaly žádný zločin, ale ve vztahu k příštím generacím nejsou úplně nevinné. V neposlední řadě je Grbavica příběhem o pravdě - kosmické síle, bez které si nelze představit vývoj a bez které společnost v Bosně a Hercegovině nikdy nedosáhne zralosti."

"Grbavica" je slovo, na kterém si spousta cizinců vyláme jazyk. Co vlastně znamená? Grbavica je sídliště, naproti kterému bydlím. Za války ho obsadila srbo-černohorská armáda a proměnila v zajatecký tábor, kde týrala spoustu lidí.
Když Grbavicí procházíte dnes, vidíte obyčejné socialistické paneláky, jejich obyvatele, obchody, děti, psy… Zároveň tam ale cítíte přítomnost něčeho neviditelného a nevyslovitelného. To místo je poznamenané hlubokým lidským utrpením. Vyvolává ve vás zvláštní pocity.
Grbavica představuje mikrokosmos, ve kterém se pohybuje Esma a další postavy ve filmu. Etymologicky znamená Grbavica ženu s hrbem. Vím, že se těžko vyslovuje, ale právě to nepříjemné spojení hlásek dobře symbolizuje Esmin svět.

Co vás inspirovalo k napsání příběhu?
Když začala válka, měla jsem radost, protože jsme nepsali písemku z matematiky. Byla jsem v pubertě a nejvíc ze všeho mě zajímal sex - mluvili jsem o něm, snili jsme o něm jako o nejvyšším projevu lásky. V roce 1992 se všechno změnilo a já si uvědomila, že žiji ve válce. Ve válce, kde sex je součástí válečné strategie. Znásilňování mělo za následek zničení celé etnické skupiny. V Bosně bylo za války plánovaně znásilněno více než 20 000 žen. Bydlela jsem 100 metrů od frontové linie a nejvíc jsem se bála právě tohoto druhu násilí. Od té doby jsem znásilňováním a jeho dopady tak trochu posedlá. Četla jsem a sledovala všechno, co se k tomuto tématu nějak vázalo. Nevěděla jsem, proč to dělám ani jak bych toho mohla využít. Potom jsem ale porodila dítě, které je plodem lásky. Mateřství ve mně vyvolalo spoustu do té doby neznámých pocitů, které mě překvapily. Ptala jsem se sama sebe, co asi může cítit žena, jejíž dítě je plodem nenávisti. V té chvíli jsem si uvědomila, co chci Grabavicí říct, a napsala jsem scénář - v přestávkách mezi kojením.

Sama jste napsala scénář a film zrežírovala... Čím jste se řídila při vykreslování jednotlivých postav?
Když mi kdysi zemřel jeden velice blízký člověk, ráno jsem vstala a čistila si zuby. Ptala jsem se sama sebe, jak je možné, že se svět nezhroutil, jak je možné, že stále jsem a čistím si zuby, jak je možné, že všechno je stejné jako včera, jako by se vůbec nic nestalo. Zjistila jsem, že kvůli mému utrpení se svět nezboří. Esma je na tom stejně. Její tragédie nemá na běh světa žádný vliv. Život jde dál. Dělá dítěti svačiny, směje se, vtipkuje, žehlí, jezdí městskou hromadnou dopravou… Když jsem psala scénář, i později, když jsem ho režírovala, dívala jsem se na svět z této perspektivy.
Kameramanka Christiane Maier i já jsme cítily, že by kamera, jednotlivé záběry a celková kompozice, měla být klidná a plynulá, měla by nás pomalu uvést do světa každodenního života, pod jehož povrchem ale vybuchují sopky. Esma nás nechává zblízka nahlédnout do svého života, ale zároveň si udržuje dostatečný odstup. Také jsme se snažili vykreslit Sarajevo jako jednu z postav filmu.

Mezinárodní publikum zná Mirjanu Karanović hlavně z filmů režírovaných Emirem Kusturicou. Dlouho ale nedostala roli, ve které by měla možnost maximálně využít svého hereckého potenciálu a osobního charismatu.
Mirjana je velká umělkyně. Je jako hudební nástroj, který přehrává ty nejjemnější záchvěvy lidské duše a kterému ublíží i sebenepatrnější falešný tón. Vždycky hraje v několika rovinách. Esma je žena, která skrývá bolestivé tajemství. Každá její věta je lež, všechno, co říká, v sobě nese jiný význam. Mirjana tento rozpor dokázala zosobnit. Hodně věcí jsem se od ní naučila. Čím déle jsme spolu pracovaly, tím víc jsem ji musela obdivovat. Jedním z mých nejoblíbenějších filmů je Kusturicův Otec na služební cestě, ve kterém Mirjana hraje Senu. Když srovnáme Senu, která žila v socialismu, s Esmou, což je postava ze současnosti, vidíme proměnu společnosti i ženy v jedné zemi.

Všem hercům, i těm ve vedlejších rolích, jste dala možnost, aby ve filmu zazářili…
Grbavica stojí hlavně na hereckých výkonech. Věděla jsem, že to bude dobrý film jen za předpokladu, že v něm budou hrát vynikající herci; hlavně v rolích matky a dcery. Proto jsme strávili spoustu času castingem. Chodili jsme po různých školách a mluvili s více než 2000 dětmi. 200 z nich postoupilo do užšího výběru, s těmi jsem se seznámila osobně. Potom jsme vybrali 20 dětí, se kterými jsme týden pracovali. Nezáleželo nám jen na tom, jak je které dítě talentované, ale také na tom, jak se dokáže zlepšovat, soustředit a zpracovávat naše připomínky. I ostatní herce jsme vybírali dlouho a pečlivě. Měli jsme bezpočet zkoušek. Mnoho z nich dokonce proběhlo přímo v exteriérech, aby se herci mohli blíže seznámit se světem, který jsme chtěli vytvořit. Byla jsem šťastná, že mohu pracovat se samými profesionály, kterým se navíc líbí jejich postavy, scénář i celý štáb. Každý se chtěl na filmu podílet, jak nejlépe dovedl. Ode všech jsem cítila naprostou podporu.

Ve filmu hraje velmi důležitou roli hudba a písničky, které většinou podbarvují zlomové momenty děje. Film začíná "ilahijou" a končí hitem ze sedmdesátých let. Mezitím zazní několik písní tzv. turbo folku…
Esmin vnitřní život se nedá jednoduše popsat slovy. Nejlépe ho vyjadřuje hudba, která ve filmu nese dramatickou funkci. "Ilahijy", písně zasvěcené Bohu, rezonují s Esminými pocity a přimějí ji k tomu, aby konečně začala mluvit o svých traumatech. V protikladu k jemným a citlivým "ilahijám" stojí tvrdý a agresivní "turbo folk", který je pro dnešní Balkán typický. Hudba také podtrhuje Esmino a Sařino citové rozpoložení nebo dokresluje atmosféru prostředí, ve kterém obě hrdinky žijí. Film končí oblíbenou písní Sarajevo, má lásko, která se často zpívá na školních výletech. Kontrastuje se Sařinými pocity, protože je veselá a optimistická. Ve chvíli, kdy ji Sara začne zpívat spolu s ostatními, pomáhá jí to zapadnout mezi její vrstevníky. Slova písně Sarajevo, má lásko, naznačují Sařin návrat domů, ale chtěla jsem, aby konec zůstal otevřený.

Esmin a Sařin příběh je v jádru tragický, ale zároveň v sobě skrývá optimismus. Nenaznačujete v něm, že by Sařině otci mohlo být nakonec odpuštěno?
Nejdříve musí váleční zločinci začít s pokáním, teprve potom jim mohou oběti války odpustit. V Bosně a Hercegovině se žalostně málo viníků kaje za to, co se stalo. Více než 100 000 lidí přišlo ve válce o život, více než 1 000 000 lidí bylo vyhnáno ze svých domovů - přesto svých provinění nikdo nelituje... Na druhou stranu je velice zajímavé, že se jen ojediněle vyskytují případy pomsty, to je obrovský úspěch naší společnosti.
Esma nepřemýšlí o odpuštění ani o pomstě. Sara je oběť a zároveň živoucí připomínka zločinu. Naše budoucnost je utvářena pochopením tohoto protikladu, který tvoří inherentní součást našeho bytí.

Jaké jsou v Bosně a Hercegovině podmínky pro natáčení filmu?
Bosna a Hercegovina je jediná země v Evropě, která nevlastní kameru 35mm ani filmovou laboratoř. S tímto absurdním faktem se v Bosně při natáčení každého filmu prostě počítá. Chybí nám profesionálové z mnoha oborů, proto je ve štábech vždy spousta lidí z jiných částí bývalé Jugoslávie nebo, jako v mém případě, z koprodukčních zemí. Věřím ale, že naše obrovská potřeba vyprávět své příběhy dokáže překonat všechny ostatní nedostatky.

Jasmila Žbanić, scenáristka a režisérka
Grbavica je jejím prvním celovečerním hraným filmem.
Žbanić začala točit filmy v roce 1997, kdy založila uměleckou společnost "Deblokada", pod kterou napsala, produkovala a natočila několik dokumentárních filmů, krátkých filmů a videí. Její díla se promítala na festivalech a výstavách po celém světě. Mezi její nejdůležitější práce patří krátký film Narozeniny (Birthday) (jedna z částí filmu Ztráty a nálezy (Lost and Found)), který pojednává o rozdílných životních cestách dvou mladých dívek, jedné z Chorvatska a druhé z Bosny; dále dokument z roku 2002 - Červené holinky (Red Rubber Boots), o bosenských matkách, které pátrají po svých ztracených dětech; a v neposlední řadě Záběry koutkem oka (Images From the Corner), tragická výpověď ženy, která byla za války těžce raněna a v bolestech bezmocně sledovala, jak ji fotí zahraniční novinář.
Žbanić se narodila v roce 1974 v Sarajevu. Vychodila tamější Akademii dramatického umění, obor divadelní a filmová režie. Než se začala věnovat natáčení filmů, dělala loutkářku ve vermontském divadle "Chléb a loutky" a klauna v dílně Lee De Longa.

Mirjana Karanović (Esma)
Mirjanu Karanović znají zahraniční diváci převážně z filmů Emira Kusturici: Otec na služební cestě (1985), Underground (1995) a Život je zázrak (2004). Dále hrála ve filmech Na západ (Go West) (Ahmed Imamović), Svědci (Witnesses) (Vinko Brešan), Jahody v obchodě (Strawberries in the Supermarket) (Dušan Milić), Sud se střelným prachem/Kabaret Balkán (The Powder/KegCabaret Balkan) (Goran Paskaljevic) a Tři letní dny (Three Summer Days) (Mirjana Vukomanović). Karanović hraje i v divadle a v televizi. V roce 1988 se objevila v americkém seriálu Šťastný poutník Maria Puza (Mario Puzo's Fortunate Pilgrim) se Sophií Loren v hlavní roli. Karanović je rodačka z Bělehradu, kde absolvovala Akademii dramatického umění. Debutovala v roce 1980 ve filmu Srdjana Karanoviće Petriin věnec (Petria's Wreath). Žije v Bělehradě, kde vyučuje na Akademii umění "Braća Karić". Zanedlouho se objeví v celovečerním filmu Andrey Straky Das Fraulein.

Luna Mijović (Sara)
Grbavica je jejím hereckým debutem.
Luna se narodila v roce 1991 v Sarajevu, ale žila také v Rusku a Slovinsku.

Leon Lučev (Pelda)
Leona Lučeva znají zahraniční diváci hlavně z filmů Vinko Brešnana Svědci (Witnesses) (2004) a Jak na mém malém ostrově začala válka (How the War Started On My Little Island) (1998).
Mezi jeho další filmy patří Kdo nemá knírek, není muž (What Is A Man Without A Mustache) (Hrvoje Hribar), Infekce (Infection) (Krsto Papić), Nebeské tělo (Celestial Body) a Sám (Alone) (oba Lukas Nola).
Lučev též pracuje pro televizi a divadlo. Za uplynulých 6 let hrál ve více než deseti představeních Divadla "it&d".
Narodil se v roce 1970 v chorvatském Šibeniku. Mezi jeho rané divadelní projekty patří práce v umělecké skupině "Montaž Stroj" v Záhřebu. V roce 1994 začal navštěvovat Akademii dramatického umění.

Technické detaily:
Délka filmu: 90 minut
Originální znění: srbochorvatština
Rok výroby: 2005

Grbavica byla vyrobena za podpory následujících organizací:
Austrian Filminstitute (Rakouský filmový institut), Eurimages, Bosnia and Herzegovina Federation of Bosnia and Herzegovina Federal Ministry of Culture and Sport - Foundation for Cinematography Sarajevo (Federální ministerstvo kultury a sportu v Bosně a Hercegovině - Nadace na výrobu kinematografie v Sarajevu), MFG Medien- und Filmgesellschaft Baden-Württemberg, Vinna Film Fund (Vídeňský filmový fond), Ministerstvo kultury Chorvatské republiky, Hubert Bals Fund of the International Film Festival Rotterdam (Fond Huberta Balse při Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu), Balkan Skript Development Fund of the Thesaloniki International Film Festival (Fond pro rozvoj balkánské scenáristiky při Mezinárodním filmovém festivalu Thesaloniki).