[ 12.6.2006, Alena Králíková, Gender Studies, o.p.s. Partnerské vztahy > Rodina, Rodičovství > Rodičovství ]

Zákon o náhradním výživném měl být v první řadě nástrojem, jak dětem - a s nimi i pečujícím rodičům - zajistit důstojný život i po rozpadu rodiny. To se však díky včerejšímu vetu prezidenta nestane. Pan prezident argumentuje tím, že by takto byla převedena odpovědnost z rodičů na stát, resp. na daňové poplatníky.

To je sice pravda, ale neopominutelnou skutečností je, že stát má zároveň k dispozici mnohem efektivnější nástroje k vymáhání dlužných alimentů na neplatícím rodiči, než o jakých se kdy může zdát tomu, kdo zůstal v péči o dítě osamocený. Navíc je třeba vzít v úvahu, že péče o děti je v České republice výrazně spojována se ženami a toto je bráno jako významný argument i v rozvodovém řízení. Následky z neplacení výživného tedy nesou vedle dětí ve valné většině ženy. Ve svých argumentech prezident také opomíjí fakt, že ženy mají v průměru o 18% nižší platy než muži. Bez výživného od otce dětí je pro ně tedy velice náročné udržet životní standard dětí, na který jsou zvyklé a to neuvažujeme jen o hmotných záležitostech, ale i o sportovních, kulturních a vzdělávacích aktivitách.

V České republice - více než kdekoli jinde - také platí další negativum: vymáhání alimentů prostřednictvím soudů je časově, psychicky a v důsledku i velmi finančně náročná záležitost.

V případě, že by roli vymahatele převzal stát, dokázal by, že si rodičů vychovávajících děti, opravdu váží a že i řešení situací, v nichž se rodič a dítě octli, vnímá jako jeden z aspektů své rodinné politiky.

Otázkou zůstává, zda by návrh zákona o náhradním výživném byl smeten pod stůl i v případě, že by onou ohroženou skupinou nebyly ženy a děti, ale převážně muži…