[ 23.5.2006, Jitka Kolářová Kultura > Kultura a umění ]

Je to už nějaký ten pátek, co ve Vídni proběhl mezinárodní festival ženského umění, Her position in transition. Šlo o ojedinělou kulturní akci, a to jak svým zaměřením, tak šíří záběru i netradičními místy konání.
Festival se konal od 4. do 18. března v umělecké čtvrti Neubau. Hlavním tematickým či autorským (což se tu dost těžko odlišuje) pojícím prvkem bylo, že šlo o umění tvořené ženami. Cílem totiž bylo zviditelnit ženy-umělkyně, protože i v oblasti umění stále ještě fungují mechanismy, jak ženy zahnat do stínu a udržet je tam.

Margit Niederhuber, jedna z hlavních organizátorek festivalu, k tomu říká: "Umělkyně potřebují prostor a zdroje, mají-li dosáhnout takového zájmu veřejnosti, jakému se těší jejich mužští kolegové. Po mnoha letech a mnoha rozličných iniciativách pořád není "normální" vidět ženy na stejné rovině jako muži, jak ve všech formách uměleckého vyjádření, tak ve vedení kulturních institucí. Oficiální tvrzení, že umělkyně a ženy obecně musejí čelit stále méně problémům, protože politika a společnost už pro ně všechno dělá, se nezakládá na skutečnosti. A tak se nám zdálo, že bychom se měly zaměřit na otázky týkající se vzájemného působení politiky a jednotlivce, genderu a generací, vnímání starých a nových rolí. Při hledání projektů jsme vítaly takové projekty a teoretické příspěvky, které se zabývají zájmy žen, ženskými perspektivami a ženským vnímáním."
Skutečně, teoretická část festivalu - "Diskurz" - byla velmi podstatná. V divadle Kosmos se odehrávaly přednášky a diskuse na témata osobní (gender a identita), i společensko-politická (gender a stát, globalizace). Kromě odborných příspěvků se konaly i každodenní diskuse o prezentovaných dílech: každá autorka měla příležitost představit svou práci v širším kontextu. To zároveň znamenalo, že jste ji mohli osobně poznat a zeptat se na vše, co vás zajímá. Možnost osobního kontaktu s umělkyněmi je velmi ojedinělá - spíše než o organizovanou "besedu s autorkou" šlo o velmi neformální a přátelský rozhovor v komorním prostředí divadelního baru. Tedy žádné stavění umělkyň na piedestal, zbožšťování těch, kdo umí.

Žánrově byl festival velmi široký - od výstavy fotografií, přes filmy, taneční a hudební vystoupení až po ženské taxi a "radikální šicí akci". Margit se svěřila, že zpočátku akce vypadala jako velká sázka do loterie - alespoň při výběru příspěvků: některé umělkyně nejsou dostatečně známé, a tak nezbývalo než doufat v kvalitu jejich děl. Na druhou stranu však výběr rozhodně nebyl náhodný - z přihlášených autorek byla k účasti na festival nakonec vybrána méně než polovina. Na výběru se podílela nejen odborná porota, ale i partnerské instituce, které samy zvolily, jaká díla budou hostit.

Podtitulem celé akce bylo "Kosmos Goes Neubau", což mělo vyjádřit, že hlavní stan festivalu, ženský prostor divadla Kosmos, se jako vesmír rozpíná do celého městského okruhu. Prostory, kde se konaly různé akce v rámci festivalu, byly velmi různorodé - ženské/feministické knihkupectví, městská knihovna, kluby a divadlo, ale i vegetariánská restaurace a netušené sály v útrobách vídeňského metra.

Margit k tomu doplňuje: "Ta volba byla směsicí různých přání. Některé umělkyně například chtěly vystupovat na veřejných místech anebo si přály nějaké konkrétní místo. A na druhé straně jsme se my snažily spolupracovat s co největším počtem kulturních institucí, abychom tak zasáhly velmi heterogenní publikum. Wien Neubau (jedna z 23 vídeňských městských čtvrtí) je pro takový festival úžasným místem. Je to jedna z nejživějších vnitřních čtvrtí se smíšenou populací, a mnoha tradičními a moderními, konvenčními a nekonvenčními místy, kde se dá jíst, posedět, zpívat či hrát divadlo. Je to sídlo takových prestižních institucí jako Volkstheater nebo Museumquartier, ale i řady kaváren a restaurací s pravidelnými představeními. Je tu stará barokní čtvrť Spittelberg s mnoha podniky, ale i místy, kde z důvodů infrastrukturních změn zanikají staré malé obchody a ulice vypadají jako město duchů." Skutečně, při přecházení mezi jednotlivými představeními jste se pohybovali mezi různými světy: hypermoderní knihovna, klasická městská zástavba pro střední vrstvy z minulého století, a o kousek dál zase rozlehlé a honosné klasicistní budovy velkých muzeí a divadel.

Jsem si jistá, že už se konečně chcete dočíst, "co" tam bylo, ne jen "jak", "proč" a "kde".
Tuhle touhu splním, a druhým dechem dodávám, že ono "co" by bez zmíněného "jak, proč a kde" bylo jen poloviční. Také to bylo to první, co člověka na festivalu uchvátilo, ještě dřív než shlédl první vteřiny prvního představení. Zastoupení umělkyň bylo mezinárodní a představení kolem tří desítek. Nepodařilo se mi shlédnout všechno: i z toho důvodu, že jsem se na jedné akci podílela a strávila jí spoustu času. Nabízím vám proto pouze zlomek prezentovaných artefaktů.

Jednou z nejznámějších osobností, s jejímž dílem jste se mohli na festivalu setkat, je Valie Export. Tato Rakušanka vytváří fotografické koláže složené z ženských tváří a různých architektonických či geometrických prvků. Dává tak dohromady živé a neživé, měkké a tvrdé, oblé a hranaté. Sama vnímám její fotky jako jakousi dekonstrukci mýtu krásy, ale i naznačení násilí na ženách.
Z úplně jiného soudku, ze soudku praktického života a poněkud smutné reality, byl dokument Mami od dvou rumunských autorek, Nity Mocanu a Hajnalky Bessenyei. Jednoduchá otázka "Co znamená být matkou?" totiž dostala v Rumunsku od července 2005 úplně jiný rozměr. Nově uzákoněný rodičovský příspěvek dosahuje pouhé čtvrtiny své původní výše. Prosazení zákona vyvolalo velké pozdvižení a koncept mateřství vstoupil do oblasti politiky. Dokument Mami, který je jedním z mnoha protestních hlasů veřejnosti, se však nezabývá jen tristní situací rumunských rodin po finanční stránce, ale i po stránce infrastrukturní (neexistence odpovídající péče pro matky, minimum jeslí a školek atd.). Poukazuje na to, že rumunský stát vzkazuje potenciálním rodičům jediné: mít děti je velmi riskantní podnik.

Představení, které se konalo v již zmíněných prostorách metra, byl koncert leittönen 1 skupiny transalpin. Šlo o akustický koncert tradiční vokální hudby východní Evropy. Skupina tří žen a jednoho muže v asi hodinovém pásmu zazpívala lidové písničky z alpských zemí (včetně jódlování), Moldávie, Balkánu, Bulharska či Ruska, a doprovázela se na dosti netradiční (nebo právě tradiční, ale už neznámé) nástroje jako například obrovské, asi dvoumetrové, trouby, veliké kravské zvonce nebo hliněné mísy s kuličkou. Bylo příjemné slyšet zpívat "Ó lásko, lásko, ty nejsi stálá" s roztomilým německým přízvukem nebo povědomé romské písničky. Tradiční hudba výrazně kontrastovala s ultramoderním a chladným prostorem metra.

Poměrně dost představení bylo věnováno barevným ženám a politickým událostem 20. století, které je nějak zasáhly. Například taneční představení Memoria, so that it will never happen again (Melina Seldes, Argentina) bylo inspirováno hnutím argentinských žen "Las abuelas de Plaza de Mayo", které protestovaly proti brutálnímu porušování základních lidských práv. Další je Migritude (Shailja Patel, Kim Cook, Indie, Keňa, USA), kde 18 sárí v červeném kufru metaforicky naznačuje osudy uprchlíků. Cesta za svobodou, útěk před válkou, hrozba ztráty kořenů, to jsou "velké" problémy složené z tisíců "malých" životních osudů. Skvělým počinem pak bylo pásmo 16 krátkých animovaných filmů Tricky Girls. Šlo o přehlídku neskutečně nápaditých a výborně provedených filmů z rukou animátorek z celého světa. Geniální byla Červená Karkulka trochu jinak (Woolly Wolf): pohádka byla jednak celá upletená z vlny, a jednak obrátila děj naruby. Stejně vtipný, ale zároveň na nervy brnkající byl Stalk - o osamělé zaječici, kterou kdosi sleduje. Animátorka použila různé materiály včetně salátových listů, a oči a ústa pro své figurky vystříhala kráskám z módních časopisů. Procedi Trymion/Heavy Pockets zase bylo podobenstvím o tom, jak může výjimečnost být na obtíž a jak děti dokáží být kruté. Řešením ale není přizpůsobovat se a skrývat, ale dokázat si za svou výjimečností stát. Nejsilnější dojem ve mě zanechal film Hold Us Down, pět a půl minutový, 360 stupňový záběr animované džungle. Hlavní roli tu má téměř nehybně sedící nártoun zpívající s plnou vážností příšerný popsong.

Do kategorie angažovaného umění by se dala zařadit mobilní multimediální performance Aprilije Luzar (Slovinsko) nazvaná Ženské taxi. Aprilija opravdu fungovala jako taxikářka - na zavolání přijela a kamkoli vás odvezla, zároveň v autě pouštěla na počítači výstavu dokumentující násilí na ženách, obětech znásilnění v autě. Její taxi mělo být "rape-free zone", skutečně bezpečným dopravním prostředkem pro ženy, ale i místem, kde se můžete podělit o své traumatické zkušenosti s obtěžováním či násilím se sexuálním podtextem.

Nakonec se ještě chci zmínit o nezapomenutelném představení trash-reycled FEMtronics, zahraném německou Platform RAGarella und ihr A.p.p.a.R.a.T. Šlo o představení kombinující hudbu, jakožto svobodnou a kreativní (a spíše mužskou) oblast lidské činnosti, s představením domácích, servisních prací (šička, uklízečka, sekretářka), které zastávají v drtivé většině ženy. Zvuk kytary a zpěv muzikantek brzy překrylo drnčení šicího stroje, klapání psacího stroje a hučení vysavače. Na zadní stěnu jeviště se promítaly body pracovní smlouvy a úvahy pracovnice, která ji podepsala: je to tak ubíjející, hrozně mě omezují, nemám žádný respekt... Protikladnost tvořivosti v umění a monotónnosti těchto servisních prací vyjadřovaly i kostýmy účinkujících - zatímco hudebnice byly oblečeny v bílých, odvážně střižených šatech, pracovnice se oblékly do modré a zelené - typických barev pracovních oděvů.
Poněkud depresivní notu vyvážila "radical sewing action" po konci představení. Steffi Mueller, která je jednou z hlavních duší skupiny, navrhuje a vyrábí všechny kostýmy, měla v předsálí svůj šicí stroj a na požádání - a za asistence dalších členek skupiny - ušila nášivku s obrázkem šicího stroje nebo třeba vysavače (či čehokoli jiného). Poselství této aktivity je jednak ono "udělej si sám/sama", a jednak redefinice ženských prací. Jsou otravné a málo placené, nemají žádnou prestiž - pokud na tuto dehonestující definici jako ženy a feministky přistoupíme, budeme se jen podílet na reprodukci významové hierarchie typů zaměstnání a práce. Například šití může být velmi kreativní a politicky nabitou činností, kdy člověk sám plně vytváří svou identitu - i tím, co má na sobě.
Steffi vyrábí originální, a přitom funkční a nositelné oblečení. Používá velmi neobvyklých materiálů - mě okouzlil volánek na sukni vyrobený z policejní pásky (vršek šatů byl zase ze záchranné vesty) a kabelka ve tvaru parníku ušitá z plovacího kruhu.

Osobně jsem se autorsky podílela na dílně Rebel Girls, Rebel Wor(l)ds: a Grrrl Zine Reading Room , ale o tom zase někdy jindy.