 |
|
 |
Český jazyk jako nástroj nerovnoprávnosti žen a mužů
[ 21.5.2006, Lenka Vrbová
Rovné příležitosti > Rovné příležitosti
]
Tak jako všechny společenské obory, lze feministické revizi podrobit i českou lingvistiku. Hlavním zdrojem informací je v této oblasti lingvistka Jana Valdrová. Také Světla Čmejrková, Jana Hoffmannová a František Daneš z Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky (ÚJČ) o tomto tématu píší. Největší polemika mezi lingvisty a lingvistkami, kteří se genderovými aspekty českého jazyka zabývají, se vede o přechylování názvů osob a generickém maskulinu (občané, studenti).
V české společnosti stále zůstávají utvrzené stereotypní role mužů a žen, které jim přisuzují určité chování a tím je do značné míry svazují. Genderová lingvistika uvádí, že jedním takovým „utvrzovačem“ může být i náš jazyk. Pokud se o ženách mluví jako o požárnících, právnících, lékařích, politicích, jako by ženy ani v těchto oblastech nepůsobily. Nepřisuzuje se jim společenská důležitost; jsou neviditelné.
Daneš, Hoffmannová a Čmejrková z ÚJČ si ale nemyslí, že by právě jazyk, a tedy generické maskulinum, byl příčinou nerovnoprávnosti žen. Jejich hlavní obavou z uvádění obou tvarů, tj. i ženské přechýlené podoby, je zpolitizování jazyka a neúnosná složitost textu. Lingvista Daneš také proti přechylování argumentuje tím, že „důsledné užívání přechýlených podob má jednu zcela závažnou chybu na feministické kráse. Tyto podoby jsou odvozené od substantiv rodu mužského, jsou tedy sekundární, na nich závislé.“ Tento názor ale postrádá ochotu seznámit se s obsahem a cíli genderové lingvistiky.
Opoziční autoři a autorky se zabývají nahrazením generického maskulina pouze z hlediska lingvistického; doporučení genderové lingvistiky odmítají s tím, že nejsou pro český jazyk praktická a užitečná. Problémy, které zkoumá genderová lingvistika, neposuzují a nehodnotí z hlediska sociolingvistického, ani se nezabývají jejich dopady na společnost. Shodují se, že by zásahy prosazované genderovou lingvistikou pouze zkomplikovaly český jazyk. Sociologické a psychologické aspekty pro ně v tomto směru nejsou podstatné.
Světla Čmejrková také uvádí, že ženy se nemusí cítit v jazyce neviditelné, protože v češtině má žena přechylování a vlastní garnituru koncovek oproti jiným jazykům. Jenže při pohledu či poslechu se zdá, že jich příliš nevyužíváme.
Plní ještě generické maskulinum svou zástupnou funkci?
Strukturní lingvistika říká, že maskulina mají roli jak rodově specifickou, tak rodově neutrální (generickou). Generické maskulinum má tedy zástupnou funkci za obě pohlaví. Podle Jany Valdrové však generické maskulinum již obě pohlaví nezastupuje a brání zrovnoprávnění žen v jazyce. S padesáti lidmi provedla asociační testy padesáti názvů osob podle povolání, funkcí a sociálních vztahů. „Některá maskulina fungují genericky, tj. dotazovaní je skutečně spojovali s obrazem muže i ženy: student, uchazeč, divák, posluchač, volič, důchodce apod. Čím vyšší však byla společenská a ekonomická prestiž dané funkce či profese, tím více dotazovaných (až kolem 70–80%) ji spojovalo s obrazem muže – sem patřila např. substantiva právník, poslanec, kandidát, vlastník, šéf, expert, předseda.“ Rozsáhlá studie k tomuto tématu zatím chybí. Jisté však je, že přílišné a bezmyšlenkovité užívání generického maskulina způsobuje, že i když se hovoří výhradně o ženách či ženě, děje se tak v mužském rodě. Ženy se pak podepisují jako Jana Hinková, klinický psycholog.
V současné době ženy pronikají do profesí, kam jim byl dříve přístup formálně či neformálně znemožněn. Proto se také objevují přechýlené tvary těchto profesí, které však lidé odmítají používat s tím, že jsou nezvyklé (tedy dosud nepoužívané). S tímto jevem se můžeme setkat u vojenských hodností (generálka, majorka) či u povolaní jako chiruržka/chirurgyně či psychiatryně (ale ne psychiatrička).
Alternativní doporučení
Mluvit genderově citlivě přitom není tak těžké. Důležité je uvědomit si, že tak nelze činit za všech okolností, ale vždy je možné se nad jazykovými tvary zamyslet a nepoužívat generické maskulinum automaticky. U krátkých sdělení jako jsou inzeráty, výzvy, zákazy apod. je velmi jednoduché uvést obě podoby názvů osob, tedy hledáme grafika/grafičku pro fotografický časopis. Pokud nejsou uvedeny oba tvary, zadavatelé tak naznačují, že by na dané místo preferovali muže (vyhlášení výběrového řízení na místo zástupce generálního ředitele v Bruselu) nebo ženu (přijmeme uklízečku). Takové inzeráty utvrzují rozdělení profesí na mužské (politici, manažeři, policisté) a ženské (zdravotní sestry, učitelky, paní na hlídání). To samozřejmě znesnadňuje pronikání žen do „mužských“ profesí a naopak.
V delších textech je potřeba zvážit opis. Lingvistka Jana Valdrová doporučuje nahrazení maskulin názvy místa, instituce, podniku, úkonu (policie místo policisté), opisem s rodově bezpříznakovými výrazy (osoby, lidé), přídavným jménem (lékařská grémia místo grémia lékařů) či slovesným přídavným jménem (vyučující). Tyto možnosti nelze uplatnit vždy, je třeba je ale vnímat jako alternativu vůči generickému maskulinu.
Také novináři a novinářky (potažmo editoři a editorky) mají vliv na práci s jazykem a tedy jeho obrazem ve společnosti. Jana Valdrová zkoumala tisíc titulků v českých denících a konstatovala, že „nepřítomnost ženských názvů osob v nich byla pravidlem – jako by společenské, politické, kulturní aj. dění probíhalo téměř bez účasti žen. S výjimkou zdravotních sester se v názvech článků opakovaly mužské jazykové tvary, a to i tam, kde se celý článek týkal žen“.
Ač si novináři a novinářky jistě uvědomují důležitost titulku, nad smyslem a dopadem toho, jak užívají jazyk, se často nezamýšlejí a zůstávají ve stereotypním jazyce novin.
Pro další posun v této oblasti není ani tolik třeba dohadování mezi lingvisty a lingvistkami, ale zapojení a genderové vzdělávání učitelů/učitelek a novinářů/novinářek. Ti mají v tomto ohledu velký vliv a mohou přispět k tomu, že se přechýlené tvary dostanou do širšího povědomí a užívání. V novinách se občas vyskytnou články, kde jeho autoři či autorky přechylování dodržují nebo se snaží psát genderově citlivě, ale neplatí to pro celé médium jednotně. Vzhledem k tomu, že mnoho médií má svá jazyková doporučení, neměla by v nich chybět zmínka o rovnoprávném zobrazování žen v jazyce.
Lenka Vrbová
Literatura
Knihy:
ČMEJRKOVÁ, Světla. Jazyk pro druhé pohlaví. In DANEŠ, František. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha : Academia, 1997. s. 146-158.
EISNER, Pavel: Chrám i tvrz. Praha: Pluto, 1997.
VALDROVÁ, Jana. Jazyk to prozradí. In CHŘIBKOVÁ, Marie, CHUCHMA, Josef, KLIMENTOVÁ, Eva. Feminismus devadesátých let českýma očima. [s.l.] : One women press, 1999a. s. 113-120.
VALDROVÁ, Jana. Ženská a mužská role v jazyce. In Abc feminismu. Brno : Nesehnutí, 2004. Genderové stereotypy. s. 9-16.
VALDROVÁ, Jana. Ženský obsah v mužské formě - některá úskalí generického maskulina. In ČECHOVÁ, Marie, MOLDANOVÁ, Dobrava. Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře. Ústí nad Labem : [s.n.], 1999b. s. 105-107.
Časopisy:
ČMEJKROVÁ, Světla. Žena v jazyce. Slovo a slovesnost. 1995, č. 56, s. 43-55.
DANEŠ, František. Ještě jednou „feministická lingvistika“. Naše řeč. 1997, roč. 80, č. 5, s. 256-259.
HOFFMANNOVÁ, Jana. Feministická lingvistika? Naše řeč. 1995, roč. 78, č. 2, s. 80-91.
VALDROVÁ, Jana. K české genderové lingvistice. Naše řeč. 1997, roč. 80, č. 2, s. 87-91.
VALDROVÁ, Jana. Novinové titulky z hlediska genderu. Naše řeč. 2001a, roč. 84, č. 2, s. 90-96.
VALDROVÁ, Jana. Stereotypy a klišé v mediální projekci genderu. Sociologický časopis. 2001b, č. 37, s. 183-205.
|
|
|
|
